Je mi teprve dvacet let, ale moji kamarádi odcházejí. Na věčnost..., napsala nám Jitka

Stránka Řádků důvěry se těší mimořádnému zájmu čtenářů. Do redakce chodí desítky dopisů. Proto mějte strpení, i váš příběh vbrzku zveřejníme.

Nejsem na světě tak dlouho, abych rozuměla všemu
Když už si konečně začínám uvědomovat podstatu toho svého bytí a život kolem, tak náhle poznávám, že když vedle mě zrovna přestane postávat štěstí a radost, hned jeho místo zabere smutek a nespravedlnost. Nejsem na světě tak dlouho, abych rozuměla všemu, ale něčemu nebudu rozumět asi nikdy. Proč, když je mi sotva kolem dvaceti, mi začínají odcházet stejně staří kamarádi nebo dokonce i mladší?

Začalo to, když mého známého, kterému bylo sotva dvaadvacet, sebral anděl smrti při autonehodě. Zemřel tam jediný. Bohužel to byla jeho vina, nepozornost a roztěkanost mu vzala život, ale stejně. Člověk už to nějak přetrpí, říkala jsem si, moc jsem ho neznala. Párkrát jsme se viděli, ale ten červ smutku ve mně hlodal dost hluboko.

Sotva se stačila zahojit jizva na srdci, už se ke mně donesla zpráva, že další holka, se kterou jsem před měsícem slavila jejích 21 let, se zabila při autonehodě. Alkohol za volant nepatří, ale to už mi Monika nikdy nepoví, protože spolu se svou kamarádkou, která seděla na sedadle smrti, zahynula. Pohřeb byl natolik smutný, jak smutné může být pohřbívat tak mladého člověka. Nikdy si z hlavy nevytluču ty obrazy a její fotku v rámečku na černé rakvi.

Nastal další rok a s dalším rokem i další 21 narozeniny. Tentokrát můj milovaný bratranec Tomáš. Byli jsme sice od malička úplně jiní, ale bavili jsme se spolu docela dobře a já ho měla moc ráda. Byl to ten typ kluka, který by pro vás obětoval cokoliv, kdyby mohl. Každý ho měl rád a jeho spousta kamarádů se objevila taky na jeho poslední štaci životem, kdy jsme se loučili. Tu smutnou písničku, kterou hráli, a já myslela na něj, už v životě nechci slyšet. A jak se to stalo? Nezavinil si to sám. Nic neudělal špatně. Neprovedl nic, čím by si zasloužil trest smrti, ale byla to vražda. Přejeli ho autem a já doteď vidím ty záběry, které se vysílaly v televizi, a brečím jen při pomyšlení, že tam ležel on. Ten, který pro mě tolik znamenal.

Ten rok byl natolik zlý a špatný, že sotva uplynul měsíc, konal se další pohřeb. Tentokrát to byl kamarád o dva roky starší, tloukl na nebeskou bránu, aby ho pustili dovnitř. Na pohřbu jsem nebyla, konal se daleko v jeho rodném městě, ale už jen to pomyšlení, že jsem ho znala. Že jsem se s ním bavila a blbnula, bolelo jako čert. Ani pořádně nevím, jak umřel. Jsou to dohady, jedni říkají, že si za to mohl sám, další, že to byla chyba stroje. Nikdo nic neví a on už nám to nepoví. Nebyl to špatnej kluk, dokázal vyjít s každým, koho potkal a také se s každým hned spřátelil a seznámil, ať byl kde byl. Že nebyl zrovna perfektní a měl svoje mouchy? Přehlížím, mně nikdy neublížil.

Oplakat dalšího kamaráda nebylo jednoduché. Každá vzpomínka bolí, jako by se mi do srdce zabodávalo tisíc jehel, a přece ta každá jehla si zaslouží být vyplakána, protože oni si to zasloužili. Nejhorší je, že to tím neskončilo. Po pár měsících se k bratránkovi přidal další můj kamarád. Sebevraždou si vzal život, kdo mohl tušit, když nám sděloval, že jde za Tomášem, že to myslí doslova. Na hřbitov nedošel, ale zato je s ním teď určitě v nebi a dělá lumpárny, hodně si rozuměli a tak se mu nejspíš stýskalo po Tomášovi o moc víc než mně, protože já ještě žiju.

Prozatím moji přátelé a známí jsou v pořádku, a já se budu modlit, aby to tak bylo dál. Je mi letos 21 let… Kdoví, kde budu příští rok já.
Čtenářka Jitka

(Pokud chcete reagovat na tento příspěvek, pište na adresu redakce uvedenou vlevo dole na této straně. Na obálku napište, komu odpovídáte a datum otištění příspěvku. Dopisy adresátům předáme.)

Ve dvou je život veselejší
Milé Řádky důvěry, děkuji vám, že existujete, rád poznám vaším prostřednictvím nové přátelství. Jsem kluk z vesnice, už nějaký ten čas sám, a proto zkouším štěstí touto cestou. Je mi 29 let, žiju aktivním životním stylem, rád sportuji, jezdím na kole, chodím do přírody, a relaxuji. Jsem domácí typ, práce se nebojím. Chybí ale někdo, s kým si popovídám, když přijdu domu z práce. Někdo, s kým budu jezdit na výlety, a trávit volný čas. Chci poznat veselou upovídanou holku, s kterou bude sranda, a budeme se spolu smát. Holku, která mne bude mít ráda, bude upřímná a tolerantní.
Zaujaly tě tyto řádky? Trápí tě samota? Tak neváhej a napiš mi. Těším se na tvou odpověď.
Čtenář od Ústí nad Orlicí

(Pokud chcete odpovědět na tento příspěvek, pište na adresu redakce uvedenou vlevo dole na této straně. Na obálku napište, komu odpovídáte a datum otištění příspěvku. Dopisy adresátům předáme.)

Bydlení za pomoc v domácnosti
Milá redakce, bydlím na Orlickoústecku v domku na vesnici a ráda poskytnu bydlení ženě (může být i důchodkyně) oplátkou za pomoc v domácnosti. Sama chodím o holích a tak už je pro mě péče o domácnost náročná. Vesnice je dobře vybavená, máme zde lékaře, k dispozici je i ovoce a zelenina z vlastní zahrádky.
Dlouholetá čtenářka M.

(Pokud chcete odpovědět na tento příspěvek, pište na adresu redakce uvedenou vlevo dole na této straně. Na obálku napište, komu odpovídáte a datum otištění příspěvku. Dopisy adresátům předáme.)

Nehledám bohatství, ale lásku
Milé Řádky důvěry, chtěl bych si s vaší pomocí najít ženu k vážnému seznámení. Je mi 58 let, měřím 178 centimetrů, jsem štíhlé postavy a mladistvého vzhledu. Nehledám bohatství, ale lásku, a věřím, že ještě najdu partnerku, se kterou bych se radoval ze života a se kterou bych prožil hezká léta. Proto se, dámy, nebojte a pište, budu se těšit na vaše odpovědi. Vaše telefonní číslo vše urychlí.
Čtenář Z. z Chrudimska

(Pokud chcete odpovědět na tento příspěvek, pište na adresu redakce uvedenou vlevo dole na této straně. Na obálku napište, komu odpovídáte a datum otištění příspěvku. Dopisy adresátům předáme.)