Kliknutím zvětšíte„Tak vám zakázali Vinnetoua,“ píše mi kamarád, univerzitní profesor z Ameriky.
Jediný důvod, proč volí „vám“, že píše z Indiany do Evropy. Jinak by napsal „nám“. Patří totiž ke generaci, pro niž byli Vinnetou a Old Shatterhand morálními vzory a těmi, kdo nás vychovával k odvaze a čestnosti, když mužné vzory chyběly a otcové byli po srpnu 1968 zalezlí jako králíci.
Pavel Brycz
je spisovatel
Nechci tu hájit fousaté pravdy, ale jak se tak od svých třinácti let poctivě rozhlížím po světě, poznávám, že mě i mé vrstevníky vychovávaly téměř výhradně ženy. Jako bychom nikdy neopustili tábor z rané fáze civilizace: lovci v čudu, možná tam někde umřeli, a nás, mláďata, mají na povel výhradně ženy v jeskyni.
A tak nám zásady chování vštěpovaly matky, občas babičky, učitelky ve školce, ve škole, družinářky.
Plejáda ženských postav.
Netvrdím, že občas neprobleskuje spontánně nějaká genetická dispozice, určitě jsme všichni muži zažili, že některé výstřelky v chování, které si neumíme odpustit, a zároveň nám je neumí odpustit ani milé dámy, nenastávají. Kolikrát už každý z nás zažil výčitky: „Chovej se jako chlap! Nes to mužně. Buď chlap!“
Ale upřímně řečeno, nemít četbu, která tehdy ještě nebyla na indexu, asi bychom o pojmech chlap, mužnost, statečnost, odvaha, čest a věrnost neměli vůbec žádnou představu.
Říkám to samozřejmě s plnou vahou vědomí, že dílo snílka Maye je hyperbolizovaná touha. Ale jen taková se stane archetypem.
Kdysi jsem seděl proti Jáchymu Topolovi v redakci Revolver Revue. Publikoval mou povídku s příznačným názvem Můj skvělý rudý bratr. Zřejmě se mu líbila pro „vinnetouovský“ archetyp, ostatně já jsem ze stejného důvodu zbožňoval jeho Krajinu s indiánama.
Bavili jsme se o vzorech. Naprosto otevřeně jsme přiznali, že jedinými muži v roli vychovatele, které jsme potkali a přijímali, byli: Vinnetou, Old Shatterhand, Philip Marlowe a Rychlé šípy.
Dnes už všem jmenovaným zvoní hrana stejně jako Hemingwayovi.
Co z naší identity nám zakážou příště? Budu psát za rok kamarádovi do USA kondolenci, že jsem very sorry, že už nesmí žít a pracovat ve státě Indiana, protože, jak se vyjádřili novodobí strážci pořádku a napravovatelé křivd minulosti, nesmí nikdo urážlivě brát jméno Indie nadarmo a věšet ho na základě jednoho obřího kolumbovského omylu na bojovníky i mučedníky, kteří nosili svá jména, o nichž se nám ani nesnilo, a na zemi, jejíž pravé jméno odešlo s nimi k Mannitouovi?
A dovolím si vůbec psát takovou zprávu, když kamarád na univerzitě má svých starostí dost? Pořád si musí hlídat pusu, vynechávat nevhodná slova a biflovat nová, správnější, z korektního, několika vládními institucemi prověřeného newspeaku, vyhýbat se středoevropské ironii a na školeních bontonu mu kádroví specialisté doporučují, aby se neusmíval na kolegu jiné pleti při pozdravu a nehleděl mu přímo do očí, protože přímý pohled je agresivní a úsměv přezíravý, takže má hledět zakaboněný dolů na špičky polobotek a kdoví možná by měl i ten pozdrav raději vynechat.
Nemonitorují v éře nedůvěry, slídění a sbírání kompromitujících materiálů jeho e-maily? A nezkazil bych mu kariéru, kdyby se v akademické obci domákli, že si jako kluk z Podkrušnohoří hrál celé dětství na indiána? Dokonce by na něj mohli vyšťourat, že si jako malý nařízl zápěstí, ač omdlívá při pohledu na krev, a provedl rituál sbratření vlastní krví s někým, kdo si zavile říkal Old Shatterhand a nechával se titulovat „bílým bratrem“?
Ne, na to mám svého někdejšího „rudého bratra“ příliš rád.
Nebudu mu psát nic závadného.
Oba přátelé na život a na smrt budeme mlčet důstojně jako Apači a předstírat, že svět je ještě v pořádku.
Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.
8
2
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
