Památky se nám na zimu zavřely, ale otevřená zůstávají muzea, takže nemusíme hladovět po kultuře. Pardubický zámek není zařízený zámek, kde si můžeme prohlédnout mobiliář, ale je zde muzeum a díky němu je zámek otevřen celoročně.
Zámek nám nabízí nově otevřenou expozici (2022) Pernštejnská rezidence – nejstarší renesance v Čechách. Pernštejnové jsou jedním z nejstarších a nejmocnějších šlechtických rodů v Čechách a na Moravě. Jejich symbolem je zubří hlava v erbu. Dějiny rodu se úzce prolínají s dějinami země. V 16. stol. měli mimořádnu moc, zaujímali významná postavení, vlastnili obrovský majetek. Na jejich slávu upomínají četné hrady, zámky, kostely, historická jádra měst.

Jejich rodový hrad byl od 13. stol. moravský Pernštejn. Ve 14. stol. jim patřil Auesperk, Pyšolec, Zubštejn. Nejvýznamnější osobností rodu byl Vilém z Pernštejna /1438-1521/. Jeho rodným hradem byl Pernštejn. O jeho mládí toho moc nevíme. Stal se společníkem svého vrstevníka, pozdějšího krále Ladislava Pohrobka, 1451 odjel do Itálie.
1475 se oženil s Johankou z Liblic , vyženil hodně peněz a hrad Helfštejn, který přestavěl a zvolil za svůj sídelní hrad.
1482 se přestěhoval na pohodlnější Moravský Krumlov. Zde se Vilémovi a Johance narodily i děti.
1490 zemřel Matyáš Korvín a novým králem se stal Vladislav Jagellonský. Od něj Vilém získal doživotní úřad nejvyššího hofmistra Království českého. Znamenalo to i další nárůst majetku.
1491 pan Vilém koupil Pardubice a zdejší hrad se stal novou rodovou rezidencí.
K majetku patřily ale i další hrady, např. Litice, Potštejn, Rychmburk, Častolovice, Rychnov n. K., Lanškroun, Lanšperk, Kunětická hora a další.
Nejvyšší zisky přinášelo budování rybníků a kanálů a rybníkářství. Vilém přestavěl hrad na renesanční zámek - reprezentační sídlo, vybudoval opevnění, takže vznikl dokonale chráněný objekt, kam byl přístup pouze přes město. Vystavěl i město, v půdorysu, jak ho známe dodnes.

Škoda, že nelze cestovat v čase a nemůžeme spatřit Pardubice v době pana Viléma. Bylo by to určitě zajímavé. Do té doby nevýznamné město se změnilo k nepoznání. Vilém dbal na bezpečnost, na čistotu a bedlivě dohlížel na pořádek. Lidé si museli uklízet před svými domy, nesmělo se nic vylévat z oken – do té doby běžný zvyk. Město vybudoval dle svých představ. Do města byli povoláni řemeslníci, obchodníci. Konaly se zde trhy. Vilém podporoval pivovarnictví.
Změnu zaznamenalo město i samotný zámek. Poslední léta svého života pan Vilém trávil na svém zámku. Patřil k nejvýznamnějším politikům a pozemkovým magnátům své doby. Zastiňoval i panovníka, protože Vladislav Jagellonský sídlil na Budíně. Pokročilý věk a zdravotní problémy již Vilémovi nedovolovaly cestovat a tak vše řídil ze svého sídla.
Vilém byl skromný, nepotrpěl si na okázalost a přepych. O vzhledu interérů z jeho doby doklady nejsou. Ani z malířské výzdoby se mnoho nedochovalo. R. 1996 při rekonstrukci se objevily erby předků Viléma a Johanky.
Nedochoval se ani mobiliář. Jediný dochovaný kus z doby pana Viléma je gotická truhla, která sloužila k ukládání cenností, listin a peněz. Její vzhled není zdobný, je to prostá truhla. Po staletí nikdo netušil, že se nachází ve sklepení pod zámeckou kaplí. Tři a půl metrů dlouhá a metr široká truhla je vyrobená z hrubě tesaných fošen a pobitá železnými pásy.

Vilém z Pernštejna s manželkou Johankou měli tři děti. Bohunku /1485-1549/, Jana /1487-1548/ a VojTěcha /1490-1534/.
1497 se na pardubickém zámku zastavil na krátkou návštěvu cestou z Čech do Uher král Vladislav Jagellonský a pasoval oba Vilémovy syny na rytíře. Janovi bylo tehdy 10 a Vojtěchovi 7 let. Johanka v Pardubicích pobývala málo, přebývala více v Litomyšli a v Prostějově.
Vojtěch se narodil v Mor. Krumlově. Jako 17letý byl oženěn a s rodinou žil na zámku v Lanškrouně. 1521 po otcově smrti přesídlil na zámek Pardubice. Zámek navýšil o druhé patro. Rozšířil panství, např. o Nové Město nad Metují – to mu vděčí na krásné renesanční náměstí, které můžeme obdivovat dodnes.
Na pardubickém zámku vybudoval sály s kazetovými stropy, jeho zásluhou vznikly nástěnné malby. Toto všechno dokládá kulturní vyspělost Vojtěcha. Do dnešní doby nám zůstala i Fortuna Volubilis, Štěstěna vrtkavá, nástěnná malba, která zobrazuje ženský akt, mladou dívku v klobouku, která stojí na vratké kouli a prohlíží se v zrcadle. V sálech zůstaly fragmenty maleb, které byly poškozeny při stavebních úpravách v 18. stol. Pod nánosy dalších omítek byly objeveny mnohem později. Vojtěch je pohřben v Pardubicích v kostele sv. Bartoloměje.
Jan své dětství prožil v Pardubicích. Později s rodinou žil v Tovačově. Po bratrovi Vojtěchovi zdědil majetek a byl největším vlastníkem pozemků v Čechách. Přestěhoval se do Pardubic, ale měl finanční problémy, proto začal rozprodávat svá panství. Hrad Pernštejn mu však patřil stále, znamenal symbol stability rodu.

