Jste v Pardubicích necelý půl rok. Jak se vám zde líbí?
Užívám si skvělých fanouškům i hezkého města. Práce mě baví. V klubu nastavili dlouhodobou koncepci, která je pro mě obrovskou výzvou. Myslím si, že jsme zatím odvedli hodně dobré práce. Věřím, že na konci každé sezony člověk dostane to, co si zaslouží.

Jak hodnotíte základní část?
Jsme ve fázi budování nového týmu s mladými českými hráči. Takže jsem podobný průběh základní části očekával. Byly zápasy, které se nám herně i výsledkově vydařily, byly zápasy, kdy jsme se s tím prali, byly zápasy, kdy jsme měli štěstí a byly zápasy, po kterých se dostavila špatná nálada. Čtvrté místo si zasloužíme.

Ano, čtvrté místo není zlé, nicméně nejsou tři výhry, které ztrácíte na třetí Svitavy až příliš?
Abych byl úplně upřímný, tak mě nezajímá, na jakém jsme místě v tabulce. Soustředím se jen na to, jak je nastavena vize klubu. Jak tým pracuje, jak se chová. A vnímám to zápas od zápasu.

Tak jinak. Není devět proher ze 22 zápasů vysoké číslo?
Přísahám, že takto nepřemýšlím. Snažím si nepřipouštět, že tento zápas musíme vyhrát, nebo že tento soupeř je nad naše síly. Vždy, když si navlékneme pardubický dres, jsme připraveni vyždímat ze sebe maximum. Vy také nemilujete svojí ženu v pátek více než ve středu… Jenže jsou tady oponenti se stejnými záměry.

Nymburk je jiná dimenze

Proč nezvládáte zápasy s celky, které v tabulce sídlí před vámi a problémy máte i s některými pod vámi?
Musíme si otevřeně přiznat, že v české lize jsou lepší týmy. A nemluvím jen o Nymburku. Kdybych si ale myslel, že nemáme vůbec žádnou šanci s těmito týmy hrát, tak bych se bál. Podle mě ale máme schopnost i potenciál se jim vyrovnat a rvát se o výhru. Není to otázka mentálního bloku. To, že se to nedaří, je druhá věc. Je to o tom, co předvedeme na kurtu. A když se to nepovede v určitém standardu, tak na dobré týmy nevyzrajeme.

Mluvíte o lepších týmech. Které máze na mysli?
Nymburk se pohybuje v jiné dimenzi. Svitavy mají silný tým. Před svými fanoušky jsme je porazili se štěstím, venku nás tři čtvrtiny přehrávaly. Nejhorší výkon sezony jsme podali v Opavě. V domácí odvetě jsme vůbec nedoskakovali pod vlastním košem. Nechat soupeři dvacet čtyři útočných doskoků je přílišný luxus. Zmínil bych i Olomoucko. V domácím utkání jsme byli jednoznačně horší a zaslouženě prohráli asi o dvacet. U nich jsme nastoupili výrazně oslabení. Přesto jsme podali dobrý výkon, ale doplatili na množství chyb.

Společný ukazatel proher s těmi silnými týmy je nedostatek lídrů. Kromě Tomáše Vyorala není nikde, kdo by svým výkonem strhl ostatní.
Nerad hodnotím hráče individuálně. Vždy se jedná o řetězový proces skupiny lidí. V našem týmu je hodně talentu a máme vytvořený zajímavý mix. Jedním z nejpozoruhodnějších hráčů, které jsem kdy trénoval, je Radek Nečas. Má strašně moc zkušeností. Dalšími ostřílenými jsou Švrdlík, Kohout. Mimo starších hráčů máme spoustu mladých, kteří se snaží.

A u nich asi nemůžete chtít, aby si na kurtu hned počínali jako čtyřicetiletý Nečas?
Přesně tak. Ale to je normální. Trénoval jsem Tomáše Vyorala v USK Praha, když byl v juniorském věku. Stejně jako každý jiný mladý hráč se trápil. Nicméně viděli jsme v něm potenciál. Nymburk v něm viděl potenciál, a tak si ho přivedl. Musel si najít svoji identitu a vypracovat se v hotového hráče. V Pardubicích je poprvé v kariéře v silné pozici lídra. On zkrátka musí vést svůj tým. Takže i pro něj je to nová role. A plní ji dobře. On je naším hlavním tahounem a my jsme rádi, že ho tady máme.

