'Když jsem teď viděl Štvanici, brečel jsem'

V době, kdy jeden z nejslavnějších útočníků československé historie zářil v dresu LTC nebo Sparty, mohli si hokejisté o milionových kontraktech nechat jenom zdát. Vyhřátá hala a žádný sníh za krkem? Nepředstavitelný luxus! Vladimír Zábrodský emigroval v polovině 60. let do Švédska, a i když mu bude za rok devadesát, hokej ho bavit nepřestal. „Koukám se na každý zápas, který hraje Djurgaarden, sem tam se jdu podívat, když hraje národní mužstvo. Chodit ale na klubové zápasy? To je hotový blázinec. Samé řvaní a nikam to nevede,“ usmál se legendární „šéf“. Brzy se chystá do Prahy. Už se nemůže dočkat, až si zase zahraje mariáš.

Pořád jste ve skvělé kondici, jak si udržujete formu?
Luxuju (usmívá se). Moje žena je bohužel trochu hendikepovaná, takže věci, které vyžadují sílu, musím dělat já. Když vysávám, připadám si, že hraju hokej.

Někdy před dvěma lety jste říkal, že třikrát týdně cvičíte. Ještě vás to nepustilo?
Trochu mě to ještě drží, zrovna dnes ráno jsem si zacvičil. Hlavně se snažím ohýbat záda, zdvihám ruce a dělám dřepy. Když se tělo dostane do pohybu, dělá se všechno lépe.

Dlouho žijete ve Švédsku. Hlídáte si, co se děje v Česku?
Mám fandu z Kroměříže, je to doktor a posílá mi sportovní časopisy. Mám přesný přehled zápasů, které se v Česku hrají, i když se o tom dozvím o trochu později. Vím, že Sparta vede ligu, 22. února tam poletím, klub bude pořádat oslavu s hráči, kteří se nějakým způsobem za sparťanské výsledky zasloužili. Moje manželka ale z toho, že pojedu do Prahy, moc radost nemá, nemůže jet se mnou.

Na co se kromě hokeje v Praze nejvíc těšíte?
Na mariáš. Posledně jsem hrál s bývalým tenistou Bečkou a ještě s dvěma dalšími pány, bylo to výborné.

Vyhráváte?
Tehdy jsem vyhrál, bude odveta. Člověk se pořád drží zvyků, které měl. Mariáš se dřív hrál v Praze hodně. Byl dost populární. Ani nevím, jestli je pořád tak oblíbený.

Teď frčí spíš poker…
(kývne hlavou) Čekal jsem, že v módě už asi nebude. U nás v klubu, v LTC, se hrál mariáš, bridž a pak ještě cinkaná bulka. Víte, co to je?

Nemám nejmenší tušení.
Největší kartou je filek. Je velká škoda, že celý klub LTC zanikl. Původně se dal dohromady vlastně díky tomu, že Sparta pustila některé hráče ze svých vlastních řad.

Co říkáte na to, že už nestojí Štvanice, domácí plocha slavného LTC?
Je mi to líto. Potřebovala vylepšit, aby se tam dal hrát hokej. Nedovedu posoudit, jaké k tomu v Praze byly nebo nebyly možnosti. Řeknu vám, že při návštěvě Štvanice jsem skoro brečel.

Na který zápas ze staré Štvanice nikdy nezapomenete?
Těch bylo víc. Skvělé utkání jsme třeba sehráli jako armádní vojenské mužstvo proti kanadskému vojenskému mužstvu. Za nás hrál tenkrát také Drobný a nastoupili jsme s Konopáskem. Mám dojem, že jsme zvítězili asi 11:7, to bylo hodně velké.

Dvakrát jste vyhrál mistrovství světa. Které zlato je pro vás cennější, z Prahy, nebo až ze Stockholmu?
Nejvíc si vážím vítězství právě na mistrovství světa ve Stockholmu. Měli jsme strašlivé problémy se sestavou. Půl roku před šampionátem spadlo letadlo s našimi šesti nejlepšími hráči. Venku pak zůstali můj brácha a Sláma.

