Adam Konvalinka se v létě přestěhoval z adresy Sokol pražský. A v Bekse se stal kolegou Bundesligou omláceného kouče Kena Scalabroniho. Ještě před středeční demolicí Ostravy (115:66) zhodnotil svoji první polovinu základní části v Kooperativa NBL.

Asistent trenéra pardubických basketbalistů Adam Konvalinka (vpravo)Zdroj: ArchivZačneme osobněji. Jak se vám zamlouvají Pardubice?
Vše je skvělé. Město, lidi, klub. Oproti Praze diametrální rozdíl. Je tu větší klid.

Loajálně jste neopomněl zmínit klub. Jak se vám pozdává jeho fungování?
Takhle nějak jsem si to představoval. Rodinný přístup se snahou dostat se někam nahoru. To je přesně, co jsem hledal. Velice mě těší, že mohu být součástí organizace BK Pardubice.

Sloužíte první štaci v Kooperativa NBL a hned u týmu, který je vždy ambiciózní. Není to pro vás velký skok?
Určitě se jedná o velký skok. Na druhou stranu na co čekat. Pro mě je to splněný sen. Jestli to má znamenat, že tady chvilku budu a pak se, nedejbože, vrátím na Sokol pražský, tak to beru jako parádní zkušenost.

Učíte se u jednoho z nejzkušenějších trenérů. Je to pod koučem Scalabronim pro vás ta nejlepší škola?
Bezpochyby. Jedná se o neskutečný mentoring. Dostávám pod ním obrovský prostor uplatnit svoje zkušenosti, kterých jsem nenabyl zase tolik. Nicméně neustále se snažím zjišťovat nové poznatky o basketbale a následně je prodat. V kombinaci s jeho letitou praxí, kdy prošel vyspělými basketbalovými zeměmi a kde měl výsledky. Pro mě to jsou totálně informace ve velkém.

Jak si dělíte kompetence?
Všechno rozhoduje Ken (směje se). Ne, je to vyvážené. Vždycky se před tréninkem domluvíme, co by měl obsahovat a pak jsme oba stejně akční. Mohu přijít s návrhy, Ken se nebrání žádnému dialogu. Samozřejmě, že poslední slovo má hlavní trenér. Navíc já mohu utéct k béčku, které hraje první ligu. A tam si zakoučuju až až.

A jistě vám jeho společnost pomůže dosáhnout mety hlavního trenéra. Tedy jestli takové ambice máte…
Někdy ano. Ale, že by to byla moje priorita a já na to neustále myslel se zahryznutým červíkem v hlavě, tak to opravdu ne.

Teď už k vašim svěřencům. Po první polovině základní části figurovala Beksa na třetí příčce. Jste spokojeni?
Třetí místo je nad očekávání. Ale měli jsme i štěstí. Také nám pomohl los, kdy jsme odehráli hodně zápasů doma. Na to všechno se ovšem nikdo ptát nebude. Prostě jsme třetí a jsme za to rádi. Líp se pracuje, než kdyby na nás ležela deka proher a postavení v tabulce by neodpovídalo značce klubu.

Mluvíte o štěstí, ona to však ve dvou případech byla klika jako od stodoly, viďte?
Jasně. Zejména proti Ústí už asi nikdo z nás nevěřil, že vteřinu před koncem ještě můžeme otočit nepříznivý vývoj. A hned v dalším domácím utkání jsme to urvali i proti Svitavám. To ale k basketbalu patří. Ne vždy je to o tom, jestli se dobře trénuje, či netrénuje. Sportovní štěstí dokáže rozhodovat zápasy.

Tak vysoké postavení nečekala ani veřejnost. Přeci jenom do týmu přišel nový rozehrávač a opustili ho všichni Američané.
A je tu ještě jedna věc. Když se ohlédneme za výsledky v přípravě, tak ty nás nenaplňovaly k velkému optimismu a ke skutečnosti, že jsme na začátku prosince měli na kontě jen tři prohry: v Nymburce, Opavě a doma s Olomouckem. Myslím si, že se leckdo divil. Nicméně si to sedlo. Neuškodil nám ani pozdější příjezd Tomáše Vyorala z mistrovství světa, čehož jsme se tak trochu obávali. Je to inteligentní hráč, rychle si uvědomil svoji roli.

Všichni kolem klubu si pochvalují zlepšení obrany. Můžete prozradit, jak jste to dokázali takto rychle?
Obrovskou zásluhu na tom mají Viktor Půlpán s Radkem Nečasem. A není to náhodou. Vždyť Pulpy je úřadujícím nejlepším obráncem celé ligy a Šutys kraloval před ním. Těžko by hledali konkurenci v obranné činnosti. To je klíč, proč patří naše obrana k nejlepším v lize. Navíc oni jsou schopni i v tréninku si některé věci se spoluhráči vyříkat sami. Následně umí nastavit, jak se to bude řešit. Nejsou to jen direktivní nařízení směrem od trenérů.

