Chtěl bych téma uchopit ryze subjektivně a spíše z pohledu každodennosti sklonku 80. let. Z pohledu třináctiletého dítěte, které patří do generace Husákových dětí, dítěte, které žije v malém městě a pohybuje se na naprosté periferii dějinných událostí.

Zpětně má člověk tendenci idealizovat a vnímat tu dobu jako ztracený poklid. Taťka končil v práci ve čtvrt na tři a pak měl volno. Pravá práce mu začala, až když začal samostatně podnikat. Měl na mě čas. A vůbec byla fůra času. Nespěchalo se. Nebylo kam… Říká se také dnes často, že ten dřívější svět byl čitelnější dobro a zlo, východ a západ; zlo si brousí zuby, ale komunisté, šediví funkcionáři, ho zastaví.

Dekadentní doba

Západ mi byl líčen jako nějaká kyberpunková hrůza. Když jsem byl malý, jeden ze spolužáků mi vyprávěl o neuvěřitelné prohnilosti západu následující: zpěvák skupiny Kiss má tak zkažené zuby, že když je na koncertě vycení, přední řady fanoušků z toho zešílí. Nechápal jsem, jak je něco takového možné proč nezasáhne policie? Radili nám, že při výbuchu atomové bomby musíme lehnout nohama k epicentru. Po chemickém útoku si musíme vbodnout do břicha injekci. Ne, 80. léta byla pěkně dekadentní.

Vánoční deník

Od svého taťky jsem převzal jednu hezkou tradici vedení tzv. vánočního deníku. Začínal se psát s prvními příznaky zimy či v dálce se vynořujících Vánoc (tehdy ještě vánoc s malým v) či zimy.

Roku 1989 to byla např. poznámka z konce srpna, že v záběrech z tradičního výstupu mládeže na Rysy ukazovali již zasněžené vrcholky Tater. V tomto deníku se nachází i řada poznámek z listopadu roku 1989. Z většiny dýchá sympatická neměnnost času dětství, výjimečně tu ale najdeme i příznaky tání a chystaných změn. 11. listopadu jsem oslavil svátek a jedním z dárků byla nově vydaná kniha Františka Louckého Mnozí nedoletěli, obsahující především medailonky letců, kteří položili svůj život za vlast za druhé světové války. Velká pozornost je pochopitelně věnována našim letcům v RAF. Doba se měnila, toto téma přestávalo být tabu, ač článků a knih o našich letcích na západě bylo stále jako šafránu.

Na komunistický režim byla poměrně velká pozornost věnována kanonizaci Anežky Přemyslovny. 12. listopadu 1989: „Dopoledne dávali kanonizaci Anežky Přemyslovny. Byl to přímý přenos z Vatikánu. Od pěti šli naši na film do kina. Já jsem se díval na televizi na hru o Anežce Přemyslovně.“ A přikreslil jsem si i papeže Jana Pavla II. Vypadal spíš jako Mikuláš.

Jaké bylo počasí?

