Ve své sbírce má šesté místo z mistrovství světa a účast na olympijských hrách. Pro domácí EuroBasket ale na něj místo ve finální dvanáctce už nezbylo. Nezahořkl a dokonce po vyřazení z kádru přispěchal s pomocí, když se zranila největší hvězda národního týmu. Za odměnu po změně svého programu znovu seděl jen s ručníkem na ramenou. Rozhodl se tak z příští akce omluvit. Jako oficiální důvod uvedl potřebu odpočinku. Pozorní čtenáři však odhalí, že se jedná o hlubší problém…

"Nechci natvrdo říct, že má trenér svoje oblíbence, ale vždycky upřednostní nějaké hráče. Já mezi ně po celé roky v reprezentaci nepatřil. Přede mnou hrál pokaždé Kuba Šiřina. Podle přirozeného vývoje jsem věřil, když Šířa skončil, že bych mohl být při neúčasti Satyho na postu rozehrávače tou reprezentační jedničkou. Úplně to tak nebylo, protože se jí stal Ondra Sehnal. Do toho začal trenér zvát Viktora Půlpána. Já jsem se vždycky snažil podávat co nejlepší výkony. Když si ale kouč vybere jiné hráče, nic s tím neudělám. Snažím se být profesionál. Neberu to tak, že se hroutí svět, ale mrzí mě to," vyznává se Tomáš Vyoral pro Deník.

Glosa Zdeňka Zamastila

Teď, když je nejvíc potřeboval, tak dostal košem… Kouč basketbalové reprezentace Ronen Ginzburg doplatil na silné upřednostňování některých hráčů. Jako bumerang se mu vrátilo, že když mohl, tak nedal větší příležitost zbývajícím členům sestavy. V době, kdy mu jeho oblíbenci, respektive borci, kterým věří více než jiným, naposílali omluvenky, měl mít připravené v záloze další, kteří je budou chtít zastoupit. Jedním z nich je i Tomáš Vyoral. Léta hrdě reprezentoval svoji zemi, lépe řečeno proseděl většinu času na lavičce. Jenže před pátým oknem kvalifikace na mistrovství světa, kdy se ještě dalo o šampionát zabojovat i on odmítl přijet na reprezentační sraz. Stejně tak se v českém dresu neobjevil ani David Jelínek (omluvenka na základě zranění), který se na rozdíl od pardubického rozehrávače dostal do závěrečné nominace pro domácí EuroBasket. Nicméně tam nepatřil k těm vyvoleným. A právě na vrcholu několika českých basketbalových generací se Ginzburgovi vymstilo, že nebyl schopný za pět let připravit alternativu pro případ, kdyby vypadl ze sestavy Tomáš Satoranský. Jak už to chodí, jako na potvoru se stalo, že se zranil a česká reprezentace se ocitla bez klasického ostříleného rozehrávače. Tento důležitý post se částečně lepil křídelníky, kteří i přes svoji nespornou kvalitu, tohle řemeslo pořádně neovládají. Slova o tom, že je Saty nenahraditelný, se tak potvrzovala snáz a mohla posloužit jako výmluva či omluva neúspěšného vystoupení českého týmu.

Nebyl jste pozván na reprezentační sraz. Čekal jste, že se s vámi už nepočítá, nebo vás to zaskočilo?

Nikde to nebylo prezentováno, ale na reprezentační sraz jsem dostal oficiální pozvánku. Jenže jsem ji odmítl.

Přitom kouč Ginzburg dostal spoustu omluvenek. Jako vyzkoušený a zkušený hráč jste měl být jasná volba…

Možná bych se posunul do nějaké užší rotace. Nicméně jsem za posledních šest sedm let objel spoustu akcí. Už jsem si potřeboval od basketbalu odpočinout.

S nominací na EuroBasket jsem nepočítal

Ápropos. V jaké se letos cítíte herní formě?

Celková hra našeho týmu v Pardubicích je v této sezoně jiná. Snažíme se více dávat míče do vnitřního prostoru. Takže na mě vychází méně střel. O formě to není. Cítil jsem zájem z reprezentace, abych přijel, protože bylo spoustu zraněných kluků. Srovnal jsem si ale všechno v hlavě a upřednostnil volno. Dál bych to nerozebíral.

