Kliknutím zvětšíteUž před odletem 2. září jsem se dívala na předpověď počasí. Irmu jsem sice na radaru zahlédla, ale byla daleko… První a druhý den jsme strávili poznáváním Havany. V pondělí 4. září jsme přejeli do Varadera, destinace vzdálené asi 100 kilometrů na východ, kde nás čekal volný den. Užívali jsme si slunce a moře. Přítel jedné kolegyně nás tam varoval, že sleduje předpověď a že Irma se stále více přibližuje a sílí. Tehdy jsme se začali trochu obávat. Na druhý den jsme měli na programu prohlídky hotelů ve Varaderu, bylo šílené horko. Jakoby předzvěst toho, co se na nás řítí…
Ve středu už začalo jít do tuhého. Bylo rozhodnuto, že nebudeme pokračovat dál na východ do Cayo Santa Maria, kde jsme měli v pracovních prohlídkách hotelů pokračovat. Silnice tam totiž vede přes dlouhý a nepříliš pevný most. Bylo to kvůli Irmě velké riziko. Ostatně, druhý den už byl z bezpečnostních důvodů zavřený…
V tu dobu už Irma pustošila pár set kilometrů od nás Dominikánskou republiku. Pořád jsem doufala, že se snad před Kubou stočí na sever k Floridě. Marně…
Permanentně jsme sledovali weby o počasí a televizní předpovědi počasí v recepci hotelu. Ve čtvrtek jsme raději vyrazili do obchodního centra nakoupit zásoby jídla. Vlastně jen vodu, sušenky a křupky, protože nic jiného nebylo k sehnání… To už jsme se s upřesňujícími se předpověďmi počasí začali bát.
Irma udeřila na kubánské pobřeží v pátek. Přesně v oblasti Cayo Santa Maria, kde jsme měli tou dobou být. Asi nemusím líčit své pocity při představách „co by, kdyby…“
V pátek přišel zákaz i vycestovat kamkoliv mimo Varadero. Chtěli jsme přitom vyrazit aspoň na výlet, protože najednou jsme kvůli zrušenému pracovnímu programu měli moře času. Nedalo se ale nic dělat a místo toho jsme se topili v obavách, co nás čeká. Navíc Irma už o sobě dávala pomalu vědět i tady. Pobřeží bičovaly velké vlny, na pláži zavlála pro plavce nejprve žlutá a pak i červená vlajka. Odpoledne už plavčíci pískali na všechny, kdo se od pobřeží jen trochu vzdálili. Na téměř opuštěné pláži už zůstávalo jen pár slunečníků. A vítr sílil…
K večeru už jsme se koupali jen v hotelovém bazénu. Uklízečky začaly na našich pokojích lepit na skleněné výplně posuvných balkonových dveří páskou kříže. Myslela jsem, že značí pokoje, které mají zatlouct dřevěnými deskami, ale bylo to proto, aby se neroztříštilo sklo. V tu chvíli jsem měla už fakt nahnáno. Vypadalo to, že Irma na Varadero skutečně udeří. A ještě týž večer jsme byli informováni, že se máme preventivně sbalit a v osm hodin ráno se rozhodne, zda přejedeme do Havany. Tu totiž podle předpovědí nemělo zasáhnout to nejhorší. Na hotel už začali najíždět i klienti z hotelů, které byly příliš blízko pláže. Evakuovali k nám i část místních obyvatel. Náš hotel měl hlavní budovu od moře daleko a pokoje jsme měli úplně nahoře, ve 4. patře.
NOC Z HORORU
V půl jedné ráno udeřila bouřka. Ležela jsem v posteli, hučela meluzína, klepala se skla od balkonu, dul silný vítr. Strašně jsem se bála. Do toho asi osmkrát spadla elektřina. A já dlouhé hodiny nemohla zamhouřit oči.
V pět ráno mě vzbudilo neúnavné ťukání na dveře. Kolegyně mi se zděšením oznámila, že na nás jde fakt oko hurikánu to nejhorší a nejsilnější. A že přijde už večer. Manažerka pak rozhodnutí potvrdila, v osm ráno jsme měli mít dole kufry, jede se do Havany.
Venku silně pršelo a byl silný vítr. Zaměstnanci hotelu shazovali lehátka do bazénu. Snídani jsem téměř nevnímala. Krizová situace byla znát i na menu v nabídce byl jen jeden druh pečiva, méně salámů a sýrů, méně ovoce. Jídlo jsem do sebe dostávala těžce. V hotelovém výtahu jsem si pak všimla španělsko-anglického pokynu schovat se do koupelny, nevycházet z hotelové budovy. Rychle jsme nastoupili do autobusu a jeli do Havany.
