Sezona v podání pardubické Beksy se odehrává ve znamení šňůr. Dlouháni do ní vstoupili třemi výhrami. Vystřídaly je tři prohry. Po období jednou ano, podruhé ne, následovalo šest nezdarů a ztráta čtyřech vítězství na skupinu A1. Pro Švrdlíka a spol se soutěž s velkým předstihem proměnila v play off. Každý zápas byl o život. Pět ze šesti zvládli na jedničku a zajistili si účast mezi nejlepší osmičkou.

„Od začátku prosince jsme v režimu play off. Každý zápas pro nás byl kritický a museli jsme ho vyhrát. Podařilo se nám to na poslední chvíli, za což jsme samozřejmě šťastní. Dostali jsme se do té situace sami, ale nakonec jsme ze dokázali z toho vyhrabat,“ říká Kamil Švrdlík v rozhovoru pro Deník.

Už jsem ztrácel víru

Kdyby vám někdo řekl 10. prosince, že se si kolo před koncem základu zajistíte skupinu A1, co byste si pomyslel?

Určitě bychom mu nevěřili. Co si budeme povídat. Po utkání v Písku jsme se dostali do téměř neřešitelné situace. V tu dobu jsme ztráceli čtyři výhry na osmičku a ta naděje byla hodně malá. Upřímně, na skupinu A1 už to nevypadalo. Proto nám po vítězství v Opavě všem spadl obrovský kámen ze srdce. Je to pro nás velká úleva, protože nás to stálo strašně moc psychických sil a nervů.

Bylo by nepředstavitelné, že by Beksa chyběla v horní nadstavbové skupině. Proč jste dopustili situaci, kdy jste hazardovali se jménem pardubického basketbalu?

(hořce se pousměje) Ovlivnilo to hodně faktorů. Změnil se trenér, potýkali jsme se s personálními problémy. Kolikrát nás bylo na tréninku sedm osm lidí. Do některých zápasů jsme pak museli nastupovat v silně okleštěné sestavě. Do toho se nám nedařilo herně, z čehož pramenila šňůra šesti proher. Uvědomovali jsme si, že situace je špatná a zároveň jsme nevěděli kudy kam. Myslel jsem, že po reprezentační pauze se nastartujeme a namísto toho jsme prohráli v Ostravě i Písku. Už jsem ztrácel víru, že se to může ještě obrátit.

Přitom jste do letošní ligové sezony vlétli jako uragán. Po třech výhrách jste cestovali na kvalifikaci FIBA Europe Cupu, kde jste dvakrát smolně prohráli. Kam se vytratila pohoda?

Kolikrát jsem nad tím přemýšlel. Cizinci, co k nám přišli před sezonou byli nastaveni na to, že budeme hrát evropský pohár. Možná u nic mohlo opadnout nadšení. Nemyslím si však, že nezdar ve Švédsku ovlivnil celý tým. Hned po návratu jsme ale nebyli dobře nastavení a prohráli jsme s Ústím. A tam se to začalo sypat. Náš zmar vyvrcholil zápasem s Děčínem. To byla přímo herní katastrofa.

Pardubičtí basketbalisté (v bílém) nestačili na domácí Jämtland 88:94. Na snímku útočí Joey Brunk
Beksa hlásí čtyři hráčské ztráty: konec smlouvy, zranění i rozvázání kontraktu

Po domácím utkání s Pískem rezignoval trenér Repeša. Kouč, který byl s klubem hodně spojený. Jaký to byl zásah pro vás, hráče?

Byl to velký zásah z jednoho důvodu. Dino Repeša si prakticky sestavoval tým a byl vybudovaný podle jeho představ. Měli jsme zažité věci, co se tady dvě a půl čtvrt sezony praktikovaly. Ať už se jedná o obranné či útočné systémy. Přišlo to ze dne na den. Ze začátku to vypadalo, že jsme rošádu na trenérské lavičce zvládli, protože jsme první zápas na Slavii vyhráli. Pak to ale začalo skřípat. Vanja Miljković se sžíval s rolí hlavního trenéra. K tomu jsme měli hodně zraněných.

(Pokud se chcete dozvědět, jak se Kamil Švrdlík cítil v době, kdy jeho tým schytával facku za fackou, nebo jaké jsou plýny Beksy pro nadstavbu A1 pokračujte v placeném obsahu Deníku).

Už v první třetině se prohnal pardubickou kabinou hráčský průvan. Z různých důvodu skončili tři osoví muži. Mělo to vliv na to, že se vašemu týmu nedařilo?