Něco jste si s trenérem Ginzburgem udělali, nebo jste mu něco řekl od plic?

Ne, to určitě ne. Nic vyhroceného jsme si v létě neřekli.

Vyřadil vás z kádru už před EuroBasketem. Jak jste to nesl?

Byl jsme spolu přes léto v kontaktu. Víceméně mi nastínil moji roli. Obeznámil mě se svými záměry. Vyplynulo z nich, že pokud budou všichni kluci zdraví, tak bude pro mě prakticky nemožné proniknout do finální dvanáctky. Počítal jsem s tím, že se do konečné nominace nevejdu. Jasně, že se člověk chce vždy probojovat na vrchol sezony. Basket dělá přeci kvůli tomu, aby mohl hrát velké turnaje. Sám jsem ale vnitřně cítil, že se tam nedostanu.

Když to ale hořelo při zranění Tomáše Satoranského, tak si na vás vzpomněl a povolal vás zpět do týmu. Větřil jste novou šanci?

Satymu jsem to pochopitelně nepřál. Nechtěl jsem, aby na úkor mě na Eurobasketu nemohl nastoupit. Naopak. Přál jsem si, ať hrajeme v co nejsilnějším složení. Nicméně, když jsem byl povolaný ke kvalifikačním zápasům do Francie a doma proti Maďarsku, svitla naděje. Jenže jsem odehrál dohromady asi dvě minuty. Na rovinu říkám, že jsem nepochopil, proč mě kouč zval.

Ještě po olympiádě jste byl pevnou součástí národního týmu, ale už v kvalifikaci na MS jste prakticky nedostal příležitost. Kde se to zlomilo?

Nechci natvrdo říct, že má trenér svoje oblíbence, ale vždycky upřednostní nějaké hráče. Já mezi ně po celé roky v reprezentaci nepatřil. Přede mnou hrál pokaždé Kuba Šiřina. Podle přirozeného vývoje jsem věřil, když Šířa skončil, že bych mohl být při neúčasti Satyho na postu rozehrávače tou reprezentační jedničkou. Úplně to tak nebylo, protože se jí stal Ondra Sehnal. Do toho začal zvát Viktora Půlpána. Já jsem se vždycky snažil podávat co nejlepší výkony. Když si ale trenér vybere jiné hráče, nic s tím neudělám. Snažím se být profesionál. Neberu to tak, že se hroutí svět, ale mrzí mě to.

Jak si tak reprezentační trenér oblíbí hráče, to mu, jak se lidově říká, někam lezou?

Ne to vůbec. Každý trenér preferuje určité hráče, kteří hrají více než ostatní. Opakuji, já jsem mezi vyvolenými nikdy nebyl. Co se dá dělat…

Abnormálně úspěšná generace

Jak jste prožil EuroBasket v roli diváka? Navštívil jste zápasy v O2 areně osobně?

Kromě zahajovacího utkání s Polskem, kdy jsem byl kamarádovi na svatbě za svědka, jsem nechyběl na žádném utkání. Měl jsem, řekněme, V.I.P. vstupenky.

Byl jste dál součástí party. Navštívil jste třeba tým v průběhu akce?

Manažer reprezentace Michal Šob zařídil, abych mohl být s klukama i při zápase v šatně. Mohl jsem tak nasát atmosféru. S klukama jsem byl furt v kontaktu, za což jsem byl rád. Vlastně jsem s nimi mohl sdílet celé mistrovství Evropy.

Jak vás tak poslouchám, tak ani nejde po rozhodnutí kouče zahořknout, když máte v národním týmu tolik kamarádů…

Přesně tak. Člověk chce sám úspěch. A když se na něm nemůže podílet, tak ho přeje alespoň ostatním spoluhráčům, celému týmu.

Co jste tedy říkal vystoupení vašich parťáků?

Poslední zápasy byl o dost lepší než ty na začátku šampionátu. V tu dobu nemohl pořádně hrát Saty. Tomáš je pro nás absolutně klíčový hráč. Tvoří osmdesát procent naší hry. Pokud vám vypadne jasná jednička na rozehrávce, tak je hrozně těžké se s tím vyrovnat. Kvalifikační zápasy se hodily na vedlejší kolej s cílem, ať hrají ostatní kluci. Vše se podřídilo EuroBasketu. Nicméně v první fázi bylo vidět, že Saty ještě není úplně v pohodě. Poslední dva zápasy odehrál suprově. Vzhledem k tomu, že ještě neměl doléčený kotník, smekám před ním klobouk, jak to zvládl.

