Že léta běží a roky přibývají ním všem, s tím prostě nic nenaděláme. V loňském roce oslavil své kulaté sedmdesátiny Ing. František Mikuláš, který byl nejen dlouholetým aktivním hráčem, ale především pak trenérem našeho áčka, dorostu a na počátku i žáků. Z dalších jubilantů, např. Zdeněk Horák již letos oslavil svých šedesát… Člověk tomu vůbec nechce věřit, spíš by věřil tomu, že třeba za týden naskočí v základní sestavě a odkope si beka pěkně řízně od podlahy a neprojde přes něj žádný mladík.

V dnešním povídání formou dotaz - odpověď Vám představujeme dalšího roveňského „srdcaře“, který žije fotbalem i pro fotbal v Rovni od jeho znovu založení v roce 1970 a v minulých dnech oslavil svou sedmdesátku. Co je na dnešním rozhovoru zajímavé, vznikl v roce 2010 a byl součástí přestávkového bulletinu Roveňský poločas…

Ludva úplný začátek novodobé éry fotbalu nestihl jen díky tomu, že musel absolvovat základní vojenskou službu. Byl vynikajícím fotbalistou, tvůrcem hry, který při zápase působil dojmem, že má dvoje plíce. Vytříbený technik s potřebným fotbalovým přehledem i klidem, exekutor standardních situací, který dokázal branky připravovat i sám střílet. Přestože jeho výkonnost dosahovala bezpochyby tehdejší divizní úrovně, zůstal věrný roveňským barvám, které hájil až do svých úctyhodných 45 let! Po celou kariéru se mu vyhýbala vážnější zranění, v dnešní době však již má oba kyčelní klouby umělé. V dresu mužů Sokola Roveň odehrál Ludvík Motyčka rekordních 949 zápasů, vstřelil 180 gólů a na 311 se podílel asistencí. Ke svému 949. zápasu nastoupil symbolicky na jaře 2009 ve svých 58 letech v mistrovském zápase proti Vysokému Chvojnu (2:0) na posledních pět minut v rámci průběžných oslav postupu do okresního přeboru. Již v průběhu hráčské kariéry vykonával funkci sekretáře oddílu, je stálým členem fotbalového výboru, ale především tím, kdo se stará o technické zabezpečení klubu. Dříve např. opravoval autobus, sekačku, vál, čerpadlo či kompresor, svařil zničené branky i ploty apod. Stále zajišťuje sekání hřiště, podílí se na údržbě veškerého majetku, dokáže si se vším zručně poradit. Vedle toho vede již přes čtyřicet let i klubovou statistiku, kterou převzal od tehdejšího trenéra Karla Shejbala. Pro potřeby Sokola Roveň je vždy v trvalé pohotovosti, je příznivcem Sparty Praha.

Se svou velice tolerantní manželkou vychoval tři syny, kteří aktuálně hájili barvy Sokola Roveň v B týmu mužů.

Nyní již pár dotazů:

Se kterými hráči jsi hrál nejraději, které nejvíce uznáváš?

Za těch 25 let jsem hrál s tolika spoluhráči, že kdybych je měl jmenovat, nevešlo by se to do jednoho vydání Roveňského poločasu. Za všechny bych zmínil Bohouše Kučeru, Josefa a Frantu Shejbalovy, Pavla Shejbala st. I dalšího Shejbala, Jaroslava, se kterým jsme fotbal rozebírali i v práci. Přestože již 25 let nehraji, někteří spoluhráči ještě kopou pořád kopou (Melc, Rojkovič, Cimfl aj.). Nemohu nejmenovat Honzu Trkala, Milana Kočičku či Karla Kmoníčka (všichni z Pardubic). Ze současných hráčů chci vyzvednout Vaška Melce, který bojuje i když se mu třeba nedaří, podobný přístup má i Milan Machatý.

Tvoje výkonnost Tě předurčovala pro vyšší soutěže, měl jsi nějaké nabídky?

V roce 1978 projevila velký zájem Tesla Pardubice, která hrála myslím divizi. Váhal jsem, v Rovni se tvořila dobrá parta, měl jsem před svatbou a byl jsem fotbalový Roveňák. To rozhodlo a zůstal jsem v Rovni až do konce své kariéry.

V Rovni jsi zažil celou řadu trenérů. Kdo byl pro Tebe ten nejlepší a proč?

V první řadě Karel Shejbal. Dokázal nás, především přes zimu perfektně fyzicky připravit a to byl základ, ze kterého se žilo celý rok. Příprava byla tvrdá, ale smysluplná. Dále chci jmenovat i Milana Čadu. Byl to trenér se zkušenostmi z vyšších soutěží a co hlavně – dokázal stmelit partu, bez čehož se výsledky nedělají.

Vzpomeneš si na svůj nejlepší zápas, co k němu řekneš?

Takových zápasů bylo víc. Třeba v roce 1976 pohár v Ředicích. Domácí hráli 1A třídu, kopal tam Krupička a myslím Píša a Zelenka, bývalí hráči ligových VCHZ. Zápas skončil 1:1, v prodloužení jsme domácí „přejeli“ a vyhráli 4:1. Nebo v roce 1979, hráli jsme nezapomenutelný zápas o postup do okresu v Rybitví. Bylo to hodně dramatické, vyhráli jsme 2:1 a já měl tenkrát na starosti výborného exreprezentanta Zdeňka Zikána! Vzpomínám i na svůj hattrick v roce 1974 v zápase s Chvojencem. Ze dvou trestných kopů jsem tenkrát vymetl obě šibenice a třetí gól přidal z penalty.

Co myslíš, má současný roveňský tým na to, aby vykopal I.B třídu? Co je k tomu třeba?

Současnou výkonnost vidím na okres. Kdyby se podařilo stáhnout roveňské hráče z hostování ve vyšších soutěžích, k nim sehnat i trenéra, který by dokázal všechny hráče stmelit a k tomu se výrazně zlepšila účast na trénincích, pak bych šanci postoupit a hrát důstojně vyšší soutěž viděl jako reálnou. Vedle toho bych přál Honzovi Shejbalovi, který kope v Pardubicích, aby se udržel v mládežnické reprezentaci a fotbalově to jako první Roveňák někam dotáhl.

Je to neuvěřitelné, ale zásadnější komentář potřebuje jen poslední odpověď 11 let stará… Ludva zase měl pravdu. Za celou tu dobu bylo jen na okres. někteří kluci se vrátili, ale na vyšší soutěž to nebylo. Honza Shejbal se prosadil v lize, jak v Hradci, tak v Teplicích, bohužel jeho častá zranění ho výrazně limitují v tom, že mohl být někde výš, třeba ve Spartě nebo Slavii.. Avšak ještě není všen dnům konec, věřmě, že bude líp!

Ludvo, děkujeme Ti za zajímavé povídání, přejeme Tobě i celé Tvé rodině pevné zdraví, porozumění všech pro Tvou životní zálibu i to, aby Tě fotbal stále bavil, abys našel své nezastupitelné pokračovatele, bez kterých nemůže fotbal existovat. Sedmdesátka je číslo, které na tebe teď vyšlo. Roveňský zas nasaď dres, hřiště sekat vyraz dnes! Ludvo, nazdar a na zdraví.

Jaromír Pýcha