Pravda, u některých „šťouralů“ jsem se setkal s názorem, že jsem fakt asi chudák, když si musím takto přivydělávat. Nikomu nechci brát jeho názor, přestože v něm není ani za mák pravdy. Musím však přiznat jednu věc. Obrovskou odměnou, v penězích nevyčíslitelnou, a velkým potěšením k tomu je, když můj příspěvek někoho opravdu potěší. Nebo když někoho přivede k zamyšlení nebo i k připomenutí jeho vlastních, v hlavě dlouho zaparkovaných vzpomínek.

V poslední době jsem si dovolil v souvislosti s vystoupením Yvetty Blanarovičové připomenout filmového a divadelního fotografa Jaromíra Komárka z Dolní Rovně, který zemřel před patnácti lety. Minulou sobotu jsem zase vyfotil pár obrázků na ostatkách v Horní Rovni a následně se podělil se „svými“ čtenáři o své pocity. Přestože příspěvky jsou bez nároku na honorář, mou odměnou byly hezké dopisy, které jsem v této souvislosti obdržel od dvou čtenářek, asi se neurazí, pokud řeknu seniorského věku, z Holic a dokonce z Brna. Pravdou je, že obě mají spoustu let krásný vztah a vzpomínky na naši Dolní Roveň. Dovolte, abych se s Vámi podělil o kousek své odměny, zajímavé úryvky z této korespondence.

Paní Loskotová z Brna napsala, cituji: “S potěšením jsem si přečetla Vaše články a také jsem je rozeslala rodině. Můj manžel rád vzpomínal na ochotnická představení Rovni a zmiňoval „tenora“ Jaromíra Komárka. Možná je to předek nebo příbuzný pana fotografa Komárka, kterého zmiňujete ve svém textu. Pocházím z Jihlavska, tam se samozřejmě dodnes ve vesnicích masopust slaví, ale asi jemněji, než tomu bylo v minulosti. Moje první krátkodobé zaměstnání bylo v JZD. Na masopustní úterý mě předseda poslal domů, neboť mě chtěl ochránit před drsnými způsoby maškar. Takže průvod jsem neviděla, ale placené volno se hodilo. V Brně bydlím v předměstské části. Dříve to byla vesnice, takže tu máme sokolovnu, fotbalisty i spolek hasičů. Každoročně se pořádají slovácké hody se vším, co k tomu patří. Hodně se zpívá a v krojích tančí hlavně mládež. Jen ten masopust se už dávno přestal slavit. Aspoň jsem tak jako každoročně usmažila koblihy. Vaše články na mě velmi zapůsobily, tak putovaly ještě po Brně, do severních Čech a na Slovácko (v rámci širší rodiny). Máte můj obdiv, stejně tak jako občané Rovně, kteří přispívají ke společenskému a sportovnímu životu a sounáležitosti obce. Jméno pana Komárka si pamatuji i po deseti letech proto, že manžel o něm mluvil velmi pochvalně, a když jsem toto jméno viděla na hřbitovním pomníku (pozn. jedná se o pomník Jaromíra Komárka st., „tenora“, otce fotografa), tak jsem si myslívala, to bude asi on. Na hřbitově se někdy zastavím u hrobu slavného rodáka pana Shejbala (manželův – nevím jak moc vzdálený - příbuzný). Jednou jsme se s ním na hřbitově potkali, pozval nás do Prahy, jenže pak Karlín zatopily povodně… Ještě mě manžel upozornil na nádherný pískovcový pomník rodu Bačinů, kde je pohřben vynálezce provázku do samovazu, což mě zajímalo i z hlediska mé původní profese.“

Dále dovolte ještě pár vět z dopisu paní Tomáškové z Holic, která zavzpomínala: „Ani nevíte, jakou radost jste mi udělal. Co se týče ostatků, také mě bavily, a dokonce nabarvily, když jsem kdysi jela ze Žiky. I přesto jsem se musela vykoupit. Mnohdy jich alespoň několik došlo k sokolovně, vlastně k nám do kuchyně. A to byl tanec! Tehdy to vedl pan Třasák s velkou skupinou hasičů. Ale chtěla jsem připomenout, že i SOKOLOVÉ jeden rok vyrazili na tuto akci. Mám foto mamky a paní Mičkové, které byly za cikánky, a pana Hemerky jako tetičky. Tenkrát mamka s paní Mičkovou došly k poslednímu domu za křižovatkou, a to před uličkou k Hrstkovým. A mamka vzpomínala, že majitel /na jeho jméno si ne a ne vzpomenout/ stále doléval sklenky na úspěšnost sokolské akce a ženské už měly obavy, aby průvod vůbec mohly dokončit.“

K tomu snad ještě já musím doplnit, že paní Tomášková je dcerou pana „Bohouška“ Horáka (nar. 1920, zemřel 2015). Pan Horák byl vzorným sokolem tělem i duší po celý svůj život, v letech 1962 – 1973 byl předsedou TJ Sokol Roveň, se svou manželkou bydleli dlouhé roky v sokolovně a vzorně vykonávali funkci správců této nádherné budovy. Pan Horák se mnoho let podílel na organizování sportovního a kulturního života v Rovni. Letos od jeho úmrtí uplyne již pět let. Na Roveň myslel denně i poté, co se v roce 1973 přestěhovali do Holic. Ač jsem to neměl původně v úmyslu, zalovil jsem po přečtení doručených dopisů ve svém fotoarchivu a našel pár obrázků k dokreslení výše uvedeného. Jedná se o historické snímky ochotníků, v roli Švandy, strakonického dudáka, ze stejnojmenného představení můžete vidět obrázek pana Jaromíra Komárka staršího. Obrázky z historických ostatků pak představují osoby zmíněné paní Tomáškovou a přikládám i pár obrázků s historickým nahlédnutím do naší krásné obce Dolní Roveň.

Jaromír Pýcha, Dolní Roveň