Nedávno se mně náhodou dostal do ruky již starší článek tehdejšího rektora Masarykovy univerzity a dnešního senátora Mikuláše Beka publikovaný v Deníku, ve kterém obhajuje snižování kvality absolventů českých univerzit a doslova říká, že pokles úrovně vysokoškolského vzdělání na úroveň maturity je správná. V minulosti, ještě jako poslanec, jsem se s rektorem Bekem neshodl nad novelou Zákona o vysokých školách a neshodnu se s ním ani tentokrát.

Ve společnosti je jen určité procento lidí, kteří mohou dosáhnout určité úrovně vzdělání. Je zřejmé, že čím vyšší úroveň, tím méně lidí je schopno takové úrovně dosáhnout. Záměrně používám slovo „úroveň“, abych se vyhnul termínům, jako je maturita, bakalář nebo magistr, protože na našich školách jsou bohužel tyto pojmy velmi relativní. My, kteří se ve vysokém školství pohybujeme a denně se setkáváme se studenty (zejména technických oborů), nepotřebujeme samozřejmě od nikoho sdělení, že úroveň našeho vysokého školství klesá, to vidíme sami velmi dobře. Nezaregistroval jsem však dosud, že by tento fakt někdo, jako bývalý rektor, otevřeně schvaloval. Zatímco on vidí ve snížení vysokoškolského studia na úroveň maturity pokrok, já to vnímám jako tragédii.

Jak je ale možné, že došlo k takové hyperinflaci vysokého školství?

Jednou z hlavních příčin je kritika z EU, která nám již v 90. letech začala kádrovat obyvatelstvo, srovnávat nesrovnatelné a tvrdit, že máme málo vysokoškolsky vzdělaných lidí. Pod tímto tlakem začaly překotně vznikat další a další vysoké školy, kterých teď máme věru nadbytek.

Další příčinou je způsob financování českého školství. To do loňského roku vycházelo z principu - „na studenta“ či „na žáka“. V případě základního školství je tento princip zcela v pořádku, protože základní školní docházka je povinná a každý žák by tedy měl od státu dostat na své základní vzdělání stejně. Minulé vládě se však bohužel podařilo přes značný odpor opozice i představitelů škol prosadit změnu financování regionálního školství na složitý a těžkopádný systém - „podle odučených hodin“. Motivací ale nebyla snaha o pozvednutí úrovně, tak se ani na středních školách, které rovněž spadají do regionálního školství, situace nijak nezlepší. U vysokého školství však způsoboval a stále způsobuje přežívající systém financování „na studenta“ neřešitelné problémy.

Efekt extenzivního rozvoje veřejných vysokých škol a zmíněný systém jejich financování se tak vzájemně podpořily a výsledkem je dnešní situace: Kdejaký učňák chrlí absolventy s maturitou pochybné kvality, které ale mnohé univerzity vděčně přijímají, neboť každý student znamená finanční příjem a vlastně i opodstatněnost existence v přebujelé množině českých vysokých škol. Analogicky to samozřejmě platí i pro střední školy, které se situaci přizpůsobily. Kdo udrží tužku v ruce, dostane maturitu, a kdo má maturitu, může přece mít i nějakou vysokou školu. Zdálo by se, že univerzity by mohly (nebo spíše měly) samy držet jistou úroveň. S různým úspěchem se o to určitě snaží, ale evidentně prohrávají. Je tady totiž ještě jeden faktor a tím je tlak na zvyšování úspěšnosti, tedy počtu absolventů. Podle jakýchsi pokřivených principů (původem také z EU) by se studenti neměli hodnotit podle objektivních a pevných kritérií, ale relativně statisticky podle úrovně dané množiny studentů. Nemusím snad rozvádět, kam bychom se aplikací tohoto principu dostali. Nevěřím, že rozumný pedagog takto své studenty hodnotí, ale při výše popsané úrovni mnohých maturantů nelze evidentně vždy odolat. I když existují jedinci (Bek), kteří inflaci vysokoškolského a evidentně i středoškolského vzdělání vítají, troufám si tvrdit, že nás, kteří chtějí úroveň vzdělání pozvednout (nebo alespoň zachovat), je výrazná většina. Jak to ale udělat?

Tento článek si nedělá ambice být návodem, jak naše školství vyvést z klesající tendence v úrovni vzdělání, ale po analýze by se slušelo řešení alespoň hrubě načrtnout:

Předchozí řádky se točily hlavně kolem pojmů úroveň vzdělání, počet a financování (vysokých) škol. Zdá se, že tudy by mohla vést i cesta k nápravě.

Začněme tedy stavem, který jsem na začátku nazval hyperinflací českého vysokého školství, tedy příliš mnoho univerzit na daný počet terciárně vzdělatelných maturantů. Teoreticky by snad bylo možné omezit počet vysokých škol direktivně, ale nemyslím, že je to reálné a ani vhodné. Pokud bychom ale prosadili rozumnou úroveň státní maturity, počet uchazečů o studium na vysokých školách klesne. Nebude-li změna úrovně maturity jen kosmetická, musí to minimálně vést k zefektivnění a restrukturalizaci univerzit, ale i středních škol samotných. Samo o sobě to však stačit nebude. Bude muset dojít i ke změně principu financování veřejných vysokých škol. V této souvislosti je nutné alespoň zmínit školné, které by v celém procesu jistě sehrálo pozitivní úlohu, ale nemyslím, že je školné politicky průchodné. Změna úrovně maturity bude samozřejmě znamenat i sjednocení a jasné definování úrovně absolventů základních škol.

Je zřejmé, že české školství potřebuje nápravu na všech úrovních a bude to znamenat bolestný zásah do struktury, počtu i financování škol. Pozvednutí úrovně našeho školství je tedy gigantický úkol nejen pro odborníky, ale v první řadě pro odvážné politiky. Máme ale takové?

Simeon Karamazov (autor je emeritní děkan Fakulty elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice a bývalý poslanec)