Dvaačtyřicetiletý funkcionář byl rád, že také měsíc květen mohl strávit u palubovky. V letošní sezoně se totiž přesunul z tribuny na lavičku. Původně jako záskok, ovšem poté už tam zůstal.

„Sezona se vždy hodnotí podle toho, jak je dlouhá. Když hrajete do závěrečných bojů a nemáte po sezoně v dubnu jako v předchozích letech, tak to vždy člověka povzbudí. Svádí to ke kladnému hodnocení. Nicméně myslím si, že jsme měli tým na to, abychom uhráli lepší umístění než čtvrtou příčku. A také jsme alespoň v jednom z pohárů měli dojít do Final Four,“ vyjadřuje Radek Nečas své trochu smíšené pocity v rozhovoru pro Deník.

Před vypuknutím soutěžního ročníku 2022/2023 jste na veřejnosti vyhlásili tři cíle: ligové semifinále a rovněž v Alpe Adria Cupu i Českém poháru se kvalifikovat mezi nejlepší čtyři. Jak jste spokojen či nespokojen s letošní sezonou jako celkem?

Primárním cílem bylo umístit se co nejvýše v Kooperativa NBL, abychom si zajistili možnost zabojovat o evropské poháry. Ostatní dva poháry s tím ale byly spjaté. V Alpe Adria Cupu jsme měli čtvrtfinále dobře rozehrané k tomu, abychom postoupili do Final Four. V odvetě na Slovensku jsme se ale nějakým způsobem rozpadli. Bylo to zklamání, ale krátce na to, jsme si mohli zlepšit náladu. Bohužel jsme se nedostali mezi nejlepší čtyři ani v domácím poháru. Kolín však postoupil zaslouženě. Z tohoto pohledu jsme nesplnili to, co jsme si předsevzali před sezonou.

Všechno špatné, je pro něco dobré. Alespoň jste si uvolnili ruce pro Kooperativa NBL. Co vy na to?

Ano, dá se to tak vzít. Mohli jsme se plně koncentrovat jen na skupinu A1 v ligové soutěži. Myslím si, že jsme závěr dlouhodobé části zvládli velice dobře a vybojovali si před play off výhodu domácího prostředí. Řekl bych, že to byl klíčový aspekt čtvrtfinálové série. Postupem přes Ústí jsme splnili prvotní cíl k tomu, aby se nám přiblížily evropské poháry.

Dosáhli jste tedy jednoho cíle ze tří. Vykompenzovalo čtvrté místo v Kooperativa NBL čtvrtfinálové nezdary v Českém i evropském poháru?

(zamyslí se) Sezona se vždy hodnotí podle toho, jak je dlouhá. Když hrajete do závěrečných bojů a nemáte po sezoně už v dubnu jako v předchozích letech, tak to vždy člověka povzbudí. Svádí to ke kladnému hodnocení. Nicméně myslím si, že jsme měli tým na to, abychom uhráli lepší umístění než čtvrtou příčku. A také jsme alespoň v jednom z pohárů měli dojít do Final Four.

Nějaká medaile měla cinknout

Jak byste okomentoval vystoupení týmu v play off? Pojďme od začátku.

Čtvrtfinálová série s Ústím byla vyrovnaná. Bylo vidět, že si oba týmy na sebe věřily. Nakonec nerozhodovala úplně domácí palubovka, což bylo z našeho pohledu jen dobře. Prohráli jsme totiž svůj druhý domácí zápas, ale naštěstí jsme si ho vzali zpátky. Rozhodla momentální forma v den sedmého zápasu a prostředí v hale Dašická.

A jak byste vyhodnotil semifinále s Děčínem?

První zápas jsme měli velice dobře rozehraný, jenže jsme nevyužili šance, kterou jsme si svým výkonem otevřeli. To nás v konečném součtu stálo postup do snového finále.

Pardubice tak po iksté v novém století usilovaly alespoň o bronz. Proč neúspěšně?

Souboj o třetí místo se mi hodnotí špatně. Podle mě jsme nebyli nastaveni plně hlavami bojovat o medaili.

Pardubice se poprvé za éry vašeho manažerování prokousaly přes čtvrtfinále. Spadl i vám takový osobní kámen v tom smyslu, že se už nebude o vás říkat: To je ten, co nepostoupí ani do semifinále?

Nejde přece o mě. Ne, že by se mi lépe dýchalo, ale cílem klubu jsou evropské poháry. Věděli jsme, že se do nich můžeme dostat jedině sportovní cestou. Tím, že budeme hrát až do závěrečných bojů, což se podařilo. Jsem za to rád. A také za to, že se basketbal znovu dostal do podvědomí pardubických fanoušků. Hala byla pokaždé plná. Na některé zápasy vyprodaná. Samozřejmě, že toto nám všem dělá radost. Nicméně, opravdu se nemohu ubránit dojmu, že jsme měli skončit sezonu s nějakou medailí.