Veselou stránku máme za sebou, teď přijde ta smutnější. Proč proti měřitelným soupeřům drhne útok?
Někteří hráči byli čtyři roky v takovém vzduchoprázdnu. Prakticky se pod nich nečekalo, neměli specifickou roli. A tak jenom proplouvali. Najednou, potom, co se vedení zřeklo služeb amerických hráčů a oni dostali tu konkrétní roli, tak se s tím neumějí popasovat. Tohle je věc, která se nedá změnit za tři měsíce trénování. Musí si vybudovat vysoké sebevědomí a efektivně využít herního prostoru, na který nebyli zvyklí. Počeštili jsme soupisku, ale směrem dopředu to zatím vázne.

Hodně na sebe bere zodpovědnost Tomáš Vyoral. Jenže může přijít doba, kdy ho soupeři uhlídají. Co pak?
Tomáš je po mistrovství světa ve vrcholné formě. Nemůžeme ale spoléhat na to, že dá v každém utkání třicet bodů. Musíme nabídnout větší variabilitu. Třeba s Pulpym jsem po celou přípravu pracoval na střelbě. A v těch prvních osmi zápasech se dokázal prosadit i z dálky, až soupeři byli překvapení. V poslední době z té role vypadl a zase se hledá. A můžeme se bavit o Škrancovi, Potočkovi či Svobodovi. Také jejich role se změnily. Nevěří si, když mají udělat něco na víc.

S tím souvisí i chabé procento z trojkové vzdálenosti. Nechybí týmu americký zabiják z dálky?
Ano, dá se to povědět takto jednoduše, nicméně my klukům stále věříme. A víte, jak to s cizinci chodí. Přijdou a mladí čeští kluci ztratí své pozice. Navíc charakterově kupujete zajíce v pytli.

Zastavme se u jedné anomálie. Vás tým byl po první čtvrtině nejlepší na útočném doskoku a zároveň patřil k nejhorším v úspěšnosti dvojkových pokusů. Máte pro to vysvětlení?
Na doskoky se hodně soustředíme. Neustále nabádáme hráče, abychom v kolonkách doskoků měli po zápase vyšší čísla. Každý balon se může hodit. Pak můžeme diskutovat o tom, jestli následující pozice pro střelbu jsou dobře vytvořené.

Pardubický basketbalový národ kroutil hlavou, proč k rozehrávači s reprezentačními ambicemi Půlpánovi kupuje vedení ještě stálejšího reprezentanta Vyorala. Jak jste to vnímal vy?
Tuhle otázku jsme rozebírali s Kenem před sezonou. A během minuty jsme se shodli na tom, že oba musí být spolu na hřišti. Že nám tato taktika otevře mnoho možností. Vzhledem k jejich potenciálu si nedokážu představit, že by se měli o jednu pozici dělit ve čtyřiceti minutách. Tomáš leckdy hraje raději z dvojky než z jedničky. Tam se od něj ty body čekají. A když jeden z nich potřebuje odpočinout, druhý může zůstat na rozehrávce. Myslím, že se skvěle doplňují. Moderní trend je teď takový, že dva malí hráči vedle sebe mohou v pohodě existovat. V tom může být síla daného družstva.

Kam míříte s pardubickým týme ve druhé polovině základní části?
Rozhodně bychom chtěli udržet první čtyřku. To by bylo krásné. Musíme ale zmínit, že nás čeká těžký los. Hrajeme v Ústí, ve Svitavách, Olomoucku, Děčíně. To jsou všechno mančafty, se kterými se budeme přetahovat o ty přední pozice.

Také v letošní sezoně bojuje pardubický basketbal na dvou frontách. Co přináší týmu účast v evropském poháru Alpe Adria Cup?
Pro kluky to jsou super zápasy navíc. Je strašně těžké udržet hráče jenom na tom, aby trénovali. To jsme názorně viděli v reprezentační pauze. Když nevidí cíl zápasu před sebou, tak jsou hlavami úplně někde jinde. Takže my trenéři to kvitujeme.

I když některé týmy k poháru přistupují lehkovážně?
Ano. My máme v těch chvílích obrovský prostor vytížit hráče, kteří nedostávají v lize tolik prostoru.

Vy ale berete Alpe Adria Cup smrtelně vážně. Jaký je váš cíl, chcete ho vyhrát?
Takhle daleko nekoukáme. Každopádně si chceme zahrát co nejvíce kvalitních zápasů. I kdyby vyšlo čtvrtfinále na souboj s dalším českým zástupcem, tak to budeme vnímat jako vynikající příležitost. Je tam Opava, Ústí, Děčín. Tak proč ne…