V květnu oslavujeme konec II. světové války a zároveň vzpomínáme na naše občany, kteří se vítězných dnů nedožili, položili svůj život za naši svobodu. Vážíme si života v míru, válka přináší loučení, bolest a umírání.

Postojíme u památníků, hrobů, možná i s kytičkou - s úctou a pokorou si vzpomeneme na ty bezejmenné, jakým utrpením museli projít. A často s nimi byly i děti. Z Moravan nejdříve odešel z Protektorátu student Josef Jiroutek, bylo mu tehdy 18 let. V Anglii zemřel jako letec. Nebudete tomu věřit, ale v minulém roce přijel do Moravan jeho syn, kterému bylo 79 let.

Návštěva z Anglie – Peter Joseph Cawrth

Už 14 dní napřed jsme věděli, že do naší obce přijede syn našeho bývalého občana Josefa Jiroutka, který zemřel ve II. světové válce. Dlouho ležely dokumenty v obou rodinách, až teprve Pavel, synovec Josefa Jiroutka, se jich ujal a začalo pátrání. A jak to všechno dopadlo, se nyní dozvíte.

Návštěva přijela 15. září 2023 v 10 hodin do naší obecní knihovny, kde čekalo 30 lidí – našich občanů. Jakmile hosté přišli, zazněl potlesk – no, byli trochu překvapení, ale to už je vítal náš pan starosta v jejich rodné řeči – to opravdu nečekali.

Usmívali se, ruce mu podávali, děkovali – v této malé chvíli nastala přátelská atmosféra, a ta trvala po celou dobu návštěvy. Následovalo povídání o životě Josefa Jiroutka, které překládali vnuci.

Z mého proslovu při této příležitosti: 

Když Josef Jiroutek odcházel do ciziny, byl velmi mladý, bylo mu 18 let – sám však rozhodl. Odnášel si vzpomínky na dětství, na studia a především lásku své maminky. Přes Řecko se dostal do Anglie, kde se přihlásil do letecké školy a byl nucen se učinit starším, aby byl přijat. Zanedlouho už seděl v letadle a byl zařazen do bojových akcí, kterých bylo mnoho. Jednoho dne havaroval s přetíženým letadlem a zemřel.



Bylo to v roce 1944, rok před koncem války. Jeho odchod byl pro rodinu velmi bolestný, také občané z Moravan byli otřeseni. A ještě – v daleké cizině měl před svatbou. Svého prvorozeného syna se už nedočkal. Jeho maminka byla velmi mladá, dala ho k adopci. Všechno dobře dopadlo a teď jej vítáme u nás.



A nyní prosím, věnujte tichou vzpomínku plukovníku Josefu Jiroutkovi za účast v boji čsl. armády v Anglii, kde je také jeho hrob.

Na závěr mého povídání cituji Karla Čapka: Na světě nejsou nejkrásnější věci – ale okamžiky!

A právě nyní, kdy prožíváme okamžiky přátelství společně s Vámi a s dalekou Anglií, Vám děkujeme za návštěvu, za přátelství, za Vaše odhodlání vydat se na cestu k nám.

Ať se Vám u nás líbí.

Následoval přípitek všech našich občanů s milými hosty. Na obou stranách knihovny byla výstavka z prostředí rodiny a obce. I naši hosté měli fotografie ze své rodiny, které nám půjčili.

Pan syn, který se přijel seznámit a poznat rodný dům a kraj svého otce, byl usměvavý a přátelský pán, nevěřili jsme, že je mu 79 let.

Bylo to příjemné a přátelské sezení. Myslím, že se našim hostům u nás líbilo, s hezkým poděkováním se rozloučili a odjížděli na oběd. Ale i naši odcházeli s úsměvem.

Za vydařený a hezký den děkuji panu starostovi, který měl velký podíl na přátelském ovzduší.

Paní Zdeně Bakešové děkuji za zapůjčení knihovny a také za přípravu a organizaci. Paní Vodvářkové děkuji za milé pohoštění, za přípitek a také za obětavou donášku. Dále děkuji všem moravanským ženám, které nikdy nezklamou a vždy obětavě pomohou. Velký dík za odnášku stolů a židlí.

A nakonec vřelý dík všem občanům, kteří přišli uvítat naše přátele z daleké Anglie. Naše hosty provázel po ČR pan Pavel Pumrle, synovec pana Jiroutka.

