Bohuslav Ludvík Balbín (celým jménem) byl potomkem rytířského rodu Balbínů z Vorličné. Původně se nazývali Škvornicové. Jeho otec Lukáš Škvornic Balbín z Vorličné patřil do hradecké větve Škvorniců. Byl správcem pardubického panství a v letech 1618 a 1619 úspěšně ubránil pardubický zámek proti stavovským povstalcům. Zemřel náhle v roce 1622. Vdova a matka ročního Bohuslava se přestěhovala na zámek do Častolovic, který patřil rodinnému příteli Ottovi z Oppersdorfu. Jako dítě byl Bohuslav Balbín několikrát vážně nemocen a matka ho v obavě o jeho život zaslíbila staroboleslavské Bohorodičce, čímž předurčila synovu duchovní dráhu.

Malý Balbín studoval od deseti let nejprve na benediktinském gymnáziu v Broumově a později na jezuitských školách v Brně, Olomouci, Jičíně, Praze a Kladsku. V Brně vstoupil v 15 letech do jezuitského řádu a o dva roky později složil první řeholní sliby Tovaryšstva Ježíšova. V 18 letech začal studovat v Praze na pražské jezuitské koleji Klementinum filozofii. Po získání bakalářského titulu učil na gymnáziu v Klementinu, aby podle jezuitských regulí mohl pokračovat ve studiu teologie. Doktorát obhájil v roce 1642. Při ohrožení Prahy Švédy 1648 se Balbín přihlásil do akademického praporu, který hájil Karlův most. Zde byl vážně zraněn. V roce 1650 byl vysvěcen na kněze a na vlastní žádost se účastnil misií na Rychnovsku a Žamberecku. Později Balbín uvedl, že se mu bez násilí a výhrůžek podařilo získat pro katolickou víru stovky lidí. Po skončení misionářské činnosti působil až do roku 1661 jako učitel na jezuitských gymnáziích v Kladsku, Praze, Jindřichově Hradci, Brně, Jičíně.

Již jako dítě se naučil číst a v sedmi letech měl již třikrát přečtenu Hájkovu Kroniku českou. Láska k českým dějinám mu zůstala po celý život. Tu vštěpoval i svým studentům, mezi něž patřil historik Tomáš Pešina z Čechorodu. Duchovně byl v době studií v Olomouci ovlivněn jezuitou Mikulášem Leczyckým. Později napsal jeho životopis. Balbín si uvědomoval nebezpečí, které v pobělohorské době hrozilo českému jazyku a kultuře. Snažil se proti tomu bojovat obhajobou vlastního jazyka ve svém nejznámějším díle Obrana jazyka slovanského, zvláště pak českého (Dissertatio apologetica pro lingua Slavonica, praecipue Bohemica). Tento latinsky psaný spis, stejně jako jiné jeho spisy byly zakázány pro přílišné vlastenectví a údajně i pro protivládní názory. Obrana byla vydána až v době národního obrození Františkem Martinem Pelclem v roce 1775 a česky vyšla až v roce 1896. Hlavní nedokončené dílo Rozmanitosti z historie Království českého (Miscellana historica regni Bohemiae) mělo mít 30 svazků. Jednou ze součástí díla je práce o českých kulturních dějinách napsaná pod názvem Učené Čechy (Bohemia docta), což je

záslužná práce zachycující celou historii literatury a kulturních snah v Čechách. Balbín také psal o církevních dějinách, například o arcibiskupství pražském. Životopis sv. Jana Nepomuckého se stal oporou papežské kanonizační buly v roce 1729.

Balbín pracoval i když byl v roce 1683 stižen mrtvicí. Naučil se psát levou rukou. V závěru pak již musel využívat písaře. Poslední roky svého života žil v Praze, kde zemřel 29. listopadu 1688 čtyři dny před svými 67. narozeninami. Je pochován v kryptě kostela sv. Salvátora v Praze.

Bohuslav Balbín jistě patří k největším českým osobnostem pobělohorské doby. Není překvapením, že při založení církevního gymnázia v Hradci Králové před 30 lety byl zvolen název školy Biskupské gymnázium Bohuslava Balbína.

Jiří Němeček