Pochopitelně. Už před tím se nám nedařilo. Do toho se postupně zranili, nebo dokonce odcházeli hráči. Kolikrát byl problém se na zápas plnohodnotně připravit, protože nás bylo fakt málo.

Zlomový zápas v Ústí

Co jste jako kapitán mohl s neutěšeným stavem dělat a co se odehrávalo ve vaší hlavě? Měl jste se spoluhráči pohovory, chodil jste na kobereček?

Žralo mě to. Pohovorů jsme měli nespočet. Už ta slova nechtěl nikdo poslouchat. Starší hráči se snažili jít příkladem ve smyslu, že to nevzdáme za žádnou cenu. Nechtěl jsem a ani jsem nesměl na sobě nechat znát, že jsem z celé situace frustrovaný. Po zápase s Děčínem mně ale bylo opravdu trapně. Už bych takovou hanbu nechtěl nikdy zažít. Byli jsme úplně mimo. Hlavně prohrát doma o pětatřicet to byla hodně velká zoufalost.

Lepší to nebylo ani v Písku, kde jste podali další výkon hodný baráže. Byl to přesně ten zápas, kdy už jste nemohli padat níž a už jste se mohli jenom odrazit ode dna?

Popravdě řečeno, po zápasu s Pískem jsem si sám pro sebe říkal, že jsme zralí na skupinu A2 a že v ní také skončíme. A že spíše než o předkolo play off budeme usilovat o to, abychom se nenamočili do baráže. Přitom zrovna pro toto utkání jsme byli kompletní. Nemohli jsme se vymlouvat, že nám někdo chybí. A stejně jsme prohráli o dvacet.

Zlom v sezoně znamenalo překvapivé vítězství v Ústí nad Labem. Prohru jste odvraceli jak v základní hrací době, tak v prvním prodloužení.

Dalo by se říct, že ano. Odjížděli jsme tam za velmi špatné konstelace. Při horších vzájemných zápasech jsme ztráceli čtyři výhry na Písek. Navíc naše sestava měla daleko k ideálu. Na poslední chvíli se rozhodlo, že kromě Pecy Šafarčíka nebude hrát ani Jure Skifić. Ústí bylo rozjeté. Vítězství jsme si ale zasloužili za nezměrnou bojovnost. Konečně se na nás po několika zápasech usmálo štěstí a nabudilo nás to do dalších zápasů.

Dino Repeša si prožil s Beksou své nejdelší play off v Kooperativa NBL.
Okamžitá rezignace. Práce nešla a odloučení od rodiny trvalo dlouho, říká Repeša

Když nic jiného, tak jste si ověřili, že můžete také vyhrát, viďte?

Přesně tak. Po dlouhé době jsme vyhráli a tím si dokázali, že to může jít. Dostali jsme impuls toho, že jsme schopni zase vyhrát. Připadalo mi, že před tím jsme v průběhu zápasu ztráceli víru, že můžeme vyhrát. Hráli jsme tři čtvrtiny a v té poslední se naše hra sesypala. Nicméně po jsme si moc dobře uvědomovali, že skupina A1 je ještě hodně daleko. Jednalo se o jednu výhru a my jich potřebovali dalších pět…

Trefou do černého se ukázalo zlanaření Kamerona Chatmana. Souhlasíte s tím, že vnesl do týmu sebevědomí a stal se hybnou silou obratu?

Jednoznačně nám jeho příchod pomohl. Už jen z důvodu toho, že nebyl zatížený tím, co se v týmu do jeho angažování dělo. Sice byl ze začátku u dvou proher, ale neměl za sebou tu černou šňůru. Vnímal situaci trochu jinak. Vyzdvihl bych také návrat Michala Svojanovského. Má úplně jiný přístup k basketbalu, než si ho pamatuji z dřívějška. Zahrál dobré zápasy, ale pomohl i nám na tréninku. Oba přinesli další kvalitu do týmu, abychom se mohli posouvat.

Rostoucí sebevědomí jste si přenesli do Opavy, kde jste předvedli takřka repešovskou obranu. Ostrostřelcům jste nedovolili ani sedmdesát bodů (výhra 74:69) a ještě jste utišili 1920 diváků. Pracovali jste na obraně více než obvykle?