S ohledem na krachy v posledních třech čtvrtfinále. Panovaly v klubu před vstupem do play off nějaké obavy, že by to opět nemuselo vyjít?

Tohle se spíše nabízelo před sedmým zápasem. Podobnou čtvrtfinálovou cestou jsme si prošli v loňské sezoně. I když ty série byly jiné v tom, že letos jsme měli výhodu domácího prostředí my. Navíc v minulé sezoně si jak Brno, tak Beksa uhájily domácí palubovku. Zlomový pro vývoj série s Ústím byl čtvrtý zápas, který jsme tam po nepříznivém vývoji dokázali v závěrečné čtvrtině překlopit to na svoji stranu. Nějaké velké obavy jsem ale neměl. Věřil jsem tomu, že když hrajeme doma, což byla odměna za celoroční úsilí, tak nás fanoušci dotlačí k vítězství a postupu.

Ptám se proto, že soutěž byla abnormálně vyrovnaná a mezi nejlepší čtyři mohl postoupit kdokoliv.

S tímto tvrzením jednoznačně souhlasím. Žádné kolo nebylo takové, aby se člověk podíval na jeho složení a řekl: Vyhraje ten a ten. Naopak letošní soutěž byla lákavá pro oko fanouška a motivující pro všechny týmy. Minimálně z první osmičky. Mám za to, že se zvedla návštěvnost v českých i moravských halách. Soutěž byla nesmírně vyrovnaná a lidi netušili, jestli šestý porazí prvního nebo osmý třetího…

Děčín si za tím šel víc

Když jste první překážku zdolali, dalo se při vyrovnanosti uvažovat o druhé. Jak byste podrobněji popsal sérii s Děčínem?

Já osobně jsem si na Děčín věřil. A to navzdory tomu, že jsme s ním do té doby všechny čtyři zápasy prohráli. Na druhou stranu vždy ten sudý byl vyrovnaný. Musím smeknout před Děčínem, v jakém počtu a rotaci tu sérii s námi odehrál. V tom závěru rozhodl fakt, že soupeř byl více pospolu. Usilovali o finále společně. Bylo úplně jedno, kdo je na hřišti, kdo udělá chybu. Za svým cílem si šli krok po kroku, bod po bodu, doskok po doskoku.

Tím chcete naznačit, že předvedli kolektivnější výkon než váš tým?

Měli dané role a každý je akceptoval. Mají hráče, kteří skórují. Ti, co nejsou tolik střelecky nadaní, rozbíjejí akce, nebo naopak napichují obranu soupeře, doskakují. Každý byl ztotožněný se svojí úlohou, a to rozhodlo.

Najdete kromě pospolitosti týmu ještě jinou příčinu vašeho vyřazení v semifinále? Co zranění Vyorala a Rikiće?

Zranění a další absence obecně ke sportu patří. Podívejte se na Děčín. Proti nám mu chyběl ve dvou zápasech distancovaný Nichols. A zvládli to. My jsme jeli na pátý zápas nedostatečně soustředěni, naopak domácí hráči zvedli tu pomyslnou rukavici. A mohu pokračovat. Ve finálové sérii se mu zranili Watson s Pomikálkem a také to zvládali. V těchto chvílích je zásadní, jak se umí ten daný tým semknout.

Velkým tématem je také systém play off, ze kterého může pramenit únava hráčů. Čtvrtfinále i semifinále se hrají na čtyři vítězné zápasy, kdežto finále pouze na tři. Co na to říkáte?

Ve své hráčské kariéře jsem zažil všechny tyto fáze na čtyři vítězné. Celý rok se ví, že může dojít k tomu, že se bude rozhodovat až v sedmým zápasech. Takže na únavu se vymlouvat nemůžeme. Navíc nikdo nehrál přes třicet minut za zápas. Měli jsme možnost více hráčů do rotace. Pak už záleží jen na trenérovi. Pochopitelně každý věří v těch daných chvílích někomu jinému. Jediné co si myslím, že není šťastné řešení, je to, že se zápasy o třetí místo i finále hrají obden. To za mě není ideální vyvrcholení ligy. Jak říkal trenér Czudek, že je to jak, když jedou na Makarskou: Dohrajeme zápas, vyspíme se, ráno vyjedeme do Děčína, večer tam přijdeme, vyspíme se, odpoledne hrajeme a vracíme se domů. Myslím si, že by pro hráče i diváky bylo zajímavější, kdyby se udržely větší rozestupy mezi zápasy.

V souboji o třetí místo jste se střetli s Nymburkem. Před sezonou byste to asi brali, protože to by na základě předchozích ročníků znamenalo finále… Nespadla motivace?

