Cesta na sever 8800 km. Příprava na cestu zabrala jen pár dní. Ne cestu jsem si vzal spací pytel, stan a pár drobností pro přežití v přírodě na mé cestě. Ráno jsme s mou přítelkyní vyrazili na pardubické nádraží, zde se se mnou rozloučila a já jsem nastoupil na vlak do Liberce. Z Liberce jsem pokračoval podél řeky Nisy a Odry až k Baltskému moři.

Na polské i německé straně jsem si někdy připadal jako ve starých časech. Staré vesničky a monumenty ještě z druhé světové války. Na cestě jsem potkal pár cyklo cestovatelů, kteří měli naplánovanou kratší cestu než já. Lidé, které jsem potkával, se mě ptali, kam mám namířeno. Když jsem odvětil, že mířím až na nejsevernější místo Norska, byli udiveni a popřáli mi krásnou cestu.

K Baltskému moři jsem dojel až za týden do Ústí nad Svinou. Zde jsem si koupil lístek na trajekt a pokračoval jsem dál do švédského města Ystad. Příjezd do Švédska mě okamžitě obklopil úžasnou pěknou scenérií u Baltského moře. Pokračoval jsem centrálním Švédskem na sever. Zde jsem narazil na cyklostezku, které lemují i okolí dálnic a centrální přírodní parky.

Dny se začaly prodlužovat a noci krátit. Počasí bylo téměř bez deště a čím blíž jsem byl severu, tím bylo chladněji. Při mé cestě Švédskem, Finskem a Norskem mě doprovázeli losi a sobi téměř každý den. Po čtrnácti dnech jsem dojel k řece Torne, která hraničí s Švédskem a Finskem, u této řeky je také jelky monument, který mne informuje, že jsem za polárním kruhem. Začalo mi být chladněji.

Výhodou celé Skandinávie je, že zde mají pro turisty a cestovatele menší dřevěné příbytky vybavené dřevem a ohništěm. Některé z příbytků měly i postele a krb. Dále má cesta pokračovala Finskem přes Laponsko a jejich národní parky plné jezer, ryb a všude plno hub a okolo procházejících se sobů, ale byli plaší. Zde jsem klidně i den jel lesem bez známky civilizace.

Pak jsem pokračoval k norskému městu Kirkenes, které je kousek od ruských hranic, tam jsem měl také v plánu jet. Do poslední vesničky v Norsku Grense Jakobselv. Tu byl pohled přímo do Ruska, ale mohlo se tady jezdit, potkal jsem zde pár turistů a občas i armádu přimo na konci této cesty, která končí u Barentsova moře. Tam jsem byl zastaven vojenskou policií a upozorněn, ať nechodím na ruské uzemí a ať nefotím moc na jejich stranu, totiž hranice byla malá říčka, která se dala projít a také v ní bylo plno lososů. Po krátkém rozhovoru s vojenskou policií popřáli mně pěknou cestu a pokračoval jsem dál až na konec řeky. Zde také byly přírodní scenérie, kopce a lesy, cesta byla hliněná s kamínky. Pak jsem se musel vracet zpět téměř 100 km, poněvadž tu není žádná jiná cesta, ale na to už jsem si zvykl.

Odtud jsem pokračoval podél celého zálivu směr Vardo a Hamningberg, zde už bylo o dost chladněji než doposud i více deště. Celý oblouk zálivu měřil přibližně 400 km a před městem Vardo mě čekal několikakilometrový tunel, cyklistům byl vjezd povolen, to bylo téměř všude. Akorát zde jsem se musel také vracet tunelem zpět do asi nejsevernější vesničky Hamningberg. Tam byly jestě zbytky opevnění z druhé světové války a zas můj doprovod - plno sobů. V Norsku se mně stalo několikrát, že jsem byl od místních pohoštěn. Na tomto místě bylo málo stromů, téměř samé skály. Dorazil jsem na konec, udělal pár fotek a jel jsem zpět přes 250 km.

Odtud jsem už pokračoval zpáteční cestu. V Norsku jsem si převážně kupoval ryby, ty tam byly asi nejlevnější. Norskem jsem pokračoval kousek, a pak jsem jel zas středem Švédska. Na téměř bílé noci už jsem si zvykl. Ve Švédsku jsem zažil dost deštivých dní i malé povodně. Zde už byl můj směr Baltské moře a trajekt Polsko a dále pokračování vlakem do ČR.

Špatné zážitky na mé cestě jsem nezažil až na občasné horší počasí. Tato cesta byla bez jediného defektu a problému s kolem, pouze výměna pláště a destiček. Lidé byli všude přívětiví a ochotní poradit.

Jan Kovář