Když jednotky Varšavské smlouvy začaly obsazovat území Československa, byla druhý den doma po příjezdu ze Spojeného království. „Moje první myšlenka byla, že kdyby to bylo o dva dny dříve, tak bych v Británii zůstala," vzpomíná pardubická chartistka Jarmila Stibicová, která týden před osudným jednadvacátým srpnem oslavila pětatřicáté narozeniny.

Že se do vlasti vrátila, tehdejší členku přípravného okresního výboru Klubu angažovaných nestraníků nemrzelo. „Později jsem si uvědomila, že moje místo je tady a že dokud to bude možné, musím studentům říkat pravdu," uvádí Jarmila Stibicová, která tehdy učila na pardubické chemické průmyslovce.

„Tehdy ani nebyl strach, byla tendence ukázat jim odpor a gramotnějším vysvětlovat, o co jde a že byli podvedeni vládou. O situaci se velmi zajímal například velitel vojáků u pardubického nádraží. Byl to šok i pro ně," konstatuje celoživotní bojovnice za lidská práva.

I když věděla, že obrodný proces ve společnosti nemůže pokračovat, protože Rusové by to nepřipustili, dál však neúnavně šířila letáky. Tvrdila, že je potřeba využít čas, který na světě má.

Výročí drastičtější

Rodiče ji podporovali i tehdy, když kvůli tomu musela k výslechům a následně ji v srpnu 1969 odsoudili. „Tenkrát byly ještě solidní poměry, dostala jsem jen půlroční podmínku," říká Jarmila Stibicová a dodává, že výročí okupace bylo drastičtější, protože už proti nim stáli Češi z milic ministerstva vnitra.

Na podporu požadavků Jana Palacha ve škole zorganizovala i dvoudenní hladovku. „Připojili se i někteří zletilí studenti. Nikomu jsme nebránili. K naší škole se ale žádná jiná nepřidala, jen zdravotní s námi byla solidární."
Kvůli svým politickým postojům sama ve škole dlouho nevydržela.

Po odchodu z chemické průmyslovky vyučovala jako svobodné povolání jazyky. I toho však brzy musela nechat. Podepsala totiž Chartu 77.

Smrt rosničky

Na 21. srpen 1968 si poté vzpomněla i u prvního výslechu. „Než Zdeněk Mlynář emigroval, nechal nám rosničku, která na výročí srpna umřela. U výslechu jsem pak řekla, že rosničky vždy reagují výrazněji než příslušníci Státní bezpečnosti. Jednoho z nich to rozesmálo, druhý se velmi rozzlobil," usmívá se žena, která obvykle u výslechů neříkala nic.

Hromadný a přitom ukázněný odpor si už dnes představit nedokáže. „Jednadvacátý srpen 1968 by se ale měl připomínat, určitá část mladé generace o něm dnes vůbec nic neví. Nastal velký etický skluz směrem dolů. Ale doufejme, že naděje umírá poslední," uzavírá východočeská chartistka Jarmila Stibicová.