„Ať mír dál zůstává s touto krajinou. Zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou, ať už pominou. Teď když tvá ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí,“ zní jim nad hlavami slova písně Marty Kubišové, která právě v Pardubicích začínala.

Na velké obrazovce mohou lidé sledovat záběry z projevu bývalého prezidenta Václava Havla z 27. ledna roku 1990. Havel tehdy k občanům promluvil z balkonu Východočeského divadla. Nyní balkon zeje prázdnotou. Jako vzpomínka na bývalého prezidenta je na něm ale umístěno srdíčko, které nikdy nezapomněl připojit ke svému podpisu. A nad ním vlaje černá vlajka…

Na náměstí Republiky se schází čím dál víc lidí všech věkových kategorií. Růžičky svírají i malé děti a ani maminky s kočárky nejsou výjimkou. Ti všichni si přišli vzpomenout na Václava Havla a společně zhlédnout přenos z jeho pohřbu. „Prožívám to celý týden.“ „Já taky,“ ozývá se z davu.

Lidé se nesnaží skrývat svůj zármutek, slzy se objevují i na mužských tvářích. Jiní v tichosti a se skloněnými hlavami vzpomínají na vše, co pro ně bývalý prezident udělal, přestože se třeba nikdy nepotkali. A už nepotkají.

Začíná přenos z pohřbu a slzy se na tvářích objevují ještě častěji. Lidé se se skloněnými hlavami modlí nebo tiše vzpomínají na svého bývalého prezidenta. Projekci lidé sledují i z oken. Fronta ke kondolenčním knihám v divadle neopadá po celou dobu, mladí i staří, všichni se chtějí naposledy rozloučit s Václavem Havlem a poděkovat mu.

Přesně v pravé poledne uctívají bývalého prezidenta minutou ticha a i lidé, kteří zrovna v tento okamžik jdou okolo, se zastavují, aby Havlovi vzdali svou úctu.

Na schodech Východočeského divadla plápolá řada svíček a lidé zapalují další a další, růže, vzkazy a svíčky zaplnily již polovinu schodiště. Zapalují je i malé děti, které Havla nikdy nepoznaly, ale mohou díky němu vyrůstat ve svobodném světě. Snad i ony se budou řídit Havlovým heslem „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“.

S jmelím nebo vánočkou v ruce, v čase předvánočního shonu a i přes nepříznivé počasí si lidé dokázali najít čas, aby se společně přišli poklonit Václavu Havlovi, bývalému prezidentovi, dramatikovi, intelektuálovi, umělci a především člověku, kterému vděčíme za demokracii v naší republice.

Začíná zase pršet…

Pardubáci se loučili s ikonou sametové revoluce

Pardubice – Stovky lidí přišly v pátek před Východočeské divadlo dát své poslední sbohem exprezidentu Václavu Havlovi.

„Když vypukla sametová revoluce, bylo mi jedenáct let. Vnímala jsem ji hlavně díky mému otci, který tuto pohnutou dobu hodně prožíval. Proto mi teď nejde najít ta nejvhodnější slova, která by dostatečně vyjadřovala mou úctu, vděk a momentálně i smutek nad ztrátou tak výjimečného člověka,“ svěřila se Deníku pohnutým hlasem Alexandra Tušlová, jež je momentálně na mateřské dovolené.

„Pro mě je Václav Havel ikonou sametové revoluce a symbolem morální čistoty národa. Právě on se nejvýraznější měrou zasloužil o zakotvení Česka v západní Evropě,“ poznamenal provozovatel pardubického Ideonu Petr Vašíček.

„Tato událost má pro mě symbolický význam,“ řekl pardubický fotograf Jan Adamec, který v lednu 1990 dokumentoval první pardubickou návštěvu Václava Havla ve funkci prezidenta. „Nejsem člověk, který by nějak silně podléhal emocím, ale smrt Václava Havla se mě osobně opravdu bytostně dotkla,“ přiznal Jan Adamec. „Domnívám se, že místo takového pompézního rozloučení by byl Václav Havel mnohem raději, kdyby se lidé našli čas přečíst si nějaké jeho dílo, které napsal,“ dodal známý pardubický fotograf a kurátor galerie FONS.

„Je pro mě těžké vyjádřit pocity smutku nad tím, že odešel člověk, který byl podle mého názoru jedním z největších Čechů v historii. Určitě stojí za to mu dát úctu za to, co všechno pro český národ vykonal. Škoda, že takových osobností nemáme víc,“ poznamenal zástupce mladé generace Patrik Šplíchal.

S „plackou“ s obrázkem Václava Havla a trikolorou na klopě, připomínající atmosféru sametové revoluce, se dorazil rozloučit s exprezidentem Václav Zajíc. „Placka je stará dvaadvacet let. Václav Havel byl v prvé řadě státník, ale také slušný a dobrý člověk,“ uzavřel Václav Zajíc.

Lenka Štěpánková, Tomáš Dvořák