13. listopadu jsem si poznamenal: „Venku je 2 °C, ale sníh stále nechce padat.“ Učiňme první odbočku. Jaké počasí se vám vybaví, když se řekne „listopad 89“? Mně automaticky naskočí šeď, zataženo a mráz. Chceme-li detailnější odpověď, nahlédněme do kroniky obce Valy. Záznamy v ní jsou v tomto období bizarní, soustředí se totiž pouze na téma počasí. Jako kdyby lidské dějiny nic neznamenaly. Teploty se začátkem měsíce vyšplhaly vysoko, až ke 14° C, ale záhy začaly pozvolna klesat, až 9. 11. klesly i přes den téměř k nule: „Ve dnech 11. 11. až 14. 11. 1989 ranní husté mlhy. Ráno mráz 12 stupně, denní teplota 46 st. nad nulou. Ve dnech 16. 11. až 20. 11. 1989 ranní mrazíky 62 st. V památný den 17. 11. je ráno jasno, mráz 65 stupňů, během dne 24 stupně nad nulou.“ V následujících dnech se teploty držely ráno často pod nulou (23. 11. mráz 4°C). Převážně bylo zataženo. Mrholení 22. 11. vystřídalo po ochlazení sněžení, vrstva sněhu dosáhla 5 cm. Ve dnech 25. a 26. 11. zataženo, mráz 46 st., během dne mráz 2 stupně. Vane silný jihozápadní vítr, který přináší vydatné sněžení. Vrstva sněhu 1015 cm. Poté přichází obleva. Na staré základní škole na tehdejším náměstí Rudé armády, začal dle mého deníku neklid, ač ne revoluční, již 16. listopadu: „Ve třídě se rozhořel oheň křídových bitev. Holečková začala vyšetřovat. Ale má to marný.“ I 17. listopad, památný den, proběhl bez revolučních vzruchů: „O těláku jsme byli venku. Bylo asi minus 2°C. Běhali jsme v tričku s krátkým rukávem a byla nám hrozná zima.“ Víkend 18. a 19. listopadu proběhl poklidně oslavili jsme dědovy narozeniny, zajeli na výlet do Litomyšle podívat se na výstavu Vánoce včera a dnes.

Až pondělí 20. listopadu přineslo první zprávy o událostech v Praze. „Uch, zase to pondělí. Ve škole jsme měli do půl druhé. Po dobrém obědě ke mně přišel Petr, hráli jsme ruletu asi do půl čtvrté. Potom jsem šel s Petrem k babičce na zahradu. Hráli jsme fotbal. Domů jsem přišel kolem páté hodiny. Díval jsem se na televizi na Studio kontakt. Ukazovali, jaký jsou v Praze demonstrace, asi se něco semele.“ Po pravdě už se nějaký den semílalo.

Televize konce 80. let pokud jste byli tehdy dětmi, asi si vzpomenete na zavedený sled pořadů: úterý Studio kamarád, středa Vega, čtvrtek Magion, pátek něco podobného soutěži Hip, hap, hop, sobota Pionýrská vlaštovka, neděle Studio kamarád. Na Studio kontakt si vůbec nevzpomínám, přesto ono mě asi jako první informovalo o událostech v Praze.

Pionýři hlasují

V přeloučském kině se koncem 80. let sešli pionýři. Hlasovali o svých závazcích, kolik nasbírají papíru, kolik železa a léčivých bylin. Hlasování vedla horlivá pionýrka K. P. podle předem daného scénáře. U pro uvedla vždy všichni, u proti nikdo. Nic nevadilo, že nikdy tomu tak nebylo a počet rukou proti samozřejmě ze srandy a z hecu s každým dalším hlasováním narůstal. Bylo to zvláštní představení, na které nejde zapomenout.

Ač jsem si 20. listopadu 1989 do vánočního deníku poznamenal, že se v Praze něco děje, další záznamy už se vrací k pouhým banalitám že byly od sedmi laborky z fyziky, že jsme se dvěma spolužáky obráželi obchody a koupili si rohlíky apod. Záznamy v deníku jsem navíc nikdy nedotáhl až do konce. Rok 1989 dokonce končí zápisem ze 22. 11. Co bych dal za pokračování!

Ale na pár věcí si přesto vzpomínám. Třeba na to, jak se nám ve škole ještě pokoušeli objasnit události 17. listopadu v oficiálním duchu. Snad si dobře pamatuji, že to byla sivooká zástupkyně N., která se nám snažila horlivě vysvětlit, že v Praze se vlastně nic nestalo, a bagatelizovala zranění demonstrujících slovy, že otřes mozku to je hned, člověk zakopne, spadne na chodník a je to. O to víc si vážím spontánního vystoupení učitele Jana Pilného ve zcela jiném duchu. Navíc bych tu chtěl poznamenat, že pan učitel Pilný byl nejskvělejším učitelem mého života, vzácným přirozeností svého chování v nepřirozené době tím myslím hlavně dobu, kdy byl mým třídním učitelem (1982 1986).

