Letos v únoru to bude již dvacet let, co začala populární moderátorka Jolana Voldánová působit v České televizi. K práci na televizní obrazovce si Jolana Voldánová přibrala i vlastní pořad Rande s Jolanou v Českém rozhlase Pardubice, kam si zve zajímavé osobnosti Pardubického kraje. Do svého rodného města se ale ráda vrací i mimopracovně.

Co vás přimělo k tomu, abyste vzala nabídku moderovat vlastní talk show pro Český rozhlas?
To mělo vícero důvodů. Je pravda, že jsem koketovala s Českým rozhlasem Pardubice už docela dlouho, ale pořád jsem neměla čas, tak jsem to hrnula před sebou a říkala jsem si, že by se mi to docela líbilo. Já jsem v rádiu kdysi začínala ještě za federálního rozhlasu v roce 1989. 1. prosince jsem nastupovala do Československého rozhlasu v Praze a v roce 1993 jsem tam skončila a šla do televize. Nicméně práce pro rozhlas mě samozřejmě láká.  Když přišla nabídka, že bych mohla mít vlastní pořad, tak jsem na jednu stranu byla nadšená a na druhou stranu jsem si říkala, že na to nemám čas, protože jsem pořád na cestách,  stále jsem v Praze a bydlím u Mladé Boleslavi. Pak jsem si říkala, že spojím příjemné s užitečným, protože na východě Čech mám rodiče. Jezdím do Pardubic moc ráda, vozím sem svoje děti k babičce a dědovi. Návštěvu spojím s tím, že tady něco pěkného natočím a podívám se za rodiči a navštívím i kamarády. Tak jsem na nabídku nakonec kývla a musím říci, že je to nesmírně milé. V rozhlase jsem  měla skvělé hosty, jedním z nich byl Jirka Ševčík, frontman kapely Pirate Swing Band. Proti zpravodajství je to  krásná práce. Tváří v tvář mluvím s lidmi, kteří v Pardubicích nechali nějaký otisk a kteří to tady mají rádi stejně jako já. A na atmosféře pořadu Rande s Jolanou je to určitě znát.

Jaký je rozdíl mezi přípravou na rozhlasové vysílání a to televizní?
Asi sto světelných let. Televizní Události jsou přímý přenos, tam se všechno počítá na vteřiny, maximálně na minuty, takže i příprava je tomu přizpůsobena. A je to docela velký stres i před začátkem, protože už v 18:57 musíte napevno stát ve studiu a musíte mít všechno připravené. Ono ne vždycky se to povede, protože je spousta věcí, které se dějí na poslední chvíli, tak musíte být nachystáni na určitou improvizaci. Oba pořady mají i jiný rytmus. V případě toho rozhlasového  Rande s Jolanou mám skvělého dramaturga Tomáše Klementa, který mi vyhledá rešerše a najde zajímavé údaje o osobnostech, které si do vysílání Českého rozhlasu Pardubice zvu. A je potom na mne, jak si rozhovor postavím. Já si většinou večer doma sednu k počítači, když jdou děti spát, a píšu třeba dvě hodiny od deseti do půlnoci. To je můj oblíbený čas. Ale pak se velmi často stane i to, že z těch věcí, které si dopředu připravím, se vyvine trochu něco jiného, protože záleží na osobnosti, která zrovna přijde. Důležitá je komunikace, jak na sebe slyšíme. Někdy je to naprosto skvostné, někdy je tam třeba i velký věkový odstup, takže to pojímám malinko jinak. A záleží i na tom, z jaké branže ten člověk je.

A je nějaký host, na kterého ráda vzpomínáte?
Nezapomenutelný pro mě bude určitě Jirka Ševčík, to bylo moc fajn. Ale jedním z prvních hostů byl Ladislav Pecháček, ze kterého jsem měla trošičku respekt, protože to je skvělý autor a spisovatel. Navíc ho máme doma moc rádi a máme od něj všechny knížky, které vydal. To dokonce jel se mnou do rozhlasu i můj muž, protože chtěl Ladislava Pecháčka poznat, potřást mu rukou a chtěl si od něj nechat podepsat některé díly Básníků. Bylo to nesmírně vlídné a přátelské povídání, ale pro mne vlastně obohacující v tom, že jsem se dozvěděla řadu věcí, které jsem vůbec netušila. Například i z natáčení Básníků, které lze považovat dneska už  ve filmové branži za legendární dílo. Spoustu lidí překvapilo, že tady Ladislav Pecháček žije a že mluvil o věcech, o kterých možná ještě ani nikdy nemluvil. To mám vždycky velkou radost, když v mém pořadu nějaký host řekne něco, co třeba ještě nikdy neřekl.