Podobně jako vy dopadl Vít Krejčí. Co povíte k jeho slabé minutáži a nemůže na reprezentaci zanevřít?

Je to otázka spíše na Víťu. Každopádně je tam jeden podstatný rozdíl. Zatímco mně je třicet, tak jemu dvaadvacet. Tím nechci říct, že jsem nějaký starý, ale on má všechno ještě před sebou. Upřímně říkám, myslel jsem si, že dostane těch minut více. Na druhou stranu nám to nešlo, tak se trenér musel rozhodnout, koho upřednostní. Pak jsme téměř stejně nastupovali jako v předchozích kvalifikačních oknech nebo na olympiádě, kde Víťa chyběl. Více méně to bylo úspěšné. Nebyl však sám. Strašné málo toho odehrál také David Jelínek. Je ale nemožné točit dvanáct borců tak, aby byl každý spokojený se svou minutáží. To skoro nejde, takže se musí udělat opatření, aby hrál někdo hodně a další málo.

Končí nepostupem na šampionát jedna generace českého basketbalu? Nebo to nejde, kvalifikovat se na každý šampionát při potenciálu českých hráčů?

Naše generace byla abnormálně úspěšná. A troufnu si říct, že se to dalších dvacet let nepovede. Jestli se to vůbec někdy povede… Tato generace měla fakt výborné hráče. Dovoluji si tvrdit, že nejlepší v české historii. Jasně, kolikrát nám pomohlo spousta štěstí. Například v olympijské kvalifikaci jsme v prodloužení vyřadili Kanadu. Přitom ve skupině byla Uruguay jednu střelu od vítězství. Velký výsledek nejde udělat bez štěstí. A když se zkombinuje s basketbalovým umem, tak se zrodí velké úspěchy. Všechno se nám sešlo. Až na výjimky nebyli klíčoví hráči zranění. Respektive nebylo jich víc najednou. Těžili jsme hlavně z výborné party a sehranosti.

Ještě k předchozí otázce. Skončila jedna generace?

Nevím, jestli skončila generace, ale její zlatá éra určitě. Někteří kluci budou dál reprezentovat, ale tím, že se nepodíváme na mistrovství světa, tak jich spousta asi nebude chtít pokračovat.

Nemám roli na rozdávání rad

A co vy? Máte stále zájem reprezentovat?

To je dobrá otázka. (přemýšlí) O tomhle bych raději nemluvil na veřejnosti.

Výsledky v mládežnických kategoriích nejsou moc povzbudivé. Jak vidíte budoucnost českého basketbalu?

Juniorské reprezentační výběry na sobě musejí makat, aby byly konkurenceschopné v Evropě. Bez toho to určitě nezvládneme. Kádr se obměňuje už teď za pochodu. Noví kluci, ale zatím nejsou na srovnávání s Evropou připraveni. Teď mohou být špatní, ale za dva roky být někde jinde. Bude záležet na každém jedinci, jak se k tomu postaví. S tím úzce souvisí, jestli zůstane zdravý.

Co jste říkal na výkon proti Černé Hoře a byl jste v hledišti enteria areny?

Na zápase jsem byl. Čtyřiadvacet bodů v poločase hovoří za vše. Ve druhém jsme se střelecky malinko zvedli, ale šestapadesát bodů za celé utkání je velmi špatná vizitka. A to přesto, že Černá Hora slušně bránila. Také naše obrana nebyla špatná, protože dostat doma pětašedesát bodů je velice přijatelné. Jenže když nedáte doma ani šedesát bodů, tak s tím nelze vyhrát. Vyrobili jsme spoustu ztrát a v útoku neproměnili několik volných střel.

Zmiňujete ztráty. Jak byste zhodnotil výkon nového celku proti Maďarsku, kde jich spáchal bez jedné dvacet?

Je těžké, když nastupujete s polovinou prakticky nových hráčů. Chvíli to bude trvat, než si zvyknou na evropský basketbal. Když to řeknu kulantně, tak náš výkon určitě nebyl ideální.