Další naši občané – oběti II. světové války

Jindřicha Bešťáka odvezlo gestapo v roce 1940 a téhož roku byl popraven v Drážďaněch.

Jiří Klička byl popraven v polské Wroclavi v roce 1942. Hodinu před smrtí mohl napsat poslední dopis rodičům.

František Bažant byl umučen v Terezíně v roce 1943.

František Zlesák, redaktor, byl vězněn ve Flossenbürgu. V posledních válečných dubnových dnech v roce 1945 byli vězňové vyhnáni do lesa a tam postříleni. František Zlesák zemřel 24. dubna 1945.

Další obětí II. světové války byla moravanská rodačka Emilie Valášková, která zahynula při bombardování Pardubic 24. srpna 1944.

7. května 1945 byl ve službě na nádraží zastřelen Josef Svoboda z Platěnic.

7. května 1945 byli v Turově blízko nádraží zastřeleni občané Stanislav Kacafírek a Josef Pýcha.

Vlak smrti v Moravanech

Koncem ledna v roce 1945 v 7 hodin ráno zastavil na nádraží nákladní vlak s otevřenými vagóny plný polozmrzlých vězňů. Byl mráz a zajatci nebyli oblečeni, někteří měli jen papírové zástěry. Jejich nářek bylo slyšet po celé vsi. Lidé, kteří šli do práce, jim házeli svačiny, a vojáci po nich stříleli. Během té dlouhé cesty vojáci vyhazovali z vlaku mrtvé, někteří vězňové vyskakovali sami a byli zastřeleni.

Každá obec na svém katastru je posbírala a musela je pohřbít. U nás se o jejich těla postaral hrobník Matrka, pomáhal mu pan Hovorka a zapsali jejich čísla na pažích. Nevíme, odkud pocházeli, jakým utrpením prošli a kde zanechali své rodiny. Víme jen, že poslední roky prožili v koncentračním táboře se strážnými věžmi, trýzněním lidí, masovými popravami. Cítíme s nimi a vzpomínáme.

Čest jejich památce! B 105-68 B 100-50

B 139-12 A 914-1

Oběti rasové perzekuce: Židé v Moravanech

První protižidovská opatření přišla na začátku roku 1939. 27. ledna na základě usnesení vlády začali být židé vylučováni ze státní činné služby. Hlavní část zákazů a omezování následovalo po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava.

Postupně bylo židovské obyvatelstvo vyřazováno z veřejného a hospodářského života. Soubor protižidovských opatření byl první etapou ještě před zahájením transportů do koncentračních táborů a na jeho základě byla židovská komunita uzavřena do tzv. ghetta beze zdí. Transporty z Pardubic do Terezína byly vypraveny 5. a 9. prosince 1942. Před nástupem do vlaku museli lidé odevzdat všechen svůj majetek, mohli si ponechat pouze 50 kg.

Z Terezína byli Židé v roce 1943 deportováni do Osvětimi, odkud se nikdy nevrátili.

Židé z Moravan z č.p. 130 (dnes Večerka):

- Kohnová Konstantina, 72 let

- Kohnová Edita, 37 let

- Pick Artur, 57 let

- Picková Gertruda, 43 let.

Za Protektorátu následovalo další vyvražďování Židů v plynových komorách.

Zapsala Vlasta Jiroutová

Vzpomínka Kamily Drotárové na koncentrační tábor v Osvětimi

Narodila jsem se v Košicích, ale spolu s rodiči jsme žili na Podkarpatské Rusi, kde tatínek učil. V roce 1942 jej suspendovali a intervenovali do pracovního tábora. Sestra, bratr a já jsme zůstali s maminkou sami – bez nároku na potravinové lístky. Žili jsme z toho, co jsme vypěstovali na zahradě.

19. března si pro nás Němci přišli. Jen 10 minut nám dali na sbalení zavazadla. Nahnali nás do cihelny a jakmile přijel nákladní vlak, natěsnali všechny do dobytčích vagónů a jeli jsme neznámo kam.

Noc a den bez jídla a pití.