(rozesměje se) Zažil jsem, kdy se třetímu i čtvrtému v pořadí po základní části, tedy vyřazeným semifinalistům, dávaly bronzové medaile. Zažil jsem série, kdy jsme v semifinále prohráli, ale vždy jsme byli motivováni. Samozřejmě, vždy je největší ambicí dojít až do finále. My i Nymburk jsme byli zklamáni, že se nám to nepodařilo. Vidina ukončení sezony s medailí na krku by přece měla toho hráče hnát a měl by si za ní jít. Nejen pro sebe, ale také pro klub. Když jsem hrál v týmech, které byly ambiciózní na finále: Prostějov, Nový Jičín i Pardubice, tak jsem vždy chtěl tu medaili urvat.

Má smysl hrát o třetí místo?

Jednoznačně má.

Co jste jako bývalý hráč Nymburka říkal na jeho strmý pád, kdy zapsal sedmnáct proher za sezonu?

Nechtěl bych hodnotit jiné kluby. Před sezonou s tím nikdo nepočítal, nicméně je vidět, že i tam bylo zapotřebí obměny českého jádra. Gró tam vždy tvořili čeští reprezentanti, kteří byli doplňováni zahraničními hráči. V této sezoně došlo k omlazení kádru a podobný proces vždy nějaký čas trvá. Pro naši ligu je to jedině dobře. Na druhu stranu, když se nám v minulosti podařilo Nymburk porazit, získali jsme v tabulce nějakou výhodu, protože neprohrával tak často. I když letos nasbírali tolik proher, tak dokázali nepříznivě vyvíjející sérii vrátit do sedmého zápasu. V něm asi všichni předpokládali, že si postup do finále uhájí. Přestože měli tolik proher, tak stáli kousek od možnosti znovu si zahrát o titul.

Moje práce není o tepání

Byla letošní soutěž tak vyrovnaná proto, že se Nymburk prezentoval tak nevyrovnanými výkony, nebo že se ostatní týmy výrazně zlepšily?

Je to kapka od každého. Neřekl bych, že by se týmy tak zlepšily, ale na základě klopýtání Nymburka získaly sebevědomí. Soupeři si říkali: Proč bychom ho neporazili, když to dokázali jiní… To sebevědomí se strašně těžce získává. Zažil jsem to jako hráč Nymburka i protihráč. Když tam jedete a víte, že vás soupeř v nějakém úseku přejede, je to složité na myšlení. Naopak v letošní sezoně, se jezdilo všude s možností vyhrát. To dodává hráčům sebevědomí a proto výsledky byly vyrovnané více než v minulosti.

Sportovní ředitel odpovídá za sportovní výsledky. Jak jste byl spokojen s hrou?

Z předváděné hry vždy vykrystalizuje výsledek. V Alpe Adria Cupu i Českém poháru jsme zůstali před branami Final Four, přestože v prvním případě jsme měli dvojutkání dobře rozehrané. Ve čtvrtfinále Kooperativa NBL se ukázalo, že hra, kterou předvádíme týmu sedí a byla úspěšná. Z tohoto pohledu, k tomu plná hala, jsem spokojen. Jasně, kolikrát bych chtěl, aby míč častěji letěl dopředu a my dávali více jednoduchých košů, abychom byli agresivnější na doskoku. Tohle však není věc taktiky ale záleží na přístupu jednotlivých hráčů.

Zodpovídá, ale nemůže ovlivnit. Nebo jste snad mohl zasahovat do práce trenérů?

S hlavním trenérem i jeho asistentem se bavíme před zápasem i po zápase. To, co se děje v utkání, je čistě na nich.

Nicméně. V letošní sezoně jste se přesunul z hlediště na lavičku. Za jakým účelem?

Na tribuně jsem jako na trní, protože prožívám zápasy až přespříliš (pousměje se). Teď vážněji. Vyplynulo to z toho, že jsme začínali sezonu bez trenéra Repeši, který byl s chorvatskou reprezentací na EuroBasketu. Asistent Vanja Miljković se přesunul do role hlavního a já mu byl k dispozici, když potřeboval něco sledovat. Pak už jsem tam zůstal po celou sezonu.

Zalíbilo se vám mezi hráči jako v době, kdy jste s Adamem Konvalinkou vedl tým a budete na lavičce přítomen i v příštím ročníku?

Já si myslím, že je jedno jestli bude Nečas na lavičce, nebo nebude. Důležité je, aby hráči předváděli na hřišti to, co po nich trenér vyžaduje.

Udílí tedy Nečas týmu pokyny, nebo ho trenér Repeša k tomu nepouští?

Jsem spíše ten, který hráče podporuje. Když vidím, že někdo z kluků je psychicky trochu dole, tak se ho snažím povzbudit. Abych někoho tepal, to nemá význam. Musíme všichni furt táhnout za jeden provaz.

