Slouží k důkladné kontrole dat a informací přenášených při komunikaci mezi počítači v internetu. Zvládá blokování, filtrace, nebo úplné zákazy.

Wi-fi jen ve vstupní hale

Jako se neobejde kadeřnice bez nůžek či účetní bez kalkulačky, žurnalista je namydlený, když nesežene internetové spojení. V nejlidnatější zemi světa, kde se konalo mistrovství světa v basketbale, si Deník na vlastní kůži zažil, jaké je to bojovat s čínskou armádou specialistů v IT oboru.

Avizované problémy skutečnost daleko předčila. Prioritou před odletem do země zlatého draka bylo připravit se na nesnáze při spojování se s okolním světem. Cestě předcházely hodiny nad procházením různých webů. Zásadním úkolem pro spolupráci s vydavatelstvím bylo probourat se do firemní sítě VPN (virtuální privátní síť).

Základní skupinu odehráli čeští basketbalisté v Šanghaji. Stejně jako ostatní novináři, jsem byl ubytován v hotelu, kde fungovala wifi síť pouze ve vstupní hale. Tam byly dvě lavice jako v čekárně u lékaře a na nich při plném provozu nasáčkováno šest zástupců českých médií. Na jednotlivých pokojích byla sice také „wifina“, ovšem pouze pro čínské přístroje. Pro tento případ je nutné stáhnout si aplikaci We Chat (obdoba mimočínského Whats App). Učinil jsem tak. Ještě v České republice mi přišla zpráva o zablokování. Později jsem se dozvěděl, že je potřeba potvrzení od někoho, kdo už ji měl.

V ostatních třech ubytováních byla situace taková, že se dalo (ne vždy) připojit k internetu přímo z pokoje.

Spása jménem Express VPN

Obecně všechny aplikace se stahují mimo Čínu (jako off-line navigace Maps.me nebo google pro off-line překlad), protože tam už to není možné.

Tou klíčovou „apkou“ ale měla být Express VPN. Používá se k protunelování z Číny skrz nějakou mezistanici. Každé připojení se ovšem dá nazvat Čínská ruleta… První den to běželo přes Hong Kong, ovšem pak ani ťuk. Možností kontaktů naštěstí bylo víc. Takže potřebné weby zajišťovalo australské Sydney, americké Los Angeles, kanadské Toronto, japonské Tokio či dokonce britský Londýn. Někdy ale bylo „ticho“ všude. Odborníci na IT mi potvrdili domněnku, že čínští čmuchalové vystopovali, přes který kanál se chodí ven a pro další „choutky“ ho zablokovali.

Ve všech halách (Šanghaj, Šen-čen i Peking) bylo připojení k internetu vcelku bezproblémové. Tedy do doby, než skončil denní zápasový program. Pak už se do sítě VPN, stejně jako na většině ze čtyř hotelů, vesměs nedalo prodrat. A proto se osmdesát procent spolupráce se sportovní i webovou centrálou Deníku odehrávalo bez možnosti najít redakční systém, jen prostřednictvím elektronické pošty. Štěstí, že v Číně je šestihodinový časový posun a utkání se hrála v dopoledních či brzkých odpoledních hodinách českého času. Takže stropem pro tištěné verze mohla být čtvrtá ranní asijská.

Po této misi jsem si uvědomil, jak je důležitý svobodný přístup k informacím. Vzpomínal jsem tam na všechny ty, co nadávají na internetové připojení v České republice. A když teď někoho zaslechnu, jak je u nás hrozná „wifina“, tak mám sto chutí ho poslat do… No, vždyť víte, do Číny.

VPN služby, které neakceptují podmínky čínského státního aparátu jsou plošně zakázány (musejí mít tedy licenci od vlády). VPN služba musí respektovat velký čínský firewall a nenabízet čínským občanům a korporacím připojení na žádný web, který je na černé listině velkého čínského firewallu. Na černé listině jsou např. stránky Facebooku, Twitteru, Googlu nebo Youtube. Celkově se už na černé listině velkého čínského firewallu nachází několik set tisíc webů.

Příště: Perličky z Číny