Když konečně vlak zastavil a dveře se odsunuly, doslova jsme vypadli ven. V té tlačenici se mi ztratila maminka s bratrem. Se sestrou jsme nastoupily do pětistupu a daly se na pochod. Nad námi na rampě stál fešák doktor Mengele, který si vybíral mladé ženy na testovací pokusy. Všechno se odbývalo hrozně rychle. Kdo nestačil, muži v pruhovaných stejnokrojích jej bili po nohách. Cestou do lágru nás provázela břeskná kapela a tam jsem uviděla ten hrozivý nápis Osvětim.

Po důkladné dezinfekci nás všude oholili a smutným domovem se nám stal lágr C, blok 14. Vedoucí Gábi Mendelová byla otupělá žena, která už tři roky trávila v tomto vězení.

Hned po našem příchodu nás upozornila na čtyři krematoria a z nich vycházející kouř, který je z našich rodičů a prarodičů. Slzy mi tenkrát nestačily… a k tomu beznaděj a strach, co s námi bude. Bylo mi právě 17 roků.

V bloku 14 jsme byly samé ženy. Na zemi stály třípatrové palandy a na jedno patro se nás muselo vejít čtrnáct. Ležely jsme na boku, když se chtěla některá otočit, počítaly jsme do tří.

Jednou však prkna nevydržela a všechna tři patra se ocitla na zemi. Dole bylo několik mrtvých. Ty jsme musely vynášet na apel a teprve potom je odvezli.

Jedenkrát jsme se nemohly dopočítat a s těmi mrtvými jsme tam venku stály celý den. Záviděly jsme jim, že už to mají za sebou.

Jídlo, které nám nosili, byla zvláštní tekutina, většinou šedá. Náš příděl na den činil 20 dkg chleba, ale někdy na nás zbylo pouze jediné sousto.

Naproti našemu baráku byl mužský blok, který obepínal ostnatý elektrický drát. Muži z něho chodili pracovat do krematoria. Mimo jiné vytloukali mrtvým zuby.

Koncem léta do lágru přijel transport vězňů, většinou to byli Romové. V krematoriu byla nějaká porucha. Němci je něčím polili a zapálili. Křik zoufalství a vysoký oheň k obloze vidím ještě dnes po šedesáti letech.

V září 1944 si mne doktor Mengele vybral na pokusy do revíru SS. Od 15. září do 20. října jsem byla v bezvědomí, nadopovaná různými prášky a injekcemi a ještě s bolestivou vyrážkou. Později za nepřítomnosti doktora mne česká lékařka – vězeňkyně, odtud propašovala s mou sestrou do Pürskau – koncentračního lágru Gros Rosen, kde jsme my ženy místo německého vojáka kopaly zákopy.

Hlídali nás tam invalidní vojáci, kteří byli chromí a zlí. Tloukli nás, když některá z nás nemohla vydržet tempo. Když náhodou našli zásobárnu zmrzlých brambor, uvařily jsme je, ale nejdříve se najedli vojáci a zbytek nám rozdali.

V lednu 1945, když se blížila fronta, vojáci nás seřadili a začal pochod smrti. Bez jídla a teplého oblečení. Unavené a nemocné ženy vojáci stříleli. Když jim došly náboje, zabíjeli pažbou od pušky.

Spaly jsme v opuštěných seníkách, jedly jsme sníh a šly odnikud nikam před ruskou frontou. Bylo mi strašná zima, zraněná noha bolela a po čase jsem už nemohla dál. Spoluvězenkyně mě nesla a když i ona byla vyčerpaná, s ostatními mě přikryly senem. Mimo vody z bláta jsem deset dní neměla nic v ústech. Potom se mi naskytla příležitost, vlezla jsem pod krávu a napila se mléka.

To bylo někdy ráno … snad druhý den jsem slyšela křik. Němec vidlemi píchal do sena a poranil mi čelo.

Na dvoře už byli ruští vojáci. Z Mukačeva jsem rusky uměla, řekla jsem, že jdu z Osvětimi a to mléko… dovedete si představit, co se potom dělo. Mezinárodní Červený kříž mne dopravil do Berlína do nemocnice, kde jsem ležela od dubna do října. A v říjnu jsem už mohla odjet s transportem do Čech.

Byla jsem jedna ze sedmi žen, které se zachránily a přežily tento pochod smrti.

Kamila Drotárová byla vzdělaná a milá paní.

Podle vyprávění paní Drotárové zapsala Vlasta Jiroutová