V pondělí 31. ledna pokračovala čím dál „výživnější“ (výrok V. Železného) debata kolem pomníku rudoarmějce.

Útok na protivníka

Je vyvraceno to, co nikdo neřekl a nechtěl a začaly se po〜užívat, jak je v Čechách letitým zvykem i „podpásové“ pseudoargumenty, dobře viditelné hlavně v příspěvcích M. Zavorala a L. Macháčka.

Docházejí-li odborné argumenty nebo není-li jich někdo vůbec schopen, zaútočí se na protivníka, latiníci tomu říkají „ad dominem“.
M. Zavoral by hned odvolal paní hlavní architektku Petru Nacu a na mne dokonce vytáhl mou starší publikaci z roku 1980, kde jsme jen pravdivě konstatoval, že již květen 1945, nikoliv až únor 1948, otevřel cestu komunistické revoluci u nás.

Mám pro pana Zavorala jednu otázku: Co by se asi stalo roku 1980, na vrcholu Husákovy normalizace a dva roky před smrtí dvojnásobného osvoboditele naší vlasti L. Brežněva (1945 a 1968), kdybych tenkrát zveřejnil svůj názor? Protože opakování je matkou moudrosti, opakuji pro pana Zavorala a další: Nezpochybňuji oběti sovětských vojáků ve válce, ale i oni se stali obětí Stalinova imperialismu, jak to již tenkrát dobře pochopil velký státník W. Churchill.
Komedii kolem „prvního sovětského letce P. I. Sibirkina“ kdysi perfektně rozkryl archivář Z. Bičík.

Mezery ve vzdělání

Druhý pisatel L. Macháček poučeně vyčítá americké armádě, že neudělala pro osvobození Pardubic vůbec nic.
Evidentně se k němu nedostala zásadní informace o demarkační čáře u Plzně. Lživě píše o „likvidaci“ pomníku. A tak si myslím, že elektronické hlasování ukázalo na výrazné mezery ve vzdělání a historickém vědomí některých…

Jiří Kotyk, historik