Hrajeme spolu za Pardubice podesáté. Stara: Měl to být ojedinělý a jediný ročník

Trefa do černého. Komorní filharmonii Pardubice a BK Pardubice se povedl majstrštyk. Ze zdánlivě vzdálených oblastí vytvořili jednu blízkou. Díky nim akce Hrajeme spolu za Pardubice k městu přirostla stejně jako Velká pardubická nebo Zlatá přilba.

„Vnitřní vibrace tomu nasvědčovaly, protože podobné projekty jsou ve světě úspěšné. Nezastírám, že jsme se tam neinspirovali, není to ovšem úplně převzatý koncept. Věděli jsme, že když se spojení hudby a sportu dobře nastaví, tak může fungovat. Zase jsme ale v českém prostředí, kdy všechny nové věci jsou obrovsky kritizované, nebo vyhlížené s obrovským očekáváním. Pokud není wow efekt okamžitý, tak mnohdy brzo končí, přestože potenciál měly. Upřímně řečeno, my jsme si také například neuměli představit, jestli vydrží obecenstvo po koncertu filharmonie čekat do zápasu. Určitě jsme rádi, že se projekt vykopl a lidi ho přijali,“ říká Pavel Stara v rozhovoru pro Deník.

Pavel Stara, předseda představenstva BK Pardubice a otec projektu Hrajeme spolu za Pardubice.Zdroj: klub

Není to tlačená prestiž

Jak byste shrnul dosavadních devět ročníků Hrajeme spolu za Pardubice?

Původní plán zněl: uspořádáme jeden unikátní ročník. Možná tím, že jsme nic velkého neočekávali, tak nyní máme už desátý (pousměje se). Nejdůležitější je, že Hrajeme spolu za Pardubice si přeje veřejnost i fanoušci sportu a kultury. Všichni se vždy na akci těšíme. Pro filharmonii i náš basketbalový klub je to zpestření sezony.

Nové logo projektu Hrajeme spolu za Pardubice.Zdroj: klub

Podařil se vám husarský kousek, když jste ve městě propojili komunity kultury a sportu.

To byl náš záměr a řekl bych, že je to největší přidaná hodnota projektu. V tom smyslu, že příznivci basketbalu včetně nás v klubu chodí více na koncerty, protože objevili, že filharmonie není jen vážná hudba, ale oblast se spoustou zajímavých aranžmá. To samé platí o ortodoxních příznivcích filharmonie, kteří zjistili, že i basketbal může být společenskou událostí. Obrousily se jisté hrany, které byly možná dané tím, že před tím neměli důvod zápasy či koncerty navštívit. Z tohoto máme všichni radost. A těší nás také to, že je to ojedinělý projekt v rámci českého sportu.

Před deseti lety jste přišli s něčím zcela novým. Změnil se nějak koncept projektu Hrajeme spolu za Pardubice?

Určitě ne. V podstatě zůstává koncept takový, že se odehraje zajímavý hodinový koncert s hostem. Stálicí je Komorní filharmonie Pardubice a mění se jen solisté. A pak je stálicí Beksa, která nastupuje proti soupeři, který na ni vyjde podle losu vyjde. K tomu stále držíme charitativní podtext akce. Vybíráme pomoc pro někoho s kořeny v Pardubicích či Pardubickém kraji.

Oranžová lákadla: Hrajeme spolu za Pardubice i Den pardubického basketbalu

Jubileum je samo o sobě vždy magické slovo, vnímáte letošní ročník, právě kvůli tomu výročí slavnostněji?

Stárneme, takže už ta jubilea nemusíme tak prožívat (směje se). Je úplně jedno, jaká je v záhlaví číslice. Pokaždé chceme nachystat akci co nekvalitněji a nejpečlivěji. Jak přibývají očníky, tak se nad projektem zamýšlíme z pohledu minulosti, tak aby se lépe nastavovala budoucnost. Hlavně musíme vnímat, jestli to lidé pořád chtějí. Doba je rychlá, objevuje se strašně moc nových věcí. Naším hlavním krédem je, že to nechceme dělat na sílu. Takže před každým ročníkem je spíše takové očekávání, co akce přinese.

Když nic jiného, tak vzrostla prestiž projektu, která přerostla v silnou společenskou záležitost.

S tím souhlasím. Pro nás je ale zásadní, že to není tlačená prestiž, protože si ji projekt vybudoval sám o sobě. Dopředu jsme nevyhlašovali, že zakládáme tradici. Vnímáme to velmi silně. Je to koneckonců znát i na objednávkách vstupenek od partnerů. Využívají je také pro své zaměstnance. Prestiž projektu stále stoupá, což je na jednu stranu příjemné a na druhou silně zavazující.

Když se vrátíme na začátek. Napadlo vás, že to bude takto šťastný tah?

