Dne 1. prosince jsem v Pardubickém deníku v odpovědi na článek pana poslance Váni zveřejnil svůj názor na nové umístění sochy Rudoarmějce od Malejovského kvůli chystané rekonstrukci Tyršových sadů.

Navrhl jsem pro ni nové místo u hrobů sedmadvaceti sovětských vojáků na Městských hřbitovech. V tomto smyslu jsem hovořil s primátorkou Štěpánkou Fraňkovou. Ta nazvala toto místo důstojnější, než je to současné.

Domnívám se, že i náměstí Dukelských hrdinů, na němž stojí Památník československých letců a parašutistů druhé světové války, by nebylo špatným místem, protože celé sídliště Dukla je architekturou z 50. let, z nichž pochází i uvedená socha.

Navíc by město mohlo při květnových oslavách objektivně a vyváženě uctít památku všech obětí i hrdinů této války.
Je však třeba veřejnosti vysvětlit, proč se při chystané rekonstrukci Tyršových sadů vůbec uvažuje o přemístění sochy. Jak velmi dobře vysvětlil při veřejném projednávání projektu architekt Křivánek, jde o otevření pohledu z náměstí Republiky na skvostnou architekturu zámku, která je v podstatě ukryta návštěvníkům města sochou i okolní zelení.

V žádném případě nejde o zničení či znehodnocení sochy jako symbolu, ale o hledání náhradního pietního místa s kontextem druhé světové války.
V tomto smyslu vidím velké rezervy ve vysvětlující kampani útvaru hlavního architekta i tiskového oddělení magistrátu města.

Politizují technický problém

Patnáctého prosince Pardubický deník otiskl prudkou reakci Františka Dosoudila, v níž je celý tento technický problém zpolitizován. Autor hojně používá rezolutních prohlášení, což vůbec nesvědčí o jeho ochotě vést o celé záležitosti konstruktivní dialog.

Na závěr svého článku mi pak přidělil nálepku demagoga, revidujícího historické poznání o průběhu a konci druhé světové války.
To všechno proto, že jsem si dovolil připomenout chronologický sled květnových událostí roku 1945 v Pardubicích a to, že Rudá armáda v našem městě naštěstí nemusela o nic bojovat.

Sedmadvacet sovětských obětí zmíněných výše bylo oběťmi předchozích bojů na teritoriu východních Čech.
Pro osvěžení paměti bývalého lektora po listopadu 1989 zrušené Krajské politické školy v Hradci Králové si dovoluji připomenout, že to byli právě příslušníci jeho stravy, kteří hned v únoru 1958 zbavili funkce ředitele reálky Antonína Blahouta, prvního předsedu Okresního národního výboru v Pardubicích, který 8. května 1945 převzal moc od nacistů a tak zpochybnil „rozhodující roli Rudé armády při osvobozování města“.

Byli to ideoví souputníci soudruha Dosoudila, kteří po válce falšovali nápisy na legionářském hrobě „V dáli“ na Městských hřbitovech a na pomníky radisty Jiřího Potůčka v Trnové.

V 70. letech odstranili dokonce jedné noci na náměstí Československých legií i základ pomníku T. G. Masaryka, který za války nechali odstranit domácí kolaboranti nacistů. Náměstí bylo záměrně přejmenováno na Leninovo.

Soudruh Dosoudil mne z pozice předsedy Společnosti přátel Ludvíka Svobody nazval demagogem. Až promluví příště za Klub přátel českého pohraničí, stanu se jistě „zaprodancem sudetoněmeckých revanšistů“. Kde se bere tato hysterie? Přátelé starých pořádků jsou nervózní z toho, že ztratili monopol na jednostranný výklad dějin. Minulost, s níž se nevyrovnali a pravda je dohání…

Vzhledem k neúčasti odpůrců přesunu sochy na veřejném projednávání je vyzývám, aby se seriózně vyjádřili ke dvěma náhradním lokalitám a přestali tento technický problém politizovat.

Jiří Kotyk, historik a kronikář města