Rádi bychom se s vámi podělili o pár zážitků z naší dovolené. Jakkoliv to může znít banálně, tak věřím, že si na dalších řádcích najdete „to své“.

Před pár dny jsme s rodinou vyrazili na krátkou cestu do Rakouska. Na tom by nebylo ani tak moc zajímavého, kdybychom neměli autonehodu. A tím nemyslím jen nějaké pobouchání plechů při parkování u supermarketu. Při přejezdu z penzionu, kde jsme byli ubytováni, do aquaparku jsme měli relativně vážnou autonehodu. Řídil jsem já a na pár okamžiku před nehodou si vůbec nepamatuji – typický black-out. Lékaři pochybují, že by se jednalo o mikrospánek, protože jsem byl odpočatý, jeli jsme po poledni a na velmi krátkou vzdálenost. Spíše se přiklánějí k nějaké náhlé vyjímečné arytmii, která mohla způsobit krátkodobou ztrátu vědomí. Pamatuji si jen, jak jsem zaregistroval, že jedeme v protisměru, vyjeli jsme na louku a pak se celé auto otočilo přes střechu. Pak mám přes sebou jen obraz toho, jak mi z řady drobných ran na rukou od rozbitého skla teče krev, manželku a děti, které dostáváme z auta a v mých vzpomínkách neskutečně rychlé záchranáře. Na to, jak nehoda vypadala hrozivě, se naštěstí nikomu z nás nic vážného nestalo. Vidím několik klíčových momentů, díky nimž jsme z této hrozivé nehody „odešli po svých“. Hlavním je použití bezpečnostních pásů. Tak jako vždy, jsme je měli všichni zapnuty a to i naše dvě malé holčičky v dětských sedačkách. Auto, kterým jsme jeli, bylo vybaveno řadou bezpečnostních prvků, jež snížily následky nehody na osádku. Shodou náhod v místě nehody nebyl příkop, ale více méně silnice a přilehající louka byly v jedné rovině a naštěstí v protisměru nejelo žádné jiné auto. Potud holá fakta o nehodě.

Specifický pohled na události po autonehodě má moje manželka. Ta je sledovala jednak jako účastník nehody, ale s trochou profesionální deformace i jako odborník, protože na Krajském úřadu Pardubického kraje zastává funkci radní pro zdravotnictví. „Po nehodě okamžitě projíždějící řidiči zastavovali a snažili se nám poskytnout první pomoc. U nás se bohužel často setkávám s kritikou záchranářů, že projíždějící lidé ani nezastaví nebo nejsou schopni poskytnou základní první pomoc. Navíc z blízkého diskontu lidé okamžitě zavolali záchranáře. Jak už bylo řečeno, ti byli na místě neskutečně rychle. Dle mého odhadu to nebyly ani čtyři minuty,“ popisuje první minuty po nehodě moje manželka Markéta Tauberová. „Nejprve přijely dvě sanitky se záchranáři. V Rakousku totiž mají tzv. randez vous systém, který mimochodem funguje v našem kraji v okolí Moravské Třebové, kdy na místo nehody přijedou nejprve záchranáři a pouze v případě vážné nehody přijede i lékař. Naše nehoda musela vypadat opravdu hrozivě, protože za pár minut přijela i lékařka a za okamžik dokonce přiběhl místní lékař z nejbližší vesnice. Svým způsobem to je pochopitelné. Nehoda vypadala vážně. Auto bylo zdemolované. Navíc účastníky nehody byly dvě malé děti,“ dodala manželka. Báječný pocit jsme měli z tamních policistů. Snažili se nás uklidňovat, že se nic nestalo. Po našem odjezdu se záchranáři do nemocnice provedli na místě šetření, aby potvrdili, že jsme jeli předepsanou rychlostí, zabezpečili auto a pak jej nechali odtáhnout do servisu. Pak se za mnou stavili v nemocnici, kde mi dali „dýchnout“, aby vyloučili alkohol. Když zjistili, že jsem před jízdou nic nepil, tak nám popřáli brzké uzdravení a už jsme je neviděli. Žádná pokuta, žádné výslechy, žádné papírování. Nic. Jejich přístup byl velmi přátelský a tudíž na člověka otřeseného z nehody daleko lépe působící.

Samotný proces léčení daleko intenzivněji vnímala moje manželka: „Záchranáři nás odvezli do nemocnice, která byla velká, ale přeci jen o něco menší než naše pardubická (nemocnice ve Schwarzachu má 495 lůžek, pardubická nemocnice okolo 900). I přes otřes z nehody jsem dění kolem nás vnímala a s odstupem času srovnávám jejich a naše pardubické podmínky. Po stránce vybavení byla rakouská nemocnice vybavena modernějšími přístroji a technologiemi než naše krajská nemocnice v Pardubicích. V čem se máme ještě hodně co učit, je přístup k pacientovi. Je zde všemožná snaha, jak pacientovi ulehčit jeho trápení a to ať po nehodě, či po úraze, či po nemoci. Měla jsem pocit, že sestřičky i lékaři jsou daleko víc v pohodě, než jejich protějšky u nás. Co je důvodem, jestli jejich vyšší platy, menší časová zátěž nebo jiná mentalita nechci soudit. Jako v zemi za zrcadlem jsem si připadala na jejich pokoji. Umístili mne s dětmi do dětské části nemocnice a manžela nechali ležet na pozorování na jednom z oddělení chirurgie, ale oba jsme se shodli, že vybavení pokojů bylo velice příjemné, běžné bylo např. připojení k WiFi. Největší překvapení však čekalo na toaletách, kde byla běžně volně k dispozici zásoba toaletního papíru. Neumím si představit něco podobného u nás… Když nás druhý den z nemocnice propouštěli, říkala jsem si, že by bylo báječné, abychom někdy pro naše zdravotnictví měli tolik peněz, abychom všechny staré budovy mohli opravit, abychom pro pacienty vytvořili na pokojích příjemné prostředí, abychom měli dostatek kvalifikovaného personálu, který bude za svou dobrou práci dobře zaplacen. Nepochybuji, že to je nelehký úkol a nebude splněn za rok, ale jak je vidět, jde to a my musíme najít cestu, jak toho dosáhnout,“ dodala manželka.
Celkově musím říct, že naše autonehoda nám poskytla zajímavou možnost k prostudování zvyků a funkčnosti záchranného a zdravotního systému sousední země. Jenom okolnosti, které nás k tomu přivedly, moc příjemné nebyly.

Jindřich Tauber (předseda zastupitelského klubu ČSSD v Pardubicích), Markéta Tauberová (krajská radní pověřená řízením zdravotnictvím)