Vůbec. Nicméně vnitřní vibrace tomu nasvědčovaly, protože podobné projekty jsou ve světě úspěšné. Nezastírám, že jsme se tam neinspirovali, není to ovšem úplně převzatý koncept. Věděli jsme, že když se spojení hudby a sportu dobře nastaví, tak může fungovat. Zase jsme ale v českém prostředí, kdy všechny nové věci jsou obrovsky kritizované, nebo vyhlížené s obrovským očekáváním. Pokud není wow efekt okamžitý, tak mnohdy brzo končí, přestože potenciál měly. Upřímně řečeno, my jsme si také například neuměli představit, jestli vydrží obecenstvo po koncertu filharmonie čekat do zápasu. Určitě jsme rádi, že se projekt vykopl a lidi ho přijali.

Může být velkým překvapením

Podobně jako ve vztazích jsou oba partneři naprosto odlišní. Je to tak, že stejně jako v manželství se protiklady přitahují, nebo proč je tak úspěšný?

Zdánlivě se jedná o protiklady. Když si to vezmete úplně od začátku. Než se dostanou hudebníci do filharmonie, tak musí projít zuškou a konzervatoří. Chodí tam stovky dětí a do konečného výběru se jich dostane čtyřicet. Podobné je to u sportovců. Odmalička se museli svému sportu věnovat. V konkurenci mnoha dětí, které se přihlásily na basketbal, to museli dotáhnout až na nejvyšší úroveň. Všichni musí pokračovat v úsilí a pořád se zlepšovat. Pak vystupovat se svým uměním před lidmi. Když se na to podíváme obráceně, tak naopak mají strašně moc společných věcí. To samé zjišťujeme na úrovni managementů. Když se organizuje zápas nebo koncert, tak všichni chceme předvést co nejlepší výsledek a dostat do hlediště co nejvíce lidí. Oslovujeme a pracujeme s partnery. Z tohoto pohledu je tam strašně moc věcí na stejné platformě.

Jak to, že nikdo na vás s podobným projektem v České republice nenavázal? Nenastavili jste příliš vysokou laťku?

To může být jedno vysvětlení. Druhé může být takové, že nás nechtějí kopírovat. Nebo, že v tom daném městě nemají mezi jednotlivými subjekty tak dobré vztahy. Tady je podstatné, že oba subjekty mají Hrajeme spolu za Pardubice rády. Kdyby to měl rád jenom jeden z partnerů, tak to časem nebude stačit. Dělají maxim proto, aby to společně fungovalo dál. Vždyť i vztahy se musejí odpracovat. Pokud by to táhl jenom jeden, tak se dostaví efekt papiňáku. Jednou to bouchne a skončí… Ale pozor není to tak, že by si akci oblíbily managementy kvůli partnerům. V duchu: zviditelníme se a určitě to bude mít pozitivní vliv na jednání s nimi. Nejpodstatnější je, že si to oblíbili samotní aktéři. Ať už za nástrojem nebo s míčem.

Ví se o vašem projektu v cizině a nechystáte do budoucna nalákat do Pardubic zahraničního hosta?

To je velmi dobrá otázka. Cesta udělat akci mezinárodní kvůli hostu je zajímavou myšlenkou. Pokud bereme za cizinu Slovensko, tak tam o projektu vědí. Oslovujeme tamní interprety. Vědí o tom slovenské kluby. Když tam hrajeme přátelská utkání nebo před tím pohárová, tak se vyptávají. Prozradím ještě, že budeme mít za nedlouho sedmdesáté výročí klubu a k němu se chystáme připravit ještě úplně jiný unikátní projekt…

Basketbalista Jiří Welsch si zahraje ve filmu: Snad mě režisér nevystřihne

V premiéře Hrajeme spolu za Pardubice jste se zaměřili na koledy ve formě sborového vystoupení. Pak už jste se rozhodli pro jednotlivce. Proč?

První ročník měl být ojedinělý a jediný. Řekněme benefiční koncert pro veřejnost s basketbalem. Jenže po něm nastal zlom. V momentě, kdy to mělo takový úspěch, ohlas a lidi na to kladně reagovali, tak jsme si sedli a přemýšleli, jak s tím naložit dál. Aby projekt fungoval dál, tak jsme ho chtěli udělat, co nejvíce rozmanitě. A ne desetkrát za sebou zpívat vánoční koledy. Vznikl nápad, že budeme vždycky zvát nějakého hosta. Jednoznačně pravomoce pro jeho výběr má Jarmila Zbořilová, bývalá ředitelka filharmonie a dnes čestná prezidentku projektu Hrajeme spolu za Pardubice. Aranžmá jsou vstřebatelná pro širokou veřejnost. Tematika se volí tak, aby oslovila nejen ortodoxní vyznavače vážné hudby. Kouzlo dodává neokoukaný host. Každý je sám o sobě něčím dominantní a specifický i žánrově.

