V rozsáhlém programu Českého rozhlasu Pardubice se nachází i pravidelný pořad Máme hosty. Na rozhlasových vlnách se ozývá hned po půl deváté ráno. Jde o živé vysílání a každý den zasedne před rozhlasový mikrofon pozvaný host. Prvního února 2024 si pozval oblíbený moderátor Jakub Malý spisovatele Pavla Kyseláka.

Hlavním tématem rozhovoru byla jeho poslední kniha Tetička z Jevíčka, kterou autor napsal ve své rodné malohanáčtině a světlo světa spatřila díky dotaci od Pardubického kraje. Svůj rodný kraj představil coby nevelké území: „Kery se tahne vod Boskovic až k Městečko Trnávce a hoprostřed só dvě městečka: Jevičko a Velky Vopatovice. Kromě svéráznyho nářeči zde majó e dobró slivovico, kerá se páli v Borotině, v Biskopicích e jinde.“

Morčáci malí.
Pozorování na Pardubicku odhalilo orly mořské a kormorány ve svatebním šatě

Kniha obsahuje humorné příběhy rázovité tetičky Mařky. Literární předlohou je sice jistá osoba města královského, ale povětšinou jsou její rozverné příběhy smyšlené. Ostatně hned v úvodu autor uvádí: Toto knižko věnojo své ctihodné jevičské tetičce Mařce, kerá je a zároveň néni. Své příběhy nazývá nářečním termínem plkačky. Jde o prosté povídačky, kecačky, žvanění… Samotná slova plky, plkačky pochází z nářečí ze střední a částečně východní Moravy, tedy i z Malé Hané, Prostějovska a Hodonínska.

Neopomněl také představit své velmi důležité dvorní spolupracovníky: „Jazykovou vizážistku“ PhDr. Milenu Šipkovou, CSc., z dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR v Brně, která je nápomocna zejména v oživování jeho rodné malohanáčtiny. Zcela nepostradatelný souznějící ilustrační doprovod celé knihy vytváří skvělá malířka Milena Kvasničková.

Parhelia byla vidět v Pardubicích.
Viděli jste? Neobvyklý úkaz se objevil na obloze v Pardubicích

V rámci krátkého rozhovoru „poslal“ Pavel Kyselák posluchačům této regionální stanice Českého rozhlasu Pardubice malou ochutnávku: Jak jela tetička z Jevička do Pardubic. Z královskyho města Jevička verazela do Pardubic tetička. Nikdá tak daleko nebela, kázani doma slešet mosela. E posledni svaty pomazáni hodělel ji stréček Cyrda eště ráno za svitáni. Rychlik ze štatlo to valel jako drak, že pré je to zbruso betálné vlak. Mašinfira s knirkem Kohótek Mirek zašlajfoval Vindobóno jak papirek. Hneď ho nádraži v Pardubicich belo vám toze ledo na holecich. Tetička nakópila tře taške perniko a sobě si vebrala s konikem triko. Eště ji zbelo na pardubickó kminko, tož ať Vám slóži, moja matinko.

Napsala Jana Strachoňová, editorka

Dvě ukázky z knihy Pavla Kyseláka Tetička z Jevíčka

Tetička pijó
Rovnó předevčirem, před svatym Mikolášem, sem se mojé jevičské tetičke ptal, jaké to měla ževot se stréčkem. „No copak si mesliš, te pisálko holhané, ževot s mozekantem néni jenom samá serenáda,“ vesókala ze sebe zamešlená tetička, všecka rodá jak mak na polo. „Dež vrzával na zábavách a všelezjakéch tancovačkách, přešil decky dom ráno, kde ož sem měla podojenó našo cetkovickó kozenko Blahuvko a naši děcka se na něho divale jako na boži zjeveni. No ja, dneska ož hraje jenom vo pohřbách, a kdež přende dom brzo, e tak je jak zákon káže.“

Za krátkó dobo jo zas volám. Z drohé strane ale zachrči jak cyankálim převotrávené hlas. A tak vezvidám: „Kdepak máš, stréčko, svojo tetičko?“ „No, kde be bela, te zvědavá harmaro,“ povidá stréček Cyrda – hóřecké rodák – a pokračoje v řeče: „Sedi na Moravě na předvánočnim sleto a plká z babama z Dia. A já mosim bet doma a hlidat děcka našeho Fanócha,“ vehrkl stréček jak splašené šifonér.

A tak telefónojo dalši boži deň. „Copak ste si tam dale, tetičko?“ Polehóčko špijónim. „No, co bech si dala, te chetráko jeden, dvě pivečka a jedno babskó zelenó.“

A tož šťastné a veselé celé nové rok, a ať Vám furt chotná e zdravi slóži, moja drahá tetičko, e Tobě, milé stréčko z královskyho města Jevička. Ja bať, jak decky řikal muj dědóšek Josef, zvané Pepiš: Ledi, co se škádlivajó, se rádi majó!

Náš doranec
Stary strome só jako staři ledi, majó plno zpominek. Sténě jako náš staróšek strom zvané po našém doranec. Sázel ho kdese eště muj děda František. Z jeho sladkéch podzemnich kadlátkovéch plodu nakapala nejedna medocina na zkažené žalódek, chraptivy hrdylko če na ranni pohlazeni smotné doše… Bez jeho voňavé a pruzračné vode se nevobešle v naši familii křte, svatbe, pótě e rozlóčeni, jakožto e prosty ťoknoti na zdravi. Jak decke řikával drohé dědóšek Josef: „Tož, ať nám slóži!“

V poslednich letech stál ož dosť nahrble, ale statečně. Až do chvilke, než ho jeden májové pátek vodpoledně skolela větrná smršť, kerá se k němo přehnala až vod Volomóca. Ož ož to vepadalo, že si s ňém jen zatancoje jeden taneček a přepije si na zdravi, ale nakonec ho macešske vešklóbla ze ževota aji s kořeněma, kery měl sténě hloboky jako náš staré moravské rod, po staleti hosazené na Malé Hané – kósek vod Jevička.

P.S. Kdež ho nás Jaroměřečti zednici ďále fasádo, každé z nich měl v kapsečce butylko slivovice. A kdež belo néhuř, tak si nahle. Muj skřipovské děda Josef zase každy ráno vepil pul štamprle. Řikával, že je to dobry na roztaženi cév. Večer si pak dal eště jedno štamprlko – pré abe hosnol a dobře spal.