Synové Jana byli Jaroslav /1528-1560/, Vratislav /1530-1582/, Vojtěch /1532-1561/.
Vratislav bratry přežil, jako jediný měl potomky. V mládí cestoval po Španělsku a Itálii, kde získal cenné životní zkušenosti. Do Čech přivezl it. renesanci. Mladí šlechticí té doby investovali do staveb renesančních paláců. Vratislav přestavěl zámek v Litomyšli do podoby, v jaké ho známe dnes a v Praze Pernštejnský palác, dnes Lobkovický. Vratislav se ve 36 letech stal nejvyšším kancléřem Království českého. Oženil se se Španělkou Marií Manrique de Lara a měli spolu 21 dětí. Dospělosti se nedožily všechny. Vratislav byl poslední významný mužský představitel Pernštejnů. Pohřben je v chrámu sv. Víta v Praze.
Z jeho synů vzpomeneme Jana /1561-1597/ a z dcer Polyxenu/1566-1642/. Jan se stal otcem Vratislava Eusebia /1594-1631/, který byl poslední muž z rodu Pernštejnů a dcery Frebonie/1596-1646/, která byla poslední pernštejnskou ženou.
Vratislav Eusebius dostal Litomyšl do dědičné držby. Koupil palác na Malostranském náměstí - dnešní sídlo Parlamentu. Po smrti otce se poručnicí Vratislava Eusebia a Frebonie stala jejich teta Polyxena. Vratislav Eusebius padl v bitvě. Vše odkázal sestře Frebonii. Ta se však nikdy neprovdala, takže tím rod Pernštejnů vymřel.

Posledním významným členem rodu byla právě Polyxena. Stala se nositelkou rodové slávy, moci a bohatství. Její osud završil osud rodu s erbem zubří hlavy. Jako 21 letá r. 1587 byla provdána za Viléma z Rožmberka, jemu bylo přes 60 a byl to jeho 4. sňatek. Jejich sňatkem došlo ke spojení dvou nejvýznamnějších rodů v zemi. Po 5 letech Vilém z Rožmberka zemřel, jejich manželství zůstalo bezdětné.
Ve 37 letech r. 1603 se Polyxena provdala za Vojtěcha Popela z Lobkovic, nejvyššího kancléře Království českého. Ve svých 42 letech porodila svého jediného syna Václava Eusebia. Po 1. manželovi podědila Roudnici n. L., ve druhém manželství získala Vysoký Chlumec.
Pardubice patřily Pernštejnům v letech 1491-1560. V 16. stol. to bylo významné ekonomické i mocenské centrum, odkud Pernštejnové ovlivňovali domácí i evropské dějiny. Pardubický zámek je nejstarší renesančním sídlem v zemi. Po letech zapomnění se Pernštejnové na svůj zámek opět vrátili. R. 2021 uběhlo 500 let od smrti významného šlechtice, pana Viléma z Pernštejna a my nyní máme možnost si tento rod připomenout.
V přízemní zámku v gotickém sále nalezneme podlahovou mapu pernštejnských sídel. Prohlédneme si kapli. Dále vystoupáme do 1. patra, kde nás čekají rytířské sály s ukázkami původních nástěnných maleb, prohlédnout si můžeme i galerii portrétů Pernštejnů. Za prohlídku stojí i valy a opevnění.

A pokud chceme hlubší seznámení s Pernštejny, múžeme si přečíst knihu Petra Vorla Páni z Pernštejna. Vzestup a pád rodu zubří hlavy v dějinách Čech a Moravy. Známý historik věnoval zkoumání tohoto rodu mnoho let.
Pro nás zůstává nejvýznamnější Vilém. Jeho osudem se listuje stejně jako osudem dějin naší země. A jemu vděčíme za podobu našeho města a za nádherný renesanční zámek, který je opravdovým skvostem, kterým se můžeme pyšnit.
A na závěr malá poznámka. Myslím, že by si pan Vilém i jeho synové zasloužili sochu. Představuji si ji na nádvoří zámku, kde by skvěle doplňovala krásné arkády. Pro návštěvníky by jistě bylo přínosné a stylové, kdyby je přivítal přímo pan Vilém. Vždyť kdo ví, jak by bez jeho přičinění dnes vypadalo město a zámek…
Alena Hesounová