Zvonek s dlouhou šňůrou zavěšený na kůlu vstupní brány přivolal v doprovodu statného psího strážce drobnou ženu v jezdeckých kalhotách, s kšiltovkou na hlavě a velkými chrániči uší. „Vítejte v naší jezdecké škole,“ byla první slova majitelky a učitelky jezdectví Jany Novákové.

„Toto je naše koňské království,“ ukazuje Nováková zdviženou rukou na velký uzavřený dvůr, který v sobě ukrývá dlouhé prostorné stáje pro koně, velkou jízdárnu, sklad krmiva a malý domek k přespání. Z otevřených vrat stájí vyhlíží několik hlav koní různých barev a velikostí.

„Tohle jsou moji miláčci. Jsou to sportovní koně určené pro různé sportovní disciplíny. Máme zde parkurové skokany, drezurní koně, ale i dostihové bojovníky. Tuto rozmanitost využíváme při výuce dětí, které tak mají možnost specializovat se na určitý druh sportu,“ vysvětluje učitelka jezdectví Jana Nováková.

Komunikace se zvířetem je důležitá

„Jsou děti, u kterých se již podle posazení v sedle ukáže, jaké jezdecké disciplíně by se měly v budoucnu věnovat. Nejprve se ale musí každé naučit, jak se o koně postarat. Dát mu jídlo, vyhřebelcovat mu srst, vyčistit stáj od hnoje, přinést vodu k pití. Důležitá je také komunikace se zvířetem. Musí se naučit koně poslouchat. Vnímat jeho projevy, sledovat, jak reaguje na lidský hlas, na dotyk rukou ošetřovatele,“ vykládá se zápalem učitelka jezdectví.

Začíná se s jezdeckou abecedou. Ta spočívá nejprve v umění samostatně nasednout na jakéhokoliv koně, pak zvládnout drobné skoky na „kavaletách“ při kroku koně, klusu a pak cvalu. Poté se zvyšují překážky a vše se opakuje. Na konci abecedy se dělají jezdecké zkoušky. Po absolutoriu může jezdec startovat na sportovních závodech.

O prázdninách se dvůr změní ve stanový tábor. Děti, které se po celý rok učí jezdit na koních, si zde postaví stany a tráví zde veškerý prázdninový čas s koňmi.

Nechybí vyjížďky do přírody širokého okolí, sportovní jezdecké a skokové soutěže a večerní táboráky s kytarou a vuřty.

Za velkou stodolou, která se uvnitř proměnila v celoroční jízdárnu, je sportoviště s překážkami, umělými skoky a dalším sportovním vybavením. „Koně mám v srdci již geneticky zakódované. Moje babička měla malé hospodářství v Orlických horách a na práci využívali koníka. Moje první kroky na návštěvě u babičky vždy vedly do stáje. Již v pěti letech jsem pozorovala svět ze hřbetu koně. Otec mě ale dal vyučit dámskou krejčovou. Koně jsem ale nikdy neopustila. Spíše ten šicí stroj,“ vypráví Jana Nováková.

Nejšťastnější Nováková je, když večer ulehá po celodenní práci a ze stájí slyší tiché bručení a spokojené podupávání koní. Díky této ženě se nenápadné hospodářské stavení v Doubravicích stalo malým královstvím jezdců, kovbojů, traperů, ale především milovníků koní.

Evžen Báchor