Nechci být jenom průvodcem, ale hráčkou!

Východočeské basketbalistky bojují o mistrovství Evropy

Nedá se v davu přehlédnout… A v tomto případě nehraje hlavní roli její barva kůže. Až někde uvidíte stále rozesmátou ženu s vyčesaným drdolem kudrnatých vlasů, je to PAMELA THERESE EFFANGOVÁ. Královéhradecká basketbalistka s konžskými kořeny, která se v těchto dnech rve o závěrečnou nominaci na evropský šampionát.

close info Zdroj: ČBF zoom_in

Lvice Effangová

Na premiéru v ženské reprezentaci jste čekala dlouho. Je to teď pro vás satisfakce?

Víte, ta satisfakce je neuvěřitelná. Nenacházím moc slova, jakými bych to dokázala popsat. Jsem nadšená a vděčná. Vím, že jsem na správné cestě, takže motivace do další práce je obrovská.

Před dvěma roky jste si vytyčila cíl probojovat se před dalším evropským šampionátem do ženské reprezentace. A v nejkratší možné době ho splnila. Vypadá to, že jste hodně cílevědomá?

Jsem obrovsky ambiciózní a cílevědomá. Tyto vlastnosti mě ženou dopředu a já jim vděčím za mnoho svých úspěchů. Nejenom sportovních. Zkrátka se nespokojím s málem. Někdy je to trochu i na škodu, protože dosáhnout cílů člověka někdy stresuje.

Minulý šampionát se konal, ve vašem Hradci Králové. S nadsázkou, díky dobrovolničení u španělského týmu jste se stala mistryní Evropy. Jak na to vzpomínáte?

Přiznám se, že před těmi dvěma roky jsem se utvrdila v tom, že chci reprezentovat Českou republiku na Eurobasketu. Nechci být jenom průvodce, ale chci být tou hráčkou! „Svým“ Španělkám jsem zlatou medaili pochopitelně přála, ale spíše jsem si představovala sebe na trénincích nároďáku. Věděla jsem, že to dokážu. A teď je sen skutečností.

Jako průvodce jste se mohla zúčastnit tréninků obhájce prvenství. Nabrala jste alespoň opticky zkušenosti?

Bedlivě jsem sledovala jejich tréninkové jednotky. Směrodatný byl pro mě také přístup jednotlivých hráček.

Co jste pro splnění cíle musela obětovat či udělat?

Určitě jsem musela začít věnovat basketbalu ještě více času. Více trénovat, protože nejsem typem hráčky, které by to přišlo do ruky samo. S tím navýšením času jsem měla trochu problém, protože se zároveň věnuji i studiu. Musela jsem pendlovat několik sezon mezi Hradcem a Prahou. Snažím se dělat obě věci co nejvíc naplno, ale popravdě je to hodně hodně náročné. Obětuji jim spoustu volného času. Zbývá mi jen na odpočinek a spánek.

Takže největší překážkou se jevilo studium?

Přesně tak. Přemýšlíte, zda-li půjdete na zkoušku. Že nejste tak připravený, jak byste chtěl být. Studium pro mě bylo vždy prioritou, ale nikdy jsem nechtěla opustit ani basket. A teď se mi to vrací. Mám z toho radost, že jsem to zvládla před sebou tlačit ještě taková léta a na takové úrovni. Nyní 17. června budu dělat závěrečné magisterské zkoušky.

Kde se ta slavnostní chvíle uskuteční?

Končím Univerzitu Karlovu, filozofická fakulta, obor středoevropská studia.

Mají sportovci při studiu nějaké výhody?

(culí se) Musím říct že jo. Studuji prezenčně, takže jsem se musela domluvit, že to někdy nepůjde. A že budu mít větší absenci než ostatní.

A když chybí znalosti?

Tak to se neomlouvá. Nicméně, jsem za to ráda. Necítila bych se dobře.

Jaká jste studentka?

Snaživá. Začalo to, když jsem byla malá. Na vysvědčení z plavání jsem měla asi třikrát podtržené slovo snaživá (směje se). To si nesu životem dál a stavím na tom. Ale přiznám se, že nepatřím mezi přirozené talenty. Musím věnovat čas přípravě.

Pro studium tedy nemáte přirozený talent, a co dědičné geny na sport?

Nejsem z basketbalové rodiny. Jsem první, která to odstartovala. Pak se přidal bratr a maminka je teď odbornice (rozesměje se). Musím ji pochválit. U nás sport moc nebyl. Jedině, kdo mu trochu holdoval, byl můj otec. Hrál fotbal. Ale nebylo to na vysoké úrovni.

Jak jste se tedy dostala k basketbalu?

Chodila jsem na sborové zpívání. Jenže mi chyběl pohyb a doma si toho asi všimli. Přihlásili mě na kroužek míčových her, který byl na naší základní škole. A musím smeknout klobouk před paní učitelkou, protože řekla: Tahle holka má talent (úsměv). A tak to celé vzniklo. Začala jsem chodit na basketbal a ona mě doporučila dál.