Vzpomínám si také, jaká byla tehdy sháňka po trikolorách. Uspěl jsem až u spolužáka Romana Šandy. Nevím, jestli to byl dar, výměna či koupě, vím jen, že předání proběhlo ve stínu tanku před školou úplná konspirace! Byla sice docela krátká, ale i tak se dala připnout spínacím špendlíkem k oblečení. Revoluce byla přijata, ale ne se vším všady. Roman povídá: „Slyšels toho Hutku, to bylo dobrý, ne?“ Jenže mě tehdy zajímal heavy metal. Nehledě na obsah textů, chlápek s akustickou kytarou u mě nemohl uspět.

Zabijačka bez sametu

Přístup médií k informacím se pomalu mění, dva mezníky si pamatuji od příspěvku, v němž promlouvá údajně mrtvý Martin Šmíd, což má být ještě příspěvek režimu sloužící, až po přímé přenosy z monstrózních setkání na Letné o dalším víkendu (25. a 26. 11.). Záběry z Letné působí jako magnet, nemůžeme od nich oči odtrhnout a přitom už máme odjíždět na zabijačku do nedaleké obce S. Do naší škodovky 105 barvy kalhotkové modře si bereme alespoň chrčící malé rádio na baterky, autorádio je zatím nedostižným snem, a posloucháme dál. Krajina je mrazivá, přivřu-li oči, vidím zešedlý sníh či námrazu. Dojedeme do obce S. a následuje ostrý střih, účastníci zabijačky sametové nadšení nesdílejí. Neumějí si představit, co dobrého by jim/vesnici změna mohla přinést, v obci S. se žilo dosud v relativní spokojenosti. Věnujeme se raději jelítkům. To je téma, na němž se shodneme.

Také si vzpomínám, jak v pondělí 27. 11. přihlížíme z oken staré školy generální stávce. V davu hledám taťku. Zvoní se klíči. Dodnes si kladu otázku, co to znamená zvonit klíči? Je to víc o tom, aby „staré struktury“ zalezly konečně domů a nevylézaly, nebo spíš o snaze otevřít dveře novým, nadějným časům? I na ZŠ Rudé armády proběhly následně změny ve výuce. Týkaly se nejprve oslovení ze soudružek (nedbale někdy redukovaných na „soušky“) se staly paní učitelky.

Svoboda = nohy nahoře?

Vzpomínám si zvláště na proměnu dějepisu, dokládá ji i dochovaný sešit. V polovině listopadu jsme probírali Slovenské národní povstání. Následuje ještě několik regulérních zápisů. Asi tak na začátku roku 1990 začaly zápisy nového typu. Byly nám diktovány seznamy knih, v nichž se nacházelo i pro novou dobu přijatelné zachycení dějin starověkých, středověkých i novověkých. A ještě jedna vzpomínka na dějepis se mi vybavila. Jednou jsme se dohodli, že naši vyučující dějepisu přivítáme s nohama na stole a prozkoumáme, co se bude dít. Nedělo se v podstatě nic, zůstal ve mně jen pocit trapné patové situace, kdy ani jedna strana neví, co má dělat a jak vše skončit. I takto hloupě byla někdy vítána nová doba a vykládána svoboda.

Kláštery a porno

Zkoušelo se vše nové, v jednom z nedávno vedených rozhovorů s vrstevníky jsem slyšel tuto stručnou, ale výstižnou charakteristiku nastávající doby: „Několik mých spolužáků vstoupilo do kláštera a všude na stáncích se objevilo porno.“ Na obálce Dikobrazu ze 17. ledna 1990 polovinu stránky zabírá hezky tvarované ženské pozadí v síťovaných punčochách. Na levé půlce je napsáno LEVICE, na pravé PRAVICE. Dva pánové na to hledí a jeden říká: „Jak tak na to koukám, kamaráde… nejlepší ze všeho je bejt neutrál!!!“

Do bezbřehé dychtivosti a naivity vítězně vjížděl kapitalismus. Ale to už je jiný příběh…

Martin Štěpánek
(text vyšel také v Přeloučském Roštu, publikujeme ve zkrácené podobě se svolením autora)