Ostatní mu ale mohou konstantní výkony závidět.
Půlpán, Škranc, Potoček, Svoboda, Slanina jsou poprvé v situaci, kdy musí. Už se se nemůžou schovávat za výkony jiných. Před nimi už totiž nikdo není. Musí předvádět to nejlepší, co v nich je. Kdybych ale věděl, že jim to je šumák, tak z toho mám obavu. Nicméně vidím, jak na sobě pracují. Obecně ti mladí práči se kromě se soupeřem perou sami ze sebou. Ale to je součástí procesu, kterým náš tým prochází.

Při tak úzkém počtu střelců ale stačí, aby se jeden, dva zranili a vzniká těžko řešitelný problém, nemyslíte?
Ano, ovšem to je cesta, kterou jsme si vybrali. Vím, že nám chybí bodová produkce, ale nelámeme nad nimi hůl. Ode mě nikdy neuslyšíte hořekování nad zraněným hráčem. Když se mi někdo zraní, řeknu mu: O.K., dej si terapii, zajdi si na kafe, my to zvládneme i bez tebe. Chci hráčům dostat do hlav, že mohou jít před kolegu, který nenastoupí. Snažím se v týmu vyvolat rvavost. A ještě jednu věc.

Co máte na mysli?
Když máme prohrát, tak vždy usiluji, aby to bylo tím správným způsobem. V Opavě jsme neprohráli správným způsobem. Tam si nás nakrájeli na kolečka salámu. V Děčíně nás ve čtvrté čtvrtině postihl hromadný mozkový kolaps. Můžeme se bavit o čtvrté čtvrtině pohárového duelu ve Svitavách. Ale nikdo přeci nechce prohrát o třicet bodů. Na druhou stranu je to sport a podobné věci se stávají. A já jsem za to rád, že tomu tak je. Jak je možné, že ve finále NBA vyhraje jeden tým o pětatřicet bodů? Tím rozhodně nechci, aby to vyznělo jako alibi pro můj tým.

Trenér jako táta

Omluvou nemůžou být opakované chyby, či snad ano?
S hráči je to úplně stejné jako s dětmi. Něco jim řeknete, a druhým uchem to jde ven. Dětem můžete stokrát říkat: Učte se, uklízejte si… Hráčům také opakuji dokola: Přihrávejte, doskakujte, komunikujte spolu na hřišti, dělejte správné clony. No a pak prohraješ o třicet. Takže je pozveš k videu. Díváme se spolu na obrazovku a já jim říkám: Teď sleduj. No, a to mě teprve poslouchají. Odkývají mi to a tři týdny to funguje. A pak zase tu chybu udělají….

Jak na to můžete mít nervy?
(usměje se) Když děláte trenéřinu, tak jste víceméně jako táta. Neustále vychováváte, neustále opravujete chyby, neustále musíte s hráči mluvit. Nikdy to nesmíte vzdát. Představte si, kdyby všichni přestali komunikovat a poslouchat. Tak to by si nás lidé jako Donald Trump namazali na chleba…

Na třech frontách jste odehráli už třicet zápasů. Udělal jste si nějaký obrázek?
Předně věřím cestě po které jsme se vydali. Podívejte se na Opavu. Hrají výborný basketbal. Nicméně to je výsledek posledních sedmi let. Na začátku to také měli nahoru dolů. I Jakub Šiřina si musel projít obdobím, kdy nehrál v základu. Oni jsou dnes na vrcholu, protože své koncepci věřili. Udrželi skupinu pohromadě. Nepanikařili, i když neměli výsledky.

Už po zkušenostech z USK, kde jste hodně pracoval s mladými, to vypadá, že raději tvoříte, než trénujete hotový tým. Co vy na to?
Možná to zní hloupě. Ale mně je úplně jedno odkud ten hráč je. Může být z Marsu, Afriky, starý, mladý. Pokud chce být v mém týmu, tak musí potlačit svou individualitu ve prospěch skupiny. Aby to byl týmový hráč. To je pro mě největší hodnota. Vlastně to je největší krása týmového sportu.