Jste přeučená hudebnice?

Ne, že by mi zpívání nešlo, ovšem sport mě táhl víc. Basketbal vyhrál a jsem mu věrná od sedmi let až do teď.

Vypadá to, že jste pěkné éro?

(směje se) Jo, to jsem. V basketu jsem akční. A ani v běžném životě dlouho nepoležím, neposedím.

Takže doma nelitovali, že jste praštila se zpíváním?

Ne, musím je pochválit. Mohla jsem se rozhodnout sama. Na druhou stranu na rodičích se mi líbilo, že jsem musela všechno dělat pořádně. Jednou jsem chtěla na narozeninovou oslavu místo basketu. Ale to neexistovalo. Musela jsem na trénink.

Pomohla vám do do národního týmu kromě cílevědomosti i skutečnost, že působíte v předním celku ŽBL?

Stoprocentně. Jsem hrozně vděčná svému klubu v Hradci Králové. Také proto, že jsem na soustředění před Evropou přijela dobře připravená. Je vidět, že jdeme správným směrem. Pádnější důkaz než vítězství v Českém poháru a třetí místo v lize není. Nicméně laťku jsme si tam nastavili vysoko. Jsem sama zvědavá, kam to půjde dál.

Kromě týmových úspěchů se vám v letošní sezoně velmi dařilo individuálně.

Tahle sezona pro mě byla naprosto neuvěřitelná. Kromě pozvánky do reprezentace jsem získala mnohá ocenění. Stala jsem se MVP Final Four Českého poháru. A už před sezonou jsem byla vybrána do All Star pětky na turnaji. Fakt jsem zvědavá, co v tomto roce přijde ještě dál…

Čím to, že jste se proměnila v lídra hradeckých Lvic?

Asi to bude znít trochu namyšleně, ale já jsem vždycky v sebe věřila. Zase nemohu tvrdit, že bych z tohoto vývoje mé kariéry nebyla překvapená. Nicméně ty postupné krůčky už jsem dělala dříve. Přirovnala bych to k zasazení stromu. Ten už totiž byl dávno zasazený. Teď doufám, že přijde jen ta sklizeň (šibalsky mrkne).

Mohly vás právě tato ocenění vystřelit do reprezentace?

Jsem přesvědčená, že jsem zaujala v Českém poháru. Už dříve jsem ale dala o sobě vědět. Výborně jsem zahrála jako členka univerzitního týmu proti ženské repre, což nezůstalo bez odezvy u trenérů nároďáku. Tahle sezona byla posledním kamínkem do mozaiky. Nicméně hodně významným.

Jeden cíl, ten dílčí, jste splnila. Nyní je před vámi ten hlavní: probít se do závěrečného nominačního tuctu. Jak je to podle vás reálné?

Respektuji kvalitu i sílu všech svých spoluhráček. Musím uznat, že jsou tady holky s většími zkušenostmi. I z mistrovství Evropy. Já jsem mezi nimi nováček, takže musím být ve svých odhadech pokornější. Na druhou stranu člověk musí být dravý. Nerada bych kvůli strachu o závěrečnou nominaci přišla. Beru to tak, že nějakou šanci mám, byť není tak vysoká. Věřím svému cíli, a když se to nepovede letos, vyjde to jindy.

Máte smůlu, že je na vašem postu velká konkurence?

Teď jste trefil do černého. Je to tak, nicméně s tím se potýkám od samých začátků v reprezentacích. Těch českých křídel je prostě přehršle. Nerada řeším věci, které nemohu ovlivnit. Takže uvidíme, jak se trenéři rozhodnou.

Debut v ženské reprezentaci jste si odbyla na přípravném turnaji ve Slovinsku, právě proti domácím. Jaký byl?

Ze své premiéry jsem byla nadšená, a vlastně i trochu překvapená. Proti Chorvatsku jsem totiž nedostala příležitost a se silnějším Slovinskem už jsem ji neočekávala. Když na mě trenér ukázal, musela jsem se podívat doleva i doprava, jestli vážně myslí mě. Své vystoupení si musím pochválit. Neměla jsem žádnou negativní statistiku. I když. Obrana se nikam nepíše. A tak musí posoudit trenér, jestli byl se mnou spokojený či ne.

Hokejisté si po premiéře či prvním gólu uzmou puk, schovala jste si míč?

(rozesměje se) To bych ho musela ukrást. A to já nedělám. Určitě si ale premiéru zapíšu do svého deníčku.

S Hradcem jste okusila Středoevropskou ligu. Přesto. mezinárodní basketbal je na vyšší úrovni. V čem je jiný?

