Kliknutím zvětšíteKdyž je člověk starší, rád vzpomíná na své mládí a na to, co v životě prožil. Každý rok, když nadcházejí pro studenty pololetní prázdniny, vzpomínám si na jedny takové mé prázdniny, když jsem se učil v Tesle v Pardubicích.
Byl jsem hodně mladý - 16 let a tehdy mě učaroval tramping, trampské písně a láska k přírodě. Tramping v té době byl velmi hojně rozšířen. I u nás v Holicích bylo několik trampských osad.
Poznal jsem tu staršího kamaráda Josefa Šumpíka, zvaného Haka, který rovněž byl trampingu a trampským písním nakloněn, oproti mě hrával i na kytaru a tak naše táboráky na vandru byly velmi příjemné.
Vše o Titaniku
Hak měl mimo náš společný zájem také další koníčky, a to pevnosti z roku 1938 a všechno, co se týkalo Titaniku. A tady pomalu začíná můj životní velký příběh.
Hak, můj kamarád, totiž zjistil, že v Dolní Libině na Šumpersku ještě žije člověk, který zkázu Titaniku přežil a protože on byl zaměstnán a já měl ty pololetky, tak mě přemlouval, abych tam za ním zajel. Nemusel mě dlouze přemlouvat, nechal jsem se ,,ukecat“ a začaly přípravy na cestu.
Byl jsem student, nemaje peníze, protože jsme byli dva bratři a matka učitelka, tatínek nám bohužel tragicky zahynul při autonehodě v roce 1962. Rozhodl jsem se tedy, že to zkusím autostopem, což v té době byla velmi rozšířená doprava.
Hak mě vybavil dobrým fotoaparátem, kotoučovým tranzistorovým magnetofonem a vzal jsem si můj i jeho památníček, mezi trampy se mu přezdívá cancák.
Holice leží v Polabské nížině, a tak tu začínalo jaro, na záhonech i v parcích vylézaly první sněženky. Já stál v Holicích na výpadovce silnice 35 na Svitavy. Nestál jsem tam dlouho, na této hlavní silnici se dalo dobře stopovat, to už jsem znal z vandrů před tím. Trambusák mě vzal pouze do Svitav, jel totiž dál na Brno a já chtěl do Zábřehu.
Tady ve Svitavách už nebylo jaro jako u nás v Holicích, ale měl jsem štěstí i tady, za chvíli mě vzal osobák a štěstí bylo veliké, protože jel do Mohelnice a udělal si malou zajížďku a zavezl mě až do Zábřehu, v té době na sebe lidé byli velmi hodní a navzájem se snažili si pomáhat.
Ocitl jsem se v Zábřehu na výpadovce směrem na Šumperk, kde před Šumperkem ležela obec Dolní Libina.
Nebyl jsem zcela zimně oblečen, protože u nás začínalo jaro, bohužel jsem tady uvízl asi dvě hodiny a né a né, aby mně někdo zastavil. Za tu dobu jsem řádně promrzl a začal si podupávat nohama, to si všimla jedna řidička osobáku a zastavila mně. Měl jsem štěstí, jela náhodou přes Libinu, a tak zanedlouho jsem vystupoval v Libině před nemocnicí, kousek od ní podle adresy jsem nalezl dům p. Josefa Kielbasy, ale stále jsem byl ještě vymrzlý a bylo na mně vidět, jak se klepu. Zazvonil jsem.
Novinářům vstup zakázán
Z domku se šourala k brance starší žena v květovaném šátku, když přišla k brance a viděla mě s fotoaparátem a magnetofonem, než jsem jí stačil pozdravit, vychrlila na mě ,,žádný reportéry již nechce vidět, už jich tady byly stovky a vždy ho to silně rozruší“ a měla se k odchodu.
,,Dobrý den, já nejsem reportér, já jsem student“ … a vyložil jsem jí, že můj kamarád to má jako velkého koníčka, vlastně mě sem poslal on. Žena se otočila a vyslechla mě. Asi mě viděla, jak se klepu zimou, a tak se smilovala, odemkla branku se slovy ,,no jo, tak pojďte dál“. Pomalu jsem šel za ní až do domu, kde mě vzala do kuchyně. „Odložte si, uvařím Vám trochu kafe.“ V místnosti nikdo nebyl, čekal jsem, až přede mě postavila bílou kávu a nabídla mi misku s buchtami. Přiznám se, že jsem v ten okamžik zapomněl, za čím jsem přijel a pustil jsem se do buchet. Káva byla báječná a dost mě zahřála.
Paní mě nechala sníst dvě buchty, a pak začala vyprávění: „Novinářům už bychom nic neřekli, ale když jste student, tak uděláme výjimku. Můj muž se dostal na Titanik jako 16letý učeň – číšník.“ Poslouchal jsem ji a ani nedutal, jak to bylo poutavé, když začala hovořit o potápějícím se Titaniku a hudba stále hrála, náhle se otevřely prosklené dveře do vedlejší místnosti - v nich stanul starší muž se slovy: „Zase to říkáš špatně a já jsem ti říkal, že žádného reportéra už nechci vidět.“
„Ale on je student a jeho kamarád to má jako zálibu.“ Nevím, zda jej to uspokojilo, ale sedl si vedle mě ke stolu, požádal také o kávu a začal na novo. On to vykládal z nejmenšími detaily, tak jak to na Titaniku opravdu prožil.
Hrůzu znovu prožíval
Když mluvil o své záchraně, klepal se, nikdy jsem nikoho tak rozklepaného neviděl. Bylo jasné, že tu hrůzu znovu prožíval a hned jsem si uvědomil, proč asi ty novináře nechce už vidět, zřejmě při každém vyprávění novinářům to znovu a znovu prožíval.
Fotoaparát a magnetofon byly zbytečně přivezené, ani za nic si nepřál, abych jej fotografoval, nebo nahrával, jediné s čím byl srozuměn, že se nám podepíše do cancáků, což také hned udělal. Znovu jsem se zeptal zda jej nemohu vyfotit. ,,Ne a ne a už jděte.“
Na stole zůstala prázdná miska, protože buchty byly tak dobré a já měl takový hlad, že jsem je všechny snědl. Loučil jsem se s mužem, který přežil zkázu Titaniku, dlouho jsem se mu díval do očí a věděl jsem, že jej už nikdy neuvidím, dozvěděl jsem se, že stále ještě vypomáhá jako údržbář ve zdejší nemocnici. Paní jsem také podal ruku s poděkováním za občerstvením a s omluvou, že jsem jí snědl všechny buchty.
Do Holic jsem se stopem v podvečer vrátil sice bez nahrávky, bez fotky, ale s dvěma podpisy Josefa Kielbasy - muže, který přežil největší lodní katastrofu v dějinách, zkázu Titaniku.
Můj kamarád Josef Šumpík již zemřel, nevím, co se stalo s jeho památníkem, ale já ten svůj draze opatruji. Ne každý v Holicích se může pochlubit podpisem muže, který přežil zkázu Titaniku.
Josef Kielbasa. Podpis muže, který přežil zkázu Titanicu.
Jiří Fred Jedlička z Holic
9
22
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
