Pro některé lidi je sport natolik neodmyslitelnou součástí života, že sportují až do vysokého věku, kdy jsou jejich vrstevníci rádi, že se alespoň nějak pohybují. Mezi takové nadšené celoživotní sportovce patří i Jaroslav Hedvičák. Šestaosmdesátiletý rodák ze Dvora Králové nad Labem začínal jako lyžař. „Zimy bývaly jiné, od listopadu do března jsme byli stále na lyžích. Já jsem se pak začal věnovat skokům hned za barákem jsem měl můstek, další byl na Zvičině dostal jsem se až do juniorské reprezentace, mám osobní rekord devadesát metrů,“ popisuje Jaroslav Hedvičák.

Poté, co se oženil, odešel se ženou v roce 1960 kvůli bytu do Pardubic, kde pracoval až do důchodu v Semtíně. „Kolem roku 1962 jsem se začal pídit po to, zda tady v Pardubicích existuje lyžařský oddíl, našel jsem ho a začal jsem v dresu Pardubic jezdit dálkové běhy na lyžích po celém Československu. Když se po sametové revoluci otevřely hranice, byla to pro nás úplná pohádka: začal jsem tak obrážet i zahraniční lyžařské maratony, ve Švýcarsku Engandinský maraton, ve Švédsku 90kilometrový Vasův běh. To už mi bylo přes šedesát a byl jsem v důchodu, tak jsem měl čas trénovat,“ vysvětluje sportsmen.

Každý, kdo uběhne aspoň deset maratonů zařazených v seriálu nejdůležitějších dálkových „laufů“ Worldloppet, obdrží pamětní medaili a diplom. Na to pomýšlel i pan Hedvičák. Mělo to však háček: alespoň jeden z těchto závodů musí být odběhnut na jiném světadíle a to stojí peníze, které pardubický běžkař neměl. „Našel se ovšem jeden sponzor, díky němuž jsem mohl odcestovat do Severní Ameriky. Byl to můj bývalý podřízený, kterému jsem za minulého režimu psal kladné posudky, takže se dostal na vysokou školu. Zúčastnil jsem se tak jednoho kanadského běhu a jednoho v USA, navíc jsem navštívil Niagarské vodopády, Velká jezera a New York. Ale ta města to je všechno stejné, uprostřed mrakodrapy a na okrajích nekonečná zástavba domků. No a při tom běhu v Kanadě bylo minus 30 stupňů, měl jsem starou kuklu ještě z vojny,“ směje se Hedvičák, od roku 2002 držitel medaile a diplomu světového seriálu Worldloppet.

Mezi největší sportovní úspěchy řadí dva bronzy a jedno stříbro na Jizerské padesátce v kategorii nad 60 let. „To mi bylo čerstvě přes šedesát, jak jsem stárnul, stále jsem se zhoršoval. Naposledy jsem jel pětadvacetikilometrovou trasu v rámci programu Padesátky v roce 2016, to jsem běžel taky rakouský Koasalauf. Sportoval jsem ale nadále. Teď už ale nemůžu, loni jsem si bohužel zlomil dva obratle na horském kole v Orlických horách, nechce mi to srůst, mám už řidší kosti, no, je to na nic,“ stěžuje si i přes zranění pořád čilý Jaroslav Hedvičák. Stále ale půl roku žije v Pardubicích a půl roku na chatě v Orlických horách, chodí s fotoaparátem a fotí přírodu vadí mu ale, jak je devastovaná. „To intenzivní zemědělství dělá z naší krajiny step,“ durdí se.

„Víte, já mám štěstí, že mám strašně tolerantní ženu v zimě jsem byl na běžkách, v létě jsem někde jezdil na kole a chodil po horách 40 let jsem sbíral motýly, prošel jsem rumunské i bulharské hory i Alpy takže doma jsem moc nebyl. Ale sportu jsem se nemohl nikdy vzdát, to byl můj život,“ uzavírá celoživotní sportovec, který lásku ke sportu předal i svému synovi, sportovnímu trenérovi, a vnukovi, který získal na dorosteneckém mistrovství světa stříbrnou medaili v osmiboji.

Jaroslav Praisler