Co pociťuji já, tak v reprezentaci je vyšší tlak, na výkon, na výsledky. Je to celkem logické, vždyť hájíte barvy své země. Musím se přiznat, že oprostit se od toho tlaku, ještě nemám úplně zmáknuté. Jinak v tom nevidím rozdíl. Pracovat naplno a předvádět co nejlepší výkon musím úplně všude.

Jako Češka rozhodně nevypadáte, odkud pocházíte?

Jsem rodačka z Prahy. Je ale pravda, že mám smíšené rodiče. Taťka je z Konga a maminka Češka.

Jak se dali dohromady?

Oficiální verze je, že se potkali na tramvajové zastávce. Táta v Praze studoval Vysokou školu ekonomickou. Byla to, jak se říká, láska na první pohled. Nezbývá mi nic jiného, než jim věřit (úsměv).

O Afroameričanech se traduje, že mají pro běhavé sporty lepší dispozice. Může být toto vaše výhoda?

Já se vždycky zlobím, když někdo řekne, že to máme v genech. Ale něco na tom bude, protože co mohu nabídnout, je rychlý, běhavý basket. A rovněž mrštnost.

Své přednosti jste vyjmenovala, co ale nedostatky. Prozradíte je nebo se o nich nechcete bavit?

Ten dovětek je na místě. Nerada bych upozorňovala na své chyby. Je jasné, že nějaké mám. Konstituce mého těla leccos napoví. A takhle bych to nechala…

close info Zdroj: ČBF zoom_in

V Kongu se Effangové smáli, že je běloška…

AFRICKÉ KOŘENY?

Cítím se být hrozně Evropankou a Češkou. Jediné, kdy jsem ty kořeny pociťovala, tak když jsem navštívila Afriku.

KONGO NEBO ČR?

Spíše jsem ráda, že žiji tady. Upřímně. Je tam strašné vedro a chudoba. Tady si nemáme po všech stránkách na co stěžovat.

ZNALOST KONŽŠTINY?

Umím jen pár názvů jídel, to mi stačilo. Oni mají stejně oficiální jazyk francouzštinu, takže tou se tam domluvíte.

DALŠÍ NÁVŠTĚVA KONGA?

Ne, ne, ne. Rozhodně ne. Nemyslím to zle, ale spíše ne. Česká mentalita mi sedí víc. A tam se mi i smáli, že jsem běloška. Tak jsem se divila a říkala, že v České republice je to spíše naopak. Je tam jiná kultura, já jsem vychovaná tady.

PROSTŘEDNÍ JMÉNO?

Therese jsem po babičce z Konga. Ta se tak jmenuje, jsem po ní. Viděla jsem se s ní jednou v životě. Bylo mi asi deset, když jsme tam pobývali. Moc jsme sice toho spolu neprobrali, ale byla hrozně sympatická.

DOVOLENÁ?

Já jsem takový typ, který raději zůstává doma. Občas se ale cestování nevyhnu, protože přítel na mě tlačí, že chce někam vyrazit. Ale pro mě je nejlepší dovolená na chalupě, kde relaxuji. A když cestovat, tak po Česku. Zastávám ten názor, že je škoda někam jezdit, když to tady máme tak krásné. Spousta lidí svoji vlast ani nezná. Přijde mi to škoda a tak pracuji na tom, aby tomu u mě tak nebylo.

NEJOBLÍBENĚJŠÍ MÍSTO?

V severních Čechách, u Liberce. Ale v létě, hory v létě, to je podmínka. Lyže ne, to jsem zkoušela jednou a byly z toho kokosy na sněhu. Takže šly z domu (směje se). Zkrátka mám radši léto, zimu protrpím…

JINÝ SPORT?

Jsem jinak hrozně antisportovní. Jiné sporty už mě nebaví. Basket miluji. Když můžu, tak jsem jenom na palubovce. Ani nemám takové to, že bych se po sezoně musela odreagovat něčím jiným. Vůbec ne. Prostě basket nebo nic.

DALŠÍ KONÍČKY?

Strašně ráda něco tvořím. S maminkou hodně vyrábíme. A hrozně moc ráda maluji. Spíše se jedná o meditativní kresby. Existují takové knížky, které vás navedou, že tvoříte něco ze svého nitra i do toho píšete. Tak tomu se věnuji.

ÚTĚK PŘED SVĚTEM?

Do přírody. Koupel v lese tomu říkám… To je očista. Projdete se, a to miluji. Nejsem v reprezentaci s tímhle jediná. Přírodu mám ráda, utíkám brzy z Prahy. Hradec by byl ideální, ale tam mě netáhne zůstat.

SNOVÁ BUDOUCNOST?

Můj cíl je zrekonstruovat chalupu a udělat z ní generační sídlo. Kde budu bydlet nejen já, ale i maminka, babička a všichni dohromady. Prostě trochu se vracet k tomu původnímu a tradičnímu. Nemyslím doslova, že se budeme koupat ve studené vodě, ale chtěla bych neuspěchaný život v přírodě. A také nějakou svou rodinu…