Vánoce, Vánoce přicházejí…

Co nevidět přijdou nejoblíbenější svátky připomínající narození zakladatele křesťanství. Já jsem byl k takové víře v naší vesnické katolické rodině vychováván od útlého dětství. Když nám ve škole říkali, že Vánoce jsou oslavou slunovratu, kterou si křesťané jen přizpůsobili ke svým účelům, odmítal jsem to jako jednu z mnoha komunistických špatností.

Později jsem ale zjistil, že datum Ježíšových narozenin skutečně nemá žádnou oporu v Písmu a je jen součástí církevní tradice. Moje dětské vnímání Vánoc ale mělo ještě jeden aspekt dost dlouho jsem věřil, že vánoční dárky opravdu nosí Ježíšek. A takovou víru jsem považoval i za podstatnou součást křesťanství. Zdálo se mi přirozené, že pro všemohoucího Boha musí být maličkost přinášet dětem dárky.

Chceme „prezidenta-ku“?

Když jsem se dozvěděl pravý stav věcí, začal jsem mít podezření, jestli nejsou podobně falešné i ty ostatní věci vševědoucí Bůh, zázraky, andělé, nebe a peklo atd. Brzy mi tedy došlo, že tato záležitost souvisí s něčím obecnějším nakolik křesťané musí doslovně věřit i jiným prvkům církevní tradice, ale hlavně všemu, co čtou v Bibli. Mnoho lidí se domnívá, že křesťan o něčem takovém prostě nemůže pochybovat.

Kdesi v půli cesty

Takový způsob víry je ale zjevně v rozporu s moderním vědeckým poznáním toho, jak vznikl vesmír, jak se vyvíjel život a jak všechno kolem funguje podle přírodních zákonů a bez zázraků. Můžeme pak být v pokušení zavrhnout náboženství jako pouhou naivní pohádku pro nevzdělance.

Moderní proudy křesťanství ale onen zdánlivý rozpor mezi vědou odstraňují a uznávají, že spoustu toho, co čteme v Písmu, je třeba chápat alegoricky. Umožňují lidem upřímně věřit v Boha, jako v to, co před téměř 14 miliardami let způsobilo vznik vesmíru a obdařilo ho přírodními zákony umožňujícími jeho úchvatný vývoj až do dnešních dnů.

V takovém smysluplném světě je Bůh neustále a všude přítomen jako to, co jej „udržuje v chodu“. A můžeme oprávněně věřit i v to, že ve svém přirozeném vývoji je svět teprve někde v půli cesty směřující k nějakému úžasnému vyústění zcela přesahujícímu naši představivost. Tedy k tomu, co někteří teologové nazývají „bod Omega“ a Písmo „království Boží na zemi“ nebo „nový Jeruzalém“. To, že se věci v tomto světě dějí „samy od sebe“, není s takovou vírou v žádném rozporu právě to „samo od sebe“ je paradoxně projevem toho, čemu říkáme Bůh.

Obchod se propadá stále razantněji

Takovou víru můžeme tedy snadno ztotožnit s biblickým superpřikázáním Milovat Boha z celého srdce (respektovat smysluplný řád světa a s radostí se podílet na realizaci jeho úžasného směřování). A nejpodstatnější složkou takové víry bez problémů může být i to druhé, etické superpřikázání Milovat své bližní.

Na „kronikářských“ kvalitách Bible tedy dnes nemusí vůbec záležet. Oblíbeným Ježíšovým výrazovým prostředkem byla podobenství tedy „vymyšlené“ příběhy, které se v doslovné podobě nikdy nestaly. A přece jsou velice „pravdivé“ a působivé.

Víra v řád světa

Zdroj: Deník

Ať už věříme spíše tradičně, nebo „moderně“, může nám to dávat důležitý pocit, že žijeme ve smysluplném světě, který (pomalu a klopýtavě, ale za naší aktivní účasti) směřuje k něčemu lákavému. Ten „smysluplný řád světa“, jehož zásadní součástí je i křesťanská etika, je podle mého názoru evidentní skutečností. Přitom nevadí, že podobné ideje a etické zásady nacházíme i v jiných náboženských a filosofických systémech v našem civilizačním okruhu je jejich efektivním nositelem zjevně pořád ještě hlavně křesťanství.

Radostné Vánoce!

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.