Proč jste letos při jubileu vsadili na neznámou Veroniku Kaiserovou? Nechtělo to nějakou pecku, na kterou byste nalákali rekordní počet diváků při jubileu?

Tohle je otázka na hraně. Známá - neznámá. Může to být totálně začínající hvězda. Je pravda, že před paní Kaiserovou padala známější jména. Je to ale složitější, protože se nám musí sejít termíny neobsazené arény, filharmonie, zápasu i hosta. Náš letošní host má vztah k Pardubicích, neboť tady vystudovala konzervatoř. Nechci nic předjímat, ale může být velkým překvapením…

Letos se znovu a snad již potřetí objeví v repertoáru filharmonie filmová hudba. Je to věčné téma, nebo už není kde brát?

Filmy mají lidi obecně rádi. Jsou jich tisíce a melodií z nich strašně moc. Pokaždé je skladba z toho repertoáru jiná. A nebál bych se říct, že je to taková nevyčerpatelná studna. Navíc každý interpret podává písně jinak. Chceme takovou náplň koncertu, aby ty skladby znalo co nejvíce lidí. Aby se v tom denním shonu co nejvíce uvolnili a pobavili. To je vlastně smyslem celého našeho projektu. Takže filmové písně jsou populární, protože je lidi znají.

V úvahu připadal jenom říjen

Hrajeme spolu za Pardubice připomíná tank, který nezastavil ani covid…

Měli jsme obrovskou radost, že jsme covid zvládli. Zpětně to vnímám tak, jak bylo extrémně důležité, že jsme nemuseli zavřít. Uspořádali jsme dva covidové ročníky, protože doba byla na pozitivní zážitky a prvky pozvednutí nálady hodně složitá. Byť víme, že to bylo finančně náročné. Jenže síla myšlenky, nenechat se ve všem zastavit, byla nejsilnější a nade vše.

Akce Hrajeme spolu za Pardubice už si zažila téměř pět tisíc diváků, ale také 1000 a prázdný sál. Jak jsou pro vás tato čísla důležitá?

Všechno, co v životě děláme, tak bychom chtěli prezentovat co nejvíce lidem. Kdo tvrdí něco jiného, tak buď lže a nebo nechce jít se svoji zodpovědností na trh. Určitě chceme, aby ta čísla byla co nejvyšší. Je podstatné, že pokud je zájem, tak se akce musí konat. Potom se můžeme zamyslet nad tím, že je iks faktorů, které ovlivňují návštěvnost. Souběh událostí, covid, špatně zvolený interpret. Nikdy se nechceme dostat do stavu, že o něj není zájem a my to tlačíme na sílu. To je lepší skončit.

Letos se odehraje Hrajeme spolu v nejranějším termínu. Proč jste vybrali už konec října?

Vždycky chceme mít akci v adventním čase. Bereme ho od poloviny listopadu až někam do půlky února. Právě z důvodu charity. Chceme připomenout silný prvek pomoci, podpory. Je to takový čas zklidnění. Vidíme mladou generaci, jak se kolem ní hodně tradic ztrácí. Realita je ale taková, že musíme sjednotit plno termínů. Letos se měla konat akce v únoru, ale Česká basketbalová federace vypsala na náš termín Final Four Českého poháru. Jiný termín než říjnový se v listopadu, prosinci lednu ani únoru nenašel. Myslím, že to nemá na něco vliv. Zásadní je, že se desátý ročník uskuteční.

Nová posilující dávka proti covidu? Hrajeme spolu za Pardubice

Mluvíte o čtyřech měsících. Co všechno stojí v cestě za překážky?

Je toho dost. Final Four, obsazenost arény, filharmonie nesmí být na zájezdu a musíme najít volného hosta. Takže v enteria areně nesmí být koncert, hokej ani jiná akce. Všechny subjekty mají někým daný dopředu jízdní řád. Nedá se s tím hnout. Aréna se obsazuje minimálně na rok dopředu. Hokejisti mají jasně daný plán, my pevné rozlosování. Filharmonie jasně garantované koncerty, host také svůj program. Interprety, které oslovujeme, jezdí do zahraničí, nebo dabují.

A v sobotu se objevila další potencionální překážka. Ve stejný den vašeho projektu se odehraje ve CFIG Areně fotbal. Nebojíte se úbytku diváků, či vás mohou podpořit posluchači z řad fotbalových fanoušků?