Pardubice jsou vaše rodné město. Vracíte se sem i mimopracovně?
Rozhodně. A musím říci, že čím jsem starší, tím víc se sem těším. A jak mám děti, je to zvláštní v tom, že jim vlastně svýma očima ukazuji město a říkám, kde jsem  chodila do školy jako malá, kde jsem chodila na střední školu, kde jsem měla rande… A ty děti to vidí zase svýma očima a kolikrát mi i kladou otázky, které by mne o městě ani nenapadly. Jsou natolik zvídavé, že velmi často i musím sednout k internetu a podívat se, jak to vlastně je. A také se ptají třeba: „Maminko, jak je to s tím přepůleným koněm?"  Já o tom sice mám nějaké povědomí, ale abych jim podala ucelenou informaci, tak si to vždy musím nastudovat.

Očima blízkých

Martin Kolovratník, ředitel Českého rozhlasu Pardubice
„S Jolanou Voldánovou jsem se poprvé seznámil pracovně asi před rokem, protože jsme začali vysílat nový pořad v Českém rozhlase Pardubice s názvem Rande s Jolanou. Při prvním setkání s ní jsem vycítil, že má osobní vztah k regionu. Motivací k novému pořadu pro ni tedy nebyl honorář, ale  možnost vrátit se do rodného města a potkávat známé lidi, které jsou s naším regionem spjatí. Rande s Jolanou je autorská talk show, kde Jolana hodinu zpovídá osobnosti Pardubického kraje. Zpovídané osoby se mi mimo vysílání svěřily, že z Jolany mají silný patriotský pocit. Je na ní vidět, že je duší Pardubačka. Osobně jsem rád za to, že Pardubický kraj má takovou mediální osobnost, jakou je Jolana. Je hezké, že se ráda vrací do rodného kraje."

Zuzana Nováková, režisérka pardubického amatérského divadla Exil
„S Jolanou Voldánovou jsem se poprvé sešla v pardubickém divadle Exil, kam se přišla podívat za některými bývalými spoluochotníky z dob jejích středoškolských studií. O besedu s ní byl už tehdy velký zájem, a to její televizní hvězda teprve pomalu stoupala. Je jednou ze slavných absolventek pardubického gymnázia, a když přijela na oslavy 100. jubilea školy, které jsem tehdy moderovala, měla jsem docela trému. Je pro mě totiž představitelkou té klasické moderátorské školy, kdy se člověk nestává hvězdou přes noc, ale postupně sbírá zkušenosti a roste s dalšími úkoly. Potom mu teprve můžete věřit to, co říká, a tak by to ve veřejnoprávní televizi jistě mělo být. Jolana se osvědčila i rolí rozhlasové publicistky, kdy pravidelně zpovídá známé osobnosti v Českém rozhlase Pardubice. Kromě příjemného hlasu a dobré dikce pro takovou práci musíte mít také určité charisma, dokázat si získat důvěru zpovídaných, umět překlenout jejich nejistoty a rozvinout zajímavá témata, která se v průběhu rozhovoru objeví. Tím vším je Jolana obdařena a umí s tím pracovat. Ráda patřím k jejím posluchačům. A po změně televizního studia pro zprávy musím diváky upozornit, že Jolana má nejhezčí nohy."

DOTAZNÍK

Jméno:  JOLANA VOLDÁNOVÁ

Bydliště: Nepřevázka u Mladé Boleslavi

Datum a místo narození: 12. 1. 1969, Pardubice

Rodinný stav: vdaná
Rodina: manžel Petr, 2 děti

Nejvyšší dosažené vzdělání: pardubické gymnázium
Povolání: redaktorka, moderátorka
Záliby: knížky, divadlo, cestování, děti

Jakou knížku jste naposledy četla?
Naposledy 50 odstínů šedi. Upřímně: jedním dechem ji rozhodně nečtu a nějak mi uniká, proč jsou z ní všichni tak nadšení.

Který film se vám nejvíce líbil?
Naposledy jsem šla s dětmi na Hobita. Líbil se nám moc. Tolkien je náš oblíbený autor a režisér Jackson ho skvěle převedl na plátno.

Jmenujte název divadelní hry, kterou jste naposledy viděla.
Světáci od pražského Divadelního spolku Háta.

Který je váš oblíbený sportovní klub, komu fandíte?
Rozhodně pardubickému hokejovému týmu.

Máte svoje životní krédo? Jak zní?
Nikdy nedělej ostatním to, co nechceš, aby dělali oni tobě.

Nejoblíbenější postava v dějinách?
Zůstanu u těch českých. A jednou z nich by byla Božena Němcová.

Kým naopak nejvíc pohrdáte?
Nechtěla bych potkat Hitlera.

Umíte vařit?
Umím.

Nejoblíbenější jídlo a pití?
Jsem gurmán, takže kromě krupicové kaše jím všechno. A kromě české kuchyně mám moc ráda tu středomořskou. Z nápojů mám nejraději vodu 
a dobré bílé víno.

Jakou nejdůležitější radu jste dostala od svých rodičů?
Moje životní krédo je nejdůležitější rada od rodičů.

Máte osvědčený způsob, jak se dostat z chmurné nálady?
Mám jich hodně. Procházka, výlet, knížka.

Šetříte si na důchod?
Ano, ale ne ve druhém pilíři.

Víte jistě, čím uděláte radost svým nejbližším?
Ano.