Jelikož jsme s manželkou již neuvěřitelných dvacet let předplatiteli pardubického divadla, byli jsme minulý čtvrtek na představení Sherlock v nesnázích. Paráda. Moc povedené představení, které můžeme doporučit všem náročným milovníkům divadla. Děj byl lehce napínavý, měl potřebný spád i vtip, scéna i kostýmy dokonalé, výkony herců na evropské úrovni. Našim příjemným konstatováním bylo, že vedle všech dalších hereckých stálic pomalu ale jistě začíná zářit další star jménem Veronika Malá.

O víkendu nás výrazně oslovila programová nabídka Kulturního evropského dědictví a možnost prohlídky zákulisí Východočeského divadla. Přestože jsme stálými návštěvníky VČD, tuto akci jsme v sobotu absolvovali vůbec poprvé. Ředitel divadla Petr Dohnal, Zdeněk Rumpík, Petra Janečková, Ladislav Špinar a Petr Borovec byli skvělými průvodci. Akce trvala víc než devadesát minut, dozvěděli jsme se spoustu zajímavostí, skvěle nás pobavili nejlepší z nejlepších herců a prohlédli jsme si zákulisí divadla od sklepa, prostoru pod jevištěm s točnou, až po technickou lávku s rampou reflektorů a závěsnou konstrukcí. Neformálně jsme mohli pohovořit s herci i po akci.

Tak jsem se například dozvěděl, že Ladislav Špiner fandí týmu FK Teplice a že jeho otec hrával fotbal za Ústí nad Labem. Petra Janečková nám zase prozradila, že v sobotním večerním představení, na které jsme rovněž vyrazili, ji budeme moci vidět v představení Tří veteránů v roli skřítka. A nutno dodat, byla skvělá! Škoda, říkali jsme si s manželkou, že se této akce nezúčastnila další herecká superstar, Martina Sikorová. I s ní bychom si rádi udělali společnou fotečku. Tak třeba zase někdy příště, pokud do té doby nepřijde nějaká zajímavá nabídka některé pražské scény nebo třeba z Brna a podobně.

Jak řekl v průběhu prohlídky pan ředitel Dohnal, řada výborných herců v Pardubicích vyrostla a být předskokanem Vinohrad či Národního divadla není určitě ostuda. Naopak pro Pardubice, které mají v rámci ČR jednu z nejvyšších návštěvností je to jen dobrá vizitka a reklama poctivé práce oblastního divadla. Před divadelním představením jsme si nenechali ujít možnost prohlédnout si opravené prostory Larischovy vily, budovy Zámečku v Pardubicích. Dozvěděli jsme se zajímavé informace o historii této budovy, poblíž které byli v době heydrichiády popraveni obyvatelé z Ležáků. Pozitivní je zjištění, že díky evropským dotacím dojde snad konečně i k naplnění předvolebních slibů politiků a objekt bude postupně zrekonstruován do své plné parády. Zámeček stojí vedle budovy Foxconnu, dříve byl též od roku 1956 součástí areálu pardubické Tesly. Takže jsem své manželce mohl ukázat i místo, kde jsem „visel“ já někdy v roce 1979. Kousek od tehdejší vrátnice byla totiž galerie nejlepších pracovníků a já se na ní dostal jako tehdejší Vzorný učeň VHJ Tesla…

Jak už jsem uvedl výše, náš sobotní večer patřil Třem veteránům. Tradičně nádherná scéna, nádherné kostýmy, tradičně skvělí herci a provedení, které si nic nezadá s filmovou klasikou. Tomuto představení vůbec neublížilo jeho přenesení z prostor Kunětické hory do budovy divadla a je dalším skvělým tipem pro všechny milovníky profesionálního divadelního kumštu. Po skončení představení jsme spěchali domů, abych ještě jako věrný slávista a zároveň příznivec pardubického fotbalu stihl v televizi druhý poločas prvoligového zápasu FK Pardubice – SK Slavia Praha. Senzační remízu tudíž beru a věřím, že i tento mimořádný sportovní úspěch posune přibrzděné kolo dějin přestavby Letního stadionu tak, abychom na domácí zápasy nemuseli jezdit za pardubickými borci do Prahy…

Co říci závěrem? Mám fotbal rád, ale když jdu do divadla na komedii, hrají komedii. Když jdu na drama, je drama. U fotbalu to občas bývá naopak, přesto mám ho rád a již dnes se těším do nové prvoligové fotbalové arény v Pardubicích. Evropo, buď nám i v této oblasti nápomocna!

Jaromír Pýcha z Dolní Rovně