Zaměřujeme se na obranu. Spoustu zápasů jsme si prohráli špatnou obranou. V Opavě se nám to všechno sešlo. Věděli jsme, že jim bude chybět mozek hry Kuba Šiřina. Kvůli tomu se trápili v útoku. I když to do půlky poslední čtvrtiny nevypadalo, že bychom tam mohli vyhrát, tak pořád jsme se drželi na dostřel. Potom se nám povedla jedna bodová šňůra, která rozhodla. Přesně opak toho, co se nám stávalo v zápasech, kdy jsme prohráli.

Neřekli jsme poslední slovo

Jak jste jako kapitán kvitoval fakt, že vedení klubu dalo důvěru trenéru Miljkovićovi v první třetině sezony na její dokončení?

Určitě jsem to přivítal. Toto rozhodnutí vyplynulo ze situace a bylo to asi nejjednodušší řešení. Myslím si, že nebyl připraven žádný záložní plán. Pro nás byla výhoda v tom, že nepřišel nikdo nový a nezačal už v tak těžké chvíli ještě všechno překopávat. Potřebovali jsme jistotu a pokračovat na vybudovaných základech. Nakonec se sázka na něj vyplatila, i když to opravdu v jednu chvíli vypadalo, že už ta skupina A1 nevyjde.

Horní nadstavbu jste si tedy zajistili už kolo před koncem základní části. Vstoupíte do ní po menším zázraku uvolněně s tím, že jednoho velkého vítězství v sezoně jste už dosáhli?

Samozřejmě se nám hodně ulevilo. Na druhou stranu není prostor na nějaké polevení. Stále nejsme na pozici, jakou jsme si představovali před sezonou. Nicméně je to úleva, že jsme ve skupině, ve které jsme chtěli být. Když se podíváme na tabulku, tak furt máme ještě šanci se posunout výše. Tohle je základ k tomu, aby ze sezony, která vypadala na odpis, že se s ní dá ještě něco udělat. Víme z loňské sezony, že ještě není nic není ztraceno směrem k vyšším pozicím.

Především jste si ušetřili nervy pro závěrečné kolo, kdy doma hostíte USK, zatímco váš, nyní již exkonkurent Olomoucko.

Z tohoto pohledu jsme rádi, že jsme udělali skupinu A1 s předstihem a nemusíme se strachovat do posledního kola. Teď je potřeba na to navázat. Neusnout na vavřínech, že jsme udělali skupinu A1. Pořád můžeme uhrát v této sezoně dobrý výsledek. Pozice před námi nejsou tak vzdálené. Nymburk a Opava jsou trochu odskočené, ale ostatní týmy máme na dohled. Už jsme teď stáhli daleko větší ztrátu.

Sportovní ředitel BK KVIS Pardubice, Radek Nečas, se pro letošní sezonu přesunul z hlediště na palubovku k trenérskému štábu.
Beksa měla na lepší umístění než čtvrtou příčku, tvrdí sportovní ředitel Nečas

Paní Štěstěna se na vás usmála také v Českém poháru. V poslední lednový den se střetnete s Olomouckem. Nabral znovu jeden z cílů, a to medaile, reálných obrysů?

S losem jsem výsostně spokojen. Čekal jsem těžšího soupeře, protože ve čtvrtfinále jsme nikdy moc štěstí na los neměli. Buď jsme vyfasovali silnějšího soupeře anebo toho hratelnějšího venku. Teď máme Olomoucko doma, takže nám to nahrává do karet. Samozřejmě to nemůžeme brát jako jistou věc, ale je to narýsované tak, že by se dal v poháru udělat nějaký lepší výsledek. Nicméně po zkušenostech z letošní sezony už za jistého nemůžeme brát nic. Jsme poučení a zvládneme to.

Je vám sedmatřicet let. V basketbale jste toho zažil už dost. Ocitl jste se někdy v takové bryndě jako v této sezoně? Navíc jako kapitán.

Musím říct, že ne. Zažil jsem těžké chvíle v Prostějově, kdy nám nechodily peníze. Ale tak nízko se svým týmem jsem ještě neklesl. To byla moje největší herní krize. Přemýšlel jsem o tom jestli nebudeme hrát o udržení. Navíc působím v týmu, který je nastavený na úplně jiné cíle než se vyhnout baráži. Bylo to strašně těžké. Když jste v týmu, kde se to tak nějak předpokládá, tak to jde, ale když jste v týmu, který mluví minimálně o semifinále. A najednou bojuje o přežití, tak to je složité. První krok jsme zvládli a teď je potřeba učinit další. Tak, aby se dala tato sezona ještě zachránit.