Není nad to, něco se dozvědět o cizí zemi. A proč ne hned o té nejlidnatější na naší planetě… V zemi draka se konalo mistrovství světa v basketbalu a Deník byl u toho. Netočilo se ale vše jen kolem sportu.

Na cestě mezi Šanghají – Śen-čenem a Pekingem nebyla o zážitky nouze. K těm zážitkům se ale musel člověk nějak přepravit. Dopravní spojení se blíží téměř k dokonalosti. To platí zejména o metru. V podzemí se člověk nemusí bát, že by zabloudil. Třešničkou na dortu je jízda magnetickým vlakem.

V podzemí se nedá splést

Stejně jako v evropských metropolích, tak i v zemi draka je metro nejrychlejší městskou variantou přepravy. Pěšky je totiž všechno daleko. Nicméně, co se děje v Číně nad zemí, je ještě větší chaos. Nejsou tam ucpané jenom silnice.

Nutno podotknout že „podzemka“ je velmi levná záležitost. Ceny určují vzdálenosti. Vesměs ale nepřesáhly hodnotu čtyř RMB (tedy do patnácti korun). Nejvýhodnější je pořídit si dobíjecí kartu. I v metru to ale může praskat ve švech. Špička je mezi sedmou a devátou ranní a potom mezi pátou a sedmou odpolední. V těchto případech je nutné použít ostrých loktů. Přestože jsou před vstupem do soupravy namalované značky, kde se má stát, tak výměna cestujících kolikrát připomíná boj. Podobné je to uvnitř vagonu. Sedne si ten, kdo dřív přijde. A když je přeplněno, chce to občas využít evropskou výškovou převahu.

V čínských metrech nelze zabloudit. V čínských metrech nelze špatně vystoupit nebo nastoupit. Kdo nemá kartu, musí si zakoupit jízdenku. Jedinou možností jsou automaty. Naštěstí jsou i v angličtině. Zádrhelem může být fakt, že nemusí vzít všechny bankovky. Jednou mají velkou nominální hodnotu, podruhé jsou zmačkané. Jejich tam ale více.

Stejně jako v jiných zařízeních, kde se pohybuje velké množství lidí, lze očekávat v každé stanici bezpečností kontrolu zavazadel. Následuje cesta do podzemí či z něho. V tomto zaslouží Číňané jedničku s hvězdičkou. Orientace v metru je bezchybná. Nápisy dvojjazyčné, na každém kroku ukazatel směru či linky. Vychytávkou je označení exitů. Ono totiž vyjít v megapoli nesprávným, se rovnalo deseti minutám zbytečné chůze na zemském povrchu.

Na nástupištích jsou panely s danou trasou a jednotlivými stanicemi. Nejde si splést ani směr, protože ty následující jsou vyznačeniy tučným písmem. Samozřejmostí jsou obrazovky s časovými údaji vlaků. Následuje příjezd soupravy, která je schována za skleněnými vraty. V Číně tedy nemůže nikdo spadnout do kolejiště. Navíc vlak zastaví přesně na místě, které je určeno pro danou číslicí vagonu.

Uvnitř soupravy se člověk nemusí stresovat, že by přejel svůj cíl. Nedovolí mu to „tisíc“ způsobů. Nade dveřmi dvojjazyčný panel s celou trasou. Ve většině případů doprovázela cestu světelná dioda určující pohyb vlaku. V Šen-čenu dokonce tři údaje ukazovaly, v kolik a v jaké stanici vlak stál před, kde se nachází nyní a kdy bude v té příští. A v každém vozu byla mapa a obrazovka se jménem (i anglicky) stanice. Navíc hlášení ve dvou jazycích. Bizárem ovšem zavánějí světelné reklamy při jízdě v tunelu a propagace režimu ve vagonech.

Skvost jménem Maglev

Vynález dvacátého století. Tak je označován magnetický vlak Maglev. Zajišťuje přesun z mezinárodního letiště Pudong do Šanghaje.Trasa je dlouhá asi třicet kilometrů. Zatímco tento dopravní skvost ji zvládne za osm minut, tak metro za tři čtvrtě hodiny a autobus za hodinu a půl.

Cestování po systémech bezkontaktní elektromagnetické levitace je nejen rychlé, ale také pohodlné a hlavně bezpečné. Bez možností vykolejení či srážky. Magnetický vlak byl sestrojen pro rychlost až 430 km/hod. Ve špičce, kdy je nutné přepravit co nejvíce lidí, dosahuje čísla 400 km/hod. Deník měl „smůlu“, že cestoval mimo nápor, a tak rychlost lehce přesáhla 300 km/hod. S předložením letenky stojí 40 RMB (cca 130 Kč). Jinak je o 10 RMB dražší.

Konec čínské cesty