Oficiálně tým trénoval Antonín Vodička, ale hlavní slovo jste měl vy. Neměl jste toho moc?
Svaz si to vymyslel tak, že budu dělat hrajícího trenéra. Pro mě to zase takový problém nebyl. Byl jsem už zvyklý ze Sparty. Dal jsem to dohromady s Budějovickými. Od nich přišli do týmu čtyři hráči a zapadli moc dobře.

Vzpomínáte ještě na slavné stockholmské vítězství nad Kanadou 3:2?
Hodně těžký zápas. Využili jsme toho, že skvěle zachytal Bóža Modrý a podařilo se proměnit všechny šance. Pamatuji si, že góly jsme dávali já, Konopásek a Roziňák, takže jako vždycky (usmívá se).

Dva roky předtím jste na Štvanici získal první světový titul. Reprezentaci tehdy vedl Kanaďan Mike Buckna. Vy a on, dva velcí šéfové. Rozuměli jste si?
Hráč to byl ohromný. Když nám to nešlo a on za LTC nastoupil, dovedl do hry přinést sílu, kterou do toho dávají Kanaďané. Co se ale týká taktiky, touž bylo trochu slabší.

Chytli jste se spolu někdy?
Ano, třeba na olympiádě ve Svatém Mořici. Před zakončením jsme se pohádali. Měl jsem určité nápady, se kterými souhlasili i ti nejdůležitější hráči, jenže on byl proti. Ale detaily vám říkat nebudu.

Ve Svatém Mořici byla blízko zlatá medaile, skončili jste druzí jenom o skóre. Zamrzí ta vzpomínka ještě teď?
Měli jsme tam vyhrát, bylo tam nejlepší mužstvo, jaké jsme kdy dali dohromady.

Na olympiádě prý tenkrát hokej moc netáhl, jedinou osvětlenou hrací plochu okupovali krasobruslaři, vy jste se na ni nedostali ani jednou…
Švýcaři měli smůlu, že bylo špatné počasí, přišla obleva. Museli jsme naše zápasy hrát třeba už ráno od osmi hodin. Později už totiž led rozmrzl. To znamenalo jediné, jít si lehnout brzy večer, ráno v pět vstát a rozcvičovat se na schodech.

Z dnešního pohledu to zní hodně neuvěřitelně…
A taky je. Neuvěřitelné je teď jenom to, že s týmem vždycky přijede deset funkcionářů. S námi jezdili maximálně dva lidi.

Narodit se o šedesát let později, bavil by vás ten dnešní hokej?
Myslím, že jo. Proč by ne? Tempo je o něco vyšší, hraje se o něco víc od podlahy, ale velké změny třeba po taktické stránce nejsou. Jen jsou teď lepší brankáři. Hokejové myšlenky ale zůstaly podobné.

K těm brankářům… Pamatujete i obrovskou hvězdu Bóžu Modrého. Byl mezi ním a ostatními gólmany velký rozdíl?
Bóža byl z generace, která hrála přede mnou, začínal s Malečkem. Byl skoro o deset let starší než já. Když chtěl chytat a měl chuť, tak chytal ohromně.

Někdy ji neměl?
Pamatuji si, když jsme jednou prohráli s ČLTK, tak nám dal Pácalt dva góly po zemi ze třetinové čáry. Bohouš se jenom takhle koukal (smutně se podívá a pokrčí rameny).

Vám se na led chtělo vždycky?
Měl jsem na hokej chuť pokaždé, protože jsem hrál v létě tenis. Vždycky jsem se těšil, až bude zima.

Kdy jste vlastně naposledy držel v ruce raketu?
Vloni v Praze. Sparta měla v září výročí, lidi si přáli, abych šel na hřiště. Tak jsem tam vyrazil jen tak v košili.

Československo jste reprezentoval v Davis Cupu, tenis jste si zahrál i za mořem. Není vám ale líto, že hokej ne?
Máte pravdu, v hokeji jsem nikdy nenastoupil. Líto mi to je, zahrál bych si tam rád.

Třeba za pět milionů dolarů na sezonu…
(usmívá se) My žijeme jako normální lidi. Tihle sportovci jsou ale už někde úplně jinde. My jsme určité výhody samozřejmě také měli, sem tam nějaká koruna přišla. Ale vůbec se to s dneškem nedá srovnávat.