To se teprve ukáže. Každopádně jsme souběh událostí nechtěli. Byli jsme v úzkém kontaktu s fotbalovým klubem, který nám vyšel vstříc, když poslal oficiální žádost o změnu termínu na vedení ligy na přesun na neděli. Z důvodu přenosové techniky televize jim ale byla zamítnuta. Se sobotou jsme my ani oni už hýbat nemohli. Tak jsme posunuli začátek akce. Místo 15:30 zahajujeme v 17 hodin. Aby mohl případně někdo přeběhnout pár metrů a stihnout oboje. Ten souběh může mít i pozitivní vliv pro oba subjekty. Rodina si udělá odpoledne i večer sportovně kulturní program.

Kvůli covidu jste nakoukli do on-line prostoru a už v něm zůstali. Jak to bude letos?

Na TVcom vysíláme klasický přenos jako z každého domácího utkání. Je potřeba říct, že ostatní kluby a všichni, co patří do ansáblu nejvyšší basketbalové soutěže už tento projekt přijali. Jsou smířeni s tím, že oba týmy dostávají kratší časový úsek na rozcvičení. Nikdo s tím nemá problém. Včetně rozhodčích a komisaře utkání. Komunita fanoušků celé basketbalové ligy se na tuto událost těší, tudíž ji přenášíme celou.

Ten pocit je fantastický…

Projekt má také charitativní podtext. Koho jste vybrali letos a proč?

Jedná se o Rozárku. Vždycky se snažíme, aby to bylo dítě s vazbou na Pardubice. Pomáháme konkrétně někomu, kdo to aktuálně co nejvíce potřebuje. Holčička momentálně leží v nemocnici. Prochází chemoterapií, když má akutní leukémii. Její následná léčba je finančně náročná.

Kolik už projekt Hrajeme spolu za Pardubice přinesl dohromady potřebných financí?

Za devět ročníků se jedná o plus minus čtyři sta tisíc korun. Částka může být vždycky vyšší, ale pro nás je nejdůležitějším posláním nějak pomoct. A to si myslím, že Češi umí, což předvedli v případě chlapce, na kterého se vybralo přes sto milionů. Ano, dostalo se do mediálního prostoru. Je to i o tom, že mohou přispět i ti, kteří se budou na přenos koukat. Od Aše po Ostravu… Tím poukázat na to, že jsou mezi námi lidi, kteří nemají to štěstí být zdraví.

Jaká je odezva charitativního podtextu u dárců?

Každý, kdo kdo dělá něco pro lidi, kteří to potřebují, je v mých očích borec. Podle mě je to návyková záležitost. Navíc to muže popostrčit lidi, kteří o finanční pomoci zatím jen přemýšlí a neví, jak udělat první krok. Nerozmýšlejte se, ten pocit je fantastický. Kolik za týden utratíme za blbosti. Navíc můžeme dávat vzkaz příštím generacím, ať nejsou sobecké.

A co odezvy od příjemců?

Musíme si uvědomit, že příjemci jsou v situaci, kdy prochází těžkým životním obdobím. Vždycky to zamává nejenom s tím samotným nemocným ale také nejbližším okolím. Jakákoliv pomoc a dokonce přirozená, když si sami nezakládají účet, je pro ně dojemná. Víte, v žádném případě to není o penězích, ale o zjištění, že se necítí sami. To je pro ně daleko silnější vzkaz a možná jim to dává ještě větší energii se s tou situací popasovat. Malé děti to tolik nevnímají, ale pro rodinu kolem je velice fajn zjistit, že k nim není okolí lhostejné.

Stara před Hrajeme spolu za Pardubice: Úkolem je rozdávat pozitivní energii

Druhou polovinou akce je utkání, které se odehrává v jiném prostředí a může odvádět pozornost…

Dopředu na to neexistuje odpověď. Tím, že v enteria areně netrénujeme, je to pro nás nová hala. Musíme si uvědomit, že se jedná o úplně jiné prostředí než na Dašické. Hlavně kvůli prostorové orientaci na koše. Pro nás je vždy utkání těžké. Hráči cítí, že by stálo za to, udělat akci sladkou tečku, když už to jejich klub organizuje. Není to podstatné, ale chtějí navázat na úspěch filharmonie a od vyššího počtu diváků také dostat ovace.

Je tedy na ně vyvíjen vyšší tlak?

Ze strany vedení určitě ne. Tlak na ně vytváříme kontinuálně. Do každého zápasu jdeme s cílem vyhrát. V tomto problém není. Spíše opravdu vnímají význam té akce. Sami cítí, že kromě finanční pomoci mohou přispět k dobré náladě výhrou. Ti, co už minulé ročníky absolvovali, už mají výhodu, jak se s tím popasovat.

Letos nejdete do slavnostního duelu v nejlepším rozpoložení. Táhnete tři ligové prohry v řadě a v součtu s pohárovou Evropu již pět. Může prestižní akce tým nastartovat?

Když je někdo ve špatném psychickém rozpoložení, tak ho může nastartovat cokoliv. Tato událost k tomu přímo vybízí. Může nás nakopnout, ale také nemusí…