Věděl o něm málokdo. V mládežnických letech hrál ve Španělsku. Poprvé se o něm basketbalová veřejnost dozvěděla v roce 2017. Šimon Puršl byl nominován na EuroBasket do Rumunska. Jenže se na posledním, večerním tréninku před ranním odletem zranil. Přestože mu zraněná ruka neumožnila hrát, vydal se Kluže. Nechal se zapsat na soupisku a pak z lavičky sledoval marné boje českých Lvů. Po šampionátu přestoupil do Svitav a v letošní sezoně patří k tahounům. Toho si trenéři národního týmu nemohli nevšimnout.

Zdá se, že Šimon Puršl se stává stavebním kamenem českého týmu. Ne ještě základním, ale stavebním určitě. Jak vás těší opětovná důvěra?
Samozřejmě mě to těší moc. Důvěru trenérů se budu snažit oplatit tím maximálním způsobem. Svým způsobem jsem si dal úkol do budoucna, že postupem času bych chtěl patřit do okruhu hlavních hráčů.

Ač to na začátku vašeho návratu do české ligy vypadalo rozpačitě, teď již svého rozhodnutí před loňskou sezonou asi nelitujete. Co vy na to?
Nikdy nepřemýšlím o tom, co by kdyby. Snažím se koukat jenom dopředu. Nevím, co by bylo, kdybych zůstal v zahraniční. Ale to, že jsem se vrátil, jsem určitě více na očích pro národní tým. V tomhle vidím velký plus mého rozhodnutí. Jsem za něj rád.

Důležité je, že jste si vybral klub, který v letošní sezoně udivuje odborníky i laiky. Projevuje se svitavská pohoda na té vaší?
Může to tak být. Je pravda, že se nečekal takový vzestup Svitav. Ano, v loňské sezoně jsme postoupili do semifinále a získali bronz v poháru, nicméně být dlouhodobě druzí v české lize je pro mnohé překvapení. A proč jsem si vybral Svitavy? Zásadní roli v tom sehrál trenér Růžička. Měl podobný náhled na moji kariéru jako já sám. Věřil ve mně a to je pro hráče to nejdůležitější. Momentálně si užíváme postavení v tabulce, ovšem ta klíčová fáze sezony teprve přijde.

Kouzlo druhého místa Turů je jednoduché. Váš tým si na rozdíl od svých konkurentů odpouští zakolísání s tzv. slabšími celky.
V tomhle nám pomohla loňská sezona, kdy jsme na palubovkách soupeřů, i z dolní poloviny tabulky, byli marní. Vždyť jsme prohráli i v Jindřichově Hradci, které do té doby nevyhrál jediný zápas. O to více se v letošním ročníku snažíme na tyto zápasy, kdy už jsme favoritem, koncentrovat. Především v době, kdy se utkání láme či v koncovce. Zápasy s těmi slabšími celky jsou hlavně o tom stoprocentním soustředění. V opačném případě může porazit každý každého. Tedy až na Nymburk. Tu naší pověstnou výjimku tvoří domácí prohra s Ústím nad Labem, která nás hodně mrzela.

Šimon Puršl proti sborné

Zpátky do reprezentace. Čeká vás poslední kvalifikační okno. S čím do něho jdete? Říct si o více minut?
Na rozdíl od toho minulého je s námi Páťa Auda. Takže si nemyslím, že bych teď dostal více minut než proti Francii a Rusku. A potěšeně musím konstatovat, že minule jsem dostal hodně času na palubovce.

Na druhou stranu Patrika Audu, už trenéři zkoušet nemusí.
To je pravda. Jelikož jsme se už kvalifikovali na světový šampionát, objevuje se prostor pro nás hráče, kteří toho ještě tolik neodehráli. Bude záležet na trenérech. Já se při každém pobytu na hřišti budu snažit dokázat, že do reprezentace patřím.

Také kvůli tomu, že každý z nominovaných pokukuje po Číně?
Pochopitelně. Mistrovství světa to je něco úžasného. Bylo by super, kdy bych se protlačil mezi vyvolené. Nicméně máme silně našlapaný tým a bude to hodně těžké. Věřím, že se dostanu mezi kluky do přípravy před šampionátem. A uvidíme, třeba přeskočím nějaké spoluhráče. Účast v Číně je obrovským motorem. Budu makat a makat. Pokud mám byt ale realista, nevidím ji tolik blízko.

Je vůbec možné v posledních dvou zápasech kvalifikace na sebe směrem k Číně nějak výrazně upozornit?
Mohu ovlivnit svůj výkon, ovšem počet minut mi určí někdo jiný. Ty zápasy vnímám tak, že by mi mohly pomoci ještě více se zviditelnit. Ke vší úctě k Bosně, ve Francii, která je určitě basketbalovější zemí, by každý dobrý počin na palubovce, mohl něco znamenat. Na druhu stranu s Bosnou zase hrajeme doma a budeme více na očích.

Nemůže touha předvést se za každou v dobrém světle svazovat hráči ruce?
Patřím k těm lidem, kteří sami na sebe vytvářejí tlak. A moc dobře vím, že to není pro žádný sport dobré. Nejlépe se hraje, když je člověk uvolněný. Ve smyslu: je to jenom sport, zahraji si basket a ten zápas si užiju. Měl bych to přehodnotit a nebýt tolik nervózní. Jenže ono se lehce řekne…