Vcházím do malého domku u silnice a okamžitě mi padnou do oka neobvyklé dekorace všude po domě. Fotky a suvenýry z cest jsou úplně všude a mě je jasné, že majitelé hodně cestovali. Teplé kraje navštěvovali velmi často a doma trávili minimum času. Co se s nimi ale stalo? Proč jejich dům takto dopadl. Dopisy a pohlednice odkrývají příběh rodiny, která tu žila.

Stefan a Ingrid byli milující rodiče a žili v malém domku u cesty. Když byli ještě mladí, rozrostla se jejich rodina o Sofii. Jejich dcera byla jejich všechno. Často jí brávali na výlety a to v ní zanechalo silnou stopu. Chtěla poznat různé kraje a kultury a tak po škole opustila domov a začala cestovat po světě. Posílala rodičům domů pohledy ze zemí, které navštívila a psala jim, jak moc jí chybí. Na jedné ze svých cest se Sofie seznámila s Walterem a od té doby byli nerozlučná dvojka. Zatímco byla pryč, rodiče postavili na pozemku druhý dům, aby jejich dcera měla soukromí, ale oni jí mohli být nablízku.

Mezi Rovní a Platenicemi vede objížďka.
Objížďka je opravená. K problematické uzavírce silnice do Dašic řekl své i kraj

O Sofii bychom dnes řekli, že byla hippie, ale spíše byla svobodná duše, která milovala lidi. Jednoho dne musel Walter odjet a Sofie zůstala doma. Netrvalo dlouho a Sofii přišel dopis, kde stálo, že Walter musí vyřídit pozůstalost po babičce a chce, aby za ním přijela. Psal se rok 1994.

Ona neváhala, rozloučila se s rodinou a sedla na vlak. Druhý den obletěla Německo zpráva, že vlak, ve kterém seděla Sofie, vykolejil a vyžádal si velké množství obětí. Stefan i Ingrid doufali, že ona v tom vlaku nebyla, ale opak byl pravdou. Ta zpráva pro ně byla zdrcující. Dlouhé roky nebyli schopni do dceřina domu vstoupit, ale ani žít v jeho sousedství. Sbalili si tedy pár věcí a odstěhovali se neznámo kam. Podle parte, zemřel Walter ještě toho roku. Jestli to byla náhoda, nebo chtěl být se Sofií se už nedozvíme.

Pardubická pěší rota AZ zvládla přezbrojení na nový typ zbraně.
FOTO: Pardubičtí záložáci vyzkoušeli na Libavé nové útočné pušky. Jsou přesné?

Odkládám dokument zpět do prachu a opouštím dům. Po tom, co jsem tu zjistila, mám z domu smutný a stísněný pocit. Tolik žalu je na člověka příliš a nedivím se, že se odstěhovali. Bolest ze ztráty jediného dítěte jen tak neodezní a k čemu jsou všechny ty věci, když smysl vašeho života je pryč. Urbex umí být pěkně depresivní.

Více příběhů z opuštěných míst a budov najdete na facebookovém profilu Lost in Time – Urbex.