Ze Zámečku se zachoval jeden 
z popravčích kůlů. Je plný stop po kulkách

Moderní historie pardubického Zámečku není ani trochu veselá. Zatímco původně bylo toto sídlo určeno k občasnému a později trvalému bydlení lidí s velmi dobrým až vynikajícím společenským postavením, jeho úloha za II. světové války byla víc než smutná. Když v roce 1937 Zámeček, ve skutečnosti vilu, získalo město Pardubice, usadila se zde část vojenského jezdeckého učiliště, na jehož setrvání v Pardubicích mělo město zájem. Ovšem po okupaci tuto vojenskou budovu začali používat němečtí vetřelci. Usadil se zde prapor policejního pluku Böhmen, který zde setrval až do roku 1944.

Zámeček, respektive jeho nejbližší okolí, vstoupil do povědomí pardubické veřejnosti v souvislosti s popravami, které zde proběhly ve dnech 3. června až 9. července 1942 po propuknutí Heydrichiády, respektive II. stanného práva.

194 popravených

Právě v areálu Zámečku bylo na provizorním popravišti postříleno 194 českých vlastenců z Pardubic, celých východních a části středních Čech. Velká část z nich byli lidé, kteří podporovali parašutisty ze skupiny Silver A, ale mnozí zde skončili třeba pro pouhé schvalování atentátu. Němci popravy v Pardubicích neutajovali a dělali vše pro to, aby o nich místní lidé věděli. Chtěli vyvolat hrůzu, což se jim podařilo. Z vyprávění pamětníků mrazí.

K vybavení popravišť, na kterých se popravuje zastřelením, zpravidla patří popravčí kůly, ke kterým jsou oběti připoutány. Jinak tomu nebylo ani na Zámečku. Ačkoli od poprav na Zámečku uplynulo už 70 let, jeden z kůlů z tamního popraviště se dochoval a z dalšího máme k dispozici alespoň úlomek. Cesta kůlu, respektive jeho části do Východočeského muzea v Pardubicích, nebyla vůbec jednoduchá a začala už za války. Ale dejme slovo úřednímu protokolu, který nalezl v Archivu bezpečnostních složek bývalý historik Východočeského muzea v Pardubicích a nyní pracovník Historického ústavu Akademie věd ČR, Doc. PhDr. Jan Němeček, DrSc.

Dne 14.května 1945 v 9 hodin ráno, tedy pouhých pět dní po definitivním osvobození Pardubic, byl sepsán protokol v bytě paní Marie Jezdínské v ulici  Mezi závorami 932.

Kusy dřeva a kulky

Paní Jezdínská za přítomnosti Josefa Žemličky předala kulturnímu referentovi MNV prof. Františku Jiránkovi „vrchy dvou kůlů a pět kulek, které uschovávala jako pozůstatky, nalezené na Zámečku, kde byli v červnu a červenci r. 1942 popravováni čeští vlastenci."
V protokolu se dále uvádí, že jde o zbytky kůlů, k nimž byly přivazovány oběti při popravě. Z celkového počtu pěti kůlů zbyly jenom tyto dva, protože paní Marie Jezdínská musela ostatní, které také vlastnila, zničit ze strachu před německými nájemníky, bydlícími v témže domě.

Je tedy zřejmé, že kůly se z popraviště k paní Jezdínské dostaly už v průběhu okupace, což vyžadovalo nejen velkou fyzickou námahu, ale také kus statečnosti. Asi by jen velmi obtížně vysvětlovala, proč tyto předměty vlastní.

Zajímavá osobnost je také František Jiránek, který kůly jménem MNV přebíral. V letech 1941 – 1947 byl profesorem pardubického gymnázia. Jako docent Pedagogické univerzity Karlovy podepsal jako jeden z prvních Chartu 77, byl vyhozen ze školy, štván Státní bezpečností a záhy po výslechu na StB ještě v roce 1977 zemřel.

Kulky šly skrz…

Ale vraťme se ke kůlům. V protokolu z roku 1945 je uvedeno, že budou spolu s kulkami předány pardubickému muzeu. Zda do muzea doputovaly oba kůly nebo jen jeden, nevíme, ale po předání muzea Muzejním spolkem státu v roce 1953 už existoval jen jeden a k němu další úlomek kůlu s uvázlou střelou, který se dnes už nějakou dobu vystavuje v Ležákách.

Kůl byl původně evidentně přeříznut na dvě poloviny, později složené k sobě. Tak bychom zřejmě nejsnáze vysvětlili skutečnost, že zatímco v roce 1945 se píše o dvou částech kůlů, nyní je jen jeden. Někdo si všiml, že ty dvě části patří k sobě a spojil je.
Kůl je silně poškozený, kusy dřeva chybí, protože byly odštípnuty střelami. Pušková vojenská střela dokáže nechráněným tělem člověka bez problémů proletět skrz naskrz, protože je plášťová a tudíž se minimálně deformuje. Kůl je proto vlivem zásahů střel rozpraskaný.
Dnes tento artefakt představuje jednu z řady velmi smutných, ale o to důležitějších připomínek doby, kdy se od Zámečku Pardubicemi rozléhaly salvy z pušek německých katů.

Jan Tetřev