Takže hráče tepete až po zápase?

Moje práce není o tepání. Je to o komunikaci. Jestli dodržují na hřišti pokyny z taktických porad. Spíše je to ale na trenérech.

Mladí dostanou více prostoru

Musel jste v průběhu sezony nějak razantně zakročit? Třeba při sérii proher ve skupině A1.

Nebylo to nutné. Tým od začátku věděl, za čím si má jít. V průběhu sezony přichází, že těch zápasů je v jednom období více. Měli jsme úseky, kdy jsme vyhráli hodně zápasů. Pak jsme bohužel prohrávali. Spíše šlo o zopakování toho, co jsme si nastavili před sezonou. Aby si každý plnil své povinnosti. Aby se cesty jednotlivých hráčů nerozdělovaly, ale naopak abychom společně pokračovali za cílem, který jsme si vytyčili.

Spoluodpovídáte za hráčský kádr. Jak jste byl s ním spokojen?

V průběhu ročníku se na akci nároďáku zranil Petr Šafarčík, do toho měl zdravotní problémy David Pekárek. Takže jsme se rozhodli přivést hráče na perimetr. Příchodem rozehrávače Nicka Neala jsme chtěli trochu ulevit Tomáši Vyoralovi, aby měl v závěrech zápasů více sil. Svým způsobem už to byla příprava na našeho čtvrtfinálového soupeře, kde se rýsovalo Ústí. Potom vlastně i na Děčín, který má na perimetru kvalitní americké hráče. My jsme plánovali zvýšit naší sílu a podpořit hráče, které jsme už měli v kádru. Peca Šafařčík se neskutečně vrátil, protože se nečekalo, že by mohl zasáhnout do čtvrtfinálové série. Nakonec nám pomohl ve zbytku sezony. Naší výhodou měla být větší možnost rotace hráčů.

Trochu jste utekl z otázky. Spokojenost?

Vždycky se něco najde. Sami nejlépe víme, kde nás tlačí bota. Víme o tom, kteří hráči nepředváděli to, co jsme od nich očekávali. A o čem jsme se s nimi bavili. To budu řešit s každým individuálně.

Bylo už před sezonou v plánu vzhledem k play off rozšířit pardubické šiky?

S touto myšlenkou jsme si pohrávali, ale nakonec rozhodl zdravotní stav týmu.

Trenér Repeša, který je známý prací s mladými, neměl k dispozici nikoho z pardubické líhně a kromě Josefa Potočka ani odchovance klubu. To asi není nejpříznivější zpráva do dalších let…

Není to dobrá zpráva. Samozřejmě, že bychom byli radši, kdyby bylo v týmu co nejvíce hráčů z naší líhně jako v předchozích letech. I když ve finále neměli takovou minutáž, tak dostali příležitost zahrát si ligu v jiných klubech.

Co vůbec říkáte na práci Repeši který dokončil druhou sezonu v Pardubicích?

Dino je ambiciózní trenér, který lační být se svým týmem úspěšný. Chce dosahovat těch nejvyšších met. Každým rokem touží být lepší, než v tom předešlém. Z tohoto důvodu jsme rádi, že jsme se zase posunuli blíže k medailovým pozicím. Věřím tomu, že ten následující rok se budeme znovu pohybovat ve špičce a budeme hrát o cenné kovy.

Pardubický basketbal spolunavrátil mezi nejlepší čtyři. Je to první krok k vybudování silné basketbalové generace?

Naším cílem je mít nadále jádro týmu složené z českých hráčů. Doplňovat je zahraničními hráči. V neposlední řadě zapojovat mladé a hladové kluky, kteří budou v zápasech šlapat těm zkušenějším hráčům na paty. Z té konkurence vzniká soutěživost a lepší výkony jak jednotlivců tak celku. Nicméně hovořit o nějaké silné basketbalové generaci je nadnesené. Vzhledem k tomu, že z mládeže k nám hráči neproudí. Proto se je snažíme nahrazovat hráči z jiných mládežnických akademií, za což jsme radí. Jako v případě Matyáše Vrábela i Adama Lukeše. V tomto roce nasbírali spoustu zkušeností. Ač nedostali tolik minut, tak v příští sezoně tomu bude jinak. A oni budou daleko častěji zapojování do rotace.

Trenér Repeša na téma rotace zmínil, že mu chyběla širší kvalitní rotace. Co na to říkáte?

A tím úplně nesouhlasím. Myslím si, že rotaci hráčů jsme měli dostatečnou. Někteří však nehráli, jinak, nepotkali se s formou, kterou jsme od nich a vlastně i oni sami od sebe očekávali. Je na nás, ale hlavně na nich samotných, aby se vrátili do přípravy hladoví se zlepšovat. Tak, aby byli schopní produkovat své výkony po dobu trvání celé sezony.