V Rytířských sálech se svítí, před schodištěm je malý rout. Po chvíli vychází skupina lidí. Někteří se zastaví u nachystaného občerstvení, jiní jdou do Zámecké vinárny. Bylo to slavnostní zahájení všech Muzejních nocí v republice. Ten vítr byl tak protivný, že jsem vyrazil se někam zahřát.

Vinárna plná a tak jsem vzal za kliku u Pernštýnské rezidence. Až od 17 hodin, upozornila mě průvodkyně. Trochu jsme pokecali o životě a šel jsem dál.

ZUŠ Pardubice Havlíčkova zažila ve Svitavách mimořádný úspěch.
Pardubická ZUŠ Havlíčkova byla nejúspěšnější hudební školou z celé země

Na Přihrádku jsem narazil na mladý holky a kluky. Z taneční skupiny Radost Pardubice. Asi to bylo tím tancem, ale všichni vypadali nechutně hubení. Nahlédl jsem na několik stánků. Nejvíce jsem obdivoval větrníky, které vybízely k hrátkám plné neřesti. V ten okamžik jsem si vzpomněl na včerejší radu mé cukrové paní doktorky: nežrat, nesladit a chodit. Oželel jsem sladkosti, poděkoval hezkým holkám-prodavačkám, za což jsem sklidit překrásný dva úsměvy. Hned je ten svět veselejší.

Zdroj: Jaroslav Černý

Pak jsem putoval k prvnímu záchytnému bodu. Volná prohlídka našeho divadla. Ono se někdy označuje jako Východočeské, ale myslím si, že je to divadlo Pardubické, divadlo naše. Tak jsem tam vstoupil ve zlé předtuše. A taky že jo. Moje představa zlé předtuchy se naplnila měrou vrchovatou. Divadlo narvané k prasknutí.

Přesto jsem prošel celé zákulisí divadla, herecké šatny, relaxační prostory herců (chtělo by to "probrat" některé nápisy na stěnách aby se tam vešly další), prohlédl si co je pod točnou a propadlištěm. A hlavně jsem absolvoval neskutečný počet schodů. A musel jsem se podivit, že po takovém absolvování počtu schodů ze šatny až na jeviště ještě svede herec/herečka předvést svoji roli. Měl jsem to štěstí -a několik dalších taky- že mě provedla paní herečka Martina Sikorová.

V touze odčinit útrapy (malé místnosti a velký počet lidí ve skupině) na sebe ale i na divadlo napráskala několik pikantností a zajímavostí ze života svého i ze života divadla. A takové novum. Ale myslím si, že by se mělo uvádět do života častěji, byl workshop dětí. Zdarma. A také plně obsazen. Nebyl jsem součástí akce s dětmi, ale jen co jsme kolem nic procházeli, absolutní soustředění na to co bylo od nich požadováno. Bylo by to na samostatný článek.

Kostěnice hostily Májové setkání s dechovkou Sebranecká a mladými umělci.
V Kostěnicích hrála dechovka Sebranecká Pod tou naší starou lípou

Přesunul jsem se na Zámek. Bylo to časově napjaté. Divadlo začalo v 17:00 hod a skončilo v 18:15 hod. a na Zámku akce s písněmi pana Hapky byla plánována od 19:00 hodin. Honem jsem spěchal abych "urval" nejlepší místo. Stihl jsem 1. řadu. Hned na začátku akce jsem konstatoval, že časy se nemění. Avizovaná hvězda Holišová nepřijela. Asi chřipečka nebo covid nebo zmeškala letadlo nevím. Sice to říkali, ale přeslechl jsem.

A tak jsem seděl, dával se do mě zima a poslouchal písně od pana Hapky. V mé mysli je tvorba pana Hapky, kterého jako skladatele mám rád, rozdělena na písně melodické (v interpretaci Hany Hegerové) a ty (vyřvané) … Koncert byl skvělý z mnoha důvodů. První byl kvalitní výkon kapely. Výběr vokálních členů, zpívajících herců či muzikantů byl docela dobrej. Převládaly písně vyřvané, ale moji dušičku potěšila závěrečná Levandulová. Díky za ni.

Zdroj: Jaroslav Černý

Koncert skončil a já řešil kam dál, když tu tahání za rukáv. Kámoška a co budu dělat? No nevím, asi se někam ohřát. A tak mě zatáhla na svařáka. Nějak svařák nepomohl. Mám nápad, řekla kámoška. A tím skončila moje prohlídka muzeální noci…