V autobuse od počátku vládlo neuvěřitelné ticho a klid. Strach všech cestujících se dal krájet. Silnice vede podél pobřeží, takže jsme sledovali obrovské vlny a autobusem lomcovaly silné poryvy větru.
Foukalo i v Havaně, ale tady zatím o poznání méně. Jeli jsme přímo na letiště, kde jsme ale zjistili, že náš dnešní (sobotní pozn. red.) i zítřejší let pro zbývající klienty byl zrušen. Vydali jsme se proto shánět hotel. Ten tříhvězdičkový, ve kterém jsme byli ubytovaní před odjezdem do Varadera, byl však plný… Čekali jsme venku a kouřili jednu cigaretu za druhou. Vítr sílil a spustil se déšť.
Před hotelem s námi čekala spousta lidí, pokoj tam zbyl aspoň pro naše tři klienty. Nám byl nakonec po dlouhých peripetiích nouzově doporučen jiný hotel. Měli jsme střechu nad hlavou! Sice jen na jednu noc, ale aspoň tak.
Ulehla jsem na přistýlku, fungovala klimatizace i elektřina. Ale bylo mi jasné, že neusnu. Irma totiž v noci měla okrajem zasáhnout i nás. Čas utíkal šíleně pomalu. Ostatně jako všechny dny v Havaně. Pak přestala téci teplá voda. Do toho nešlo zavřít okno. Mechanik hotelu ho proto přišel zadělat napevno šrouby. Já ze strachu přesto nezamhouřila oka. Hotel byl mimo centrum města, na kopci, kolem spousta zeleně. Vichr sílil a já se bála, kdy rozrazí okno. Děvčata spala, já ale sledovala pohybující se stíny stromů uprostřed meluzíny. Na chodbě létaly dveře od úložných skříní, pak na zem s rachotem spadlo světlo, kousek od výtahu popadaly stropní desky.
Nakonec jsem ale přes tu hrůzu usnula. A ráno byla Irma pryč. Na mobilu jsem měla zprávu od přítele a od rodiny, jestli jsem ok a ať se okamžitě ozvu. V televizi vůbec neukazovali spoušť na Kubě a v Dominikánské republice, dokolečka omílali jen Floridu. A když už, tak jen na pár vteřin a stále dokolečka se vraceli k Floridě. Nejen teď, ale už od prvního fouknutí Irmy.
Dopoledne jsme se vydali hledat ubytování na další noc. A vyšlo to. Hotel se snídaní. Aspoň to. Nakonec jsme v něm od neděle zůstali až do našeho odletu domů. V dalších dnech jsme měli už i polopenzi a poslední den i oběd. Po Irmě zůstaly před hotelem polámané stromy, sloupy od vedení, prostě spoušť. Hromady listí, větví, vysypané popelnice. V celém okolí měl elektřinu jen náš hotel, takže v noci nás vždy obklopila pustá prázdná tma. A denně jsme čekali na jakékoliv další informace. Nevěděli jsme nic. Do kdy tu budeme, kdy odletíme. Jenže letiště bylo mimo provoz, nefungovala věž.
V úterý jsme se vydali do centra Havany. Hromady větví, voda, odpadky a všudypřítomný zápach. Veřejná doprava už ale fungovala a pak už i letiště. Letenky jsme nakonec získali na čtvrtek, tedy na 14. září. Takže snad odletíme…
Zbývající dny jsme trávili v hotelovém pokoji, neb nám už docházejí peníze. Čtu si, odpočívám, chodíme na vycházky do okolí, povídáme si. Dlouhé a pomalu ubíhající čekání plné nejistoty, zda odlet konečně klapne.
PRÁZDNÉ OBCHODY
Největší výbuch takové beznaděje jsem měla v pondělí, kdy nás ráno vzbudila manažerka, ať si zajistíme kvůli letenkám na čtvrtek vízum do USA, přes které poletíme. Původně jsme měli odcestovat v úterý. Nezbylo však místo… To už jsem byla psychicky na dně. Plakala jsem, a nejen já. Čtvrtek byl tak daleko…
Chystáme se na odlet, snad už to tentokrát vyjde. Poletíme přes New York a Mnichov. Další tři klienti letí až v pátek a přes Mexiko.
Takže čekáme, čas se vleče. V blízkém obchodě stále nejde elektřina, mají jen vodu, pivo, sladké limonády, prací prášek, sušenky a víno. Od soboty do pondělí platila prohibice alkoholu, ve městě dokonce do úterý.
Teď ale věřím, že odletím a ve chvíli, kdy vy budete číst tyto řádky, budu už na cestě z pražského letiště domů… V součtu jsem strávila na Kubě téměř o týden déle, než bylo plánováno.
9
22
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
