Že nás to hned nenapadlo, vždyť je to tak jednoduché… Posvícení totiž bývalo a leckde už zase je nejoblíbenějším svátkem na venkově. A rozhlasové Posvícení také má být takovým malým svátkem. Jak pro navštívenou obec, kdy se často při natáčení sejdou lidé jako na posvícenské „zlaté“ a po odvysílání se pořad zase společně probírá nejlépe v obecním hostinci, tak pro autory. Mají totiž důvod se zvednout z kancelářských židlí v Pardubicích, vyrazit do „terénu“ a poznávat zajímavé a přátelské lidi a pozoruhodná místa východních Čech.

A když takhle putujeme křížem krážem krajem, tak si děláme takovou posvícenskou sbírku. Do pomyslného alba si lepíme místní pamětihodnosti a historky a také oblíbené recepty. Vždyť je to Posvícení.

Posvícenské dobroty v knížce

A v knížce, která spatří světlo světa co nevidět, se chceme o některé exponáty z naší sbírky podělit. Vybírali jsme přepečlivě – v knížce se objeví recepty z Čepího, Vortové, Kunětic, Desné, Holic, Lukavice, Čeperky, Libchav, Jaroměřic, Břehů, České Třebové, Dlouhé Třebové, Telecího, Kostěnic, Srchu, Sloupnice, Rohovládovy Bělé, Koclířova, Volče, Květné, Velin, Příluky a Němčic.

V duchu starého pořekadla jsme si vymysleli takový slogan – „Posvícení bývá jednou do roka, ale v Českém rozhlase Pardubice je Posvícení každý víkend!“.

Jak už to bývá, tak to tak úplně pravda nebyla. Jak jsme zjistili ze zápisů ve starých kronikách, tak na vesnici se posvícení častokrát nedrželo jen jednou v roce. Ale popořadě.

„Už máme posvícení za dveřmi v síni. Jdeme pro řezníka, ať bije svini. Voda se vaří, z měděnce skáče a zejtra zas budeme dělat koláče!“ nebo „O posvícení sedlák je pánem, selka jde pro pivo s velikým džbánem, ňadra jí voní samým balšámem!“, tak to jsou dvě méně známá z lidových posvícenských říkadel.

Jak najít správné datum

Ale kdy se vlastně posvícení koná? Podle legendy slavil první posvícení Šalamoun, když světil svůj chrám v Jeruzalémě. Každý rok v ten stejný den pak pořádal hostinu pro své přátele na počest vysvěcení chrámu. Podle toho se jedna z nejoblíbenějších venkovských slavností obvykle koná v neděli před nebo po svátku světce, jemuž je zasvěcen místní kostel.

Po posvícenské neděli bylo také důležité pondělí, to se lidé scházejí už dopoledne v hospodách na tzv. „pěknou“ nebo „zlatou“. Pozdní příchod se trestá zaplacením „metru piv“. Dříve se posvícení slavilo až do úterního rána, někde do čtvrtka, místy dokonce týden tzv. „od starého posvícení do mladého posvícení“, tedy od neděle do neděle.

Pravé posvícení, na Moravě hody, se neobejde bez pečené husy nebo kachny, posvícenských koláčků a rohlíčků, dobrot z pašíka, plných džbánků… „To je zlaté posvícení, to je zlatá neděle. Máme maso a zas maso, k tomu kousek pečeně.“

Sváteční vůně i chutě

Zkrátka, od bohatě prostřeného stolu se nesmí vstát dříve, než jsou všichni dosyta najedeni. A protože se slavilo posvícení v každé farnosti v jinou dobu, tak se lidé z okolních obcí vzájemně navštěvovali a dobře se spolu bavili. „Dnes je zlatý posvícení, dnes je zlatá neděle, všecky kola zastavili, ve mlejně se nemele, zejtra zlatý posvícení, potom zlatý pondělí, starý báby ať sou doma, ať tancujou v posteli.“ Což se nelíbilo císaři Františku Josefu II., podle kterého posvícení neboli hody odváděly lid „od práce a od střízlivých myšlenek“. Pro zlepšení pracovní morálky proto roku 1787 vydal nařízení, kterým lidu přikázal slavit posvícení v jeden čas, a to v neděli po svátku svatého Havla.

Důvod k oslavě se najde vždycky

Češi, jak mívají ve zvyku, ochotně poslechli a od té doby kromě společného císařského neboli havelského posvícení třetí neděli v říjnu dál drželi to své kateřinské, svatojiřské, vavřinecké, svatovítské, svatoanenské, michalské… a samozřejmě i nejslavnější svatováclavské a martinské posvícení.

Pozvánka na listopadové martinské hody je pro každého milovníka dobrého jídla vstupenkou do ráje. Hodovní stůl v den svatého Martina totiž vždy patřil na venkově mezi nejbohatší v roce a předčil dokonce i slavné hostiny svatováclavského posvícení. Navíc význam jedenáctého dne jedenáctého měsíce byl zejména ve středověku velmi symbolický a všem srozumitelný. Jedenáctka je totiž číslo bláznivé, rozpustilé a je také znamením hříchu a přestoupením biblického desatera. Proto také den s dvojnásobnou jedenáctkou je jako stvořený pro hody a nespoutané veselí. Navíc martinskému hodokvasu nejen kralovala vykrmená husička („na svatého Martina zpívá husa nejpěkněji“) a tradiční martinské posvícenské pečivo, ale poprvé se také ochutnávala mladá vína, koneckonců je svatý Martin i patronem vinařů.

A tak než se vydáme na posvícenské putování po Pardubickém kraji, ještě připomeneme jedno výstižné posvícenské říkadlo z Vysočiny.

Vo posvícení
všecko to voní
tak jako v apatyce:
tu voní jitrnice,
tu zase koláče z pece:
ten, kdo by nešel
na posvícení,
ten by byl blázen přece!
To je vám švanda,
šumařů banda,
všecko se kolem točí,
rychtář i panský kočí!


Rádi bychom, aby také o našem rozhlasovém Posvícení se dalo říci, že je vám to švanda, a kdo by jej neposlouchal, ten by byl blázen přece!
Reprízu voňavého rozhlasového Posvícení si můžete na frekvencích Českého rozhlasu Pardubice 102,4 FM na Svitavsku, 98,6 FM na Orlickoústecku a 104,7 FM pro Pardubický kraj poslechnout 1. ledna od devatenácti hodin.