Neměli by byt tahouny reprezentace hráči jako Balvín, Peterka, Kříž, Palyza a ne že se budou spoléhat na Bálinta či Půlpána?

Samozřejmě, že by měli brát na sebe větší zodpovědnost. Jenže každý není vůdčí typ jako Saty, Honza Veselý nebo Vojta Hruban a dříve Pavel Pumprla. Ondra Balvín už je v repre několik let, ale tahle role mu asi nesedí. Někdo k tomu dospěje na začátku kariéry, někdo na konci. Je opravdu těžké se srovnat s tím, když vám vypadne šest hráčů, kteří hrávají v průměru pětadvacet minut. Najednou musíte hrát jen s tím, co máte k dispozici.

Nepředstavoval jste si v průběhu kariéry, že jste určen k tomu, abyste v reprezentačním družstvu předával své zkušenosti mladším?

Určitě by mě to bavilo. Neznám větší poctu pro sportovce než hrát za český nároďák. Nicméně v týmu jsem neměl takovou roli, abych mohl rozdávat rady a předávat zkušenosti. Mladším klukům vždy rád poradím, ale v repre jsou od toho jiní. Několik zápasů jsem odehrál i ve vyšší minutáži, ale určitě jsem si představoval, že toho prostoru budu dostávat více.

Nezvyklá zátěž v letní přípravě

Všechno špatné je pro něco dobré. Mohl jste se už v létě soustředit jen na povinnosti v pardubickém klubu, viďte?

Nejdříve jsem strávil tři týdny s klukama na repre a byl jsem rád, že s nimi mohu trénovat. Potom jsem rovnou naskočil do přípravy Beksy a musím říct, že byla super. Je pravda, že jsme fakt makali. Na takovou zátěž nebylo mé tělo v předchozích letech zvyklé. Pravidelně jsem se vracel z národního týmu do klubu bez nějaké přípravy. Momentálně se cítím po fyzické stránce velmi dobře.

Čeho chcete v letošní sezoně s Beksou dosáhnout a může případný úspěch posloužit jako satisfakce vůči reprezentačnímu kouči?

(hořký smích) Dlouho se v Pardubicích mluví o finále. Podle mého názoru máme ještě lepší družstvo než v loňské sezoně. Bude ale hodně záležet na tom, jestli budeme všichni zdraví. A teď nemám na mysli jen hlavní hráče. Já si hrozně přeji, aby nám plány v této sezoně vyšly. Musíme ale zabrat už v základní části, abychom měli lepší výchozí pozici pro play off. Dostat se do finále z šestého místa je hrozně těžké.

Právě to šesté místo právě Pardubice okupují. Proč se vám v lize tolik nedaří?

Neměli jsme povedený start do soutěže. Ani los k nám nebyl příliš nakloněn. Začali jsme třemi zápasy venku, pak v domácí premiéře přivítali Nymburk. Navíc jsme měli s Alpe Adria Cupem spoustu cestování. Týden před začátkem ligy jsme jeli na turnaj do Chorvatska, kde jsme mimochodem podávali dobré výkony. Vždycky, když se obmění kádr, tak chvíli trvá než si všechno sedne. V poslední době jsme zaznamenali vítěznou sérii, kterou ukončilo Brno. Nicméně, pokud chceme figurovat v první čtyřce, musíme ve druhé polovině základní části zvládnout všechny domácí zápasy a vyhrávat hodně venku.

Nedávno jste zaznamenal 5000 bodů v nejvyšší soutěži. To už něco znamená, nemyslíte?

Asi to o něčem vypovídá. Ale já z toho žádnou senzaci nedělám. Tuhle hranici překonali i jiní hráči. Neberu to tedy nějak významně.

Počkejte s tou skromností. Mluvíte, jako byste automaticky počítal, že takového střeleckého mezníku v kariéře dosáhnete?

To zase ne. Určitě jsem si to na začátku kariéry takto nepředstavoval. Pochopitelně z osobního hlediska mám radost. Ty body mi nejvíce naskakovaly v Děčíně a tady v Pardubicích, kde jsem dostával na palubovce hodně prostoru i času. Trenéři mě pasovali do stěžejní role, za což jsem velice rád.