Dvě velké mezinárodní konference, semináře, výstavy, v neposlední řadě publikační činnost. Tak by se v kostce dala shrnout programová nabídka, kterou připravil Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) na rok 2024. Jednou z priorit je prezentace konkrétních témat přímo ve vybraných městech České republiky. První podvečer z nového cyklu seminářů s názvem Třetí odboj v regionech se uskuteční v pondělí 25. 3. 2024 v prostorách Univerzity Pardubice. V rámci úvodního setkání představí historikové Martin Tichý a Luboš Kokeš z Ústavu pro studium totalitních režimů genezi vzniku a souvislosti spojené s činností „protistátní“ skupiny Jana Žemly.

Třetí odboj v regionech
Kde: Univerzita Pardubice, Studentská 95, Pardubice 2, posluchárna EB-E2
Kdy: 25. března v 16.00
Vstup volný.

Posláním Ústavu pro studium totalitních režimů je vedle řady dalších aktivit také připomínat minulost tak, aby budoucí generace mohly mít stále na paměti, co znamená „totalita“ v plné šíři všech důsledků. Ústav se tedy vedle rozsáhlé publikační činnosti zaměřuje na organizování besed, kulatých stolů, setkávání (nejen) s mladými lidmi, a to jak v hlavním městě, tak v celé České republice. Historici, sdružení okolo Skupiny zkoumání protikomunistického odboje a odporu, ve spolupráci s Oddělením agendy zákona o třetím odboji (ÚSTR) připravili cyklus debat, v němž se zaměří na vybrané aspekty současných dějin, a to v kontextu protikomunistického odboje. První setkání se uskuteční v Pardubicích, které byly již za druhé světové války spojené s rozsáhlými protinacistickými aktivitami a popravami odbojářů. Po komunistickém státním převratu v únoru 1948 se město s „rozsáhlou reakční základnou“ stalo terčem činnosti Státní bezpečnosti, jejíž aktivity vyvrcholily v „monstrprocesu“ proti skupině osob označované komunistickou tajnou policií jako „Jan Žemla a spol.“ či „Ilegální organizace Jiří Kuzma“.

Hotel Zámecká 17, Pardubice.
Filmaři objevují Pardubicko. Znáte místa, kde by mohli příště natáčet?

„Na přelomu 40. a 50. let 20. století se Československem prohnala vlna politických procesů. Jejich prostřednictvím vládnoucí režim nemilosrdně likvidoval jakékoliv pokusy o protikomunistický odboj, současně však Státní bezpečnost v řadě případů činnost jednotlivců či celých skupin sama provokovala, aby následně potenciální odpůrce s velkou pompou zlikvidovala,“ vysvětluje historik Luboš Kokeš.

Právě na Pardubicku vyvrcholila činnost StB v souvislosti s vraždou Lubomíra Josefa Krátkého (19), syna komunistického prominenta, v lednu 1949 zatčením rozsáhlé skupiny osob. Státní soud následně vynesl jeden trest smrti pro Jana Žemlu (v nepřítomnosti). Další obviněné odsoudil k odnětí svobody v souhrnné výši 268 let.

Brána borců u fotbalového stadionu v centru Pardubic.
Záchrana nebo demolice? Zastupitelé musí rozhodnout o budoucnosti Brány borců

Přednáška a následná beseda vedená historiky ÚSTR Martinem Tichým a Lubošem Kokešem klade otázky a současně hledá odpovědi na to, zda se v případě skupiny „Jan Žemla a spol.“ jednalo o protikomunistický odboj, nebo o provokaci StB, či zdali je vůbec možné se po pětasedmdesáti letech dobrat jednoznačných závěrů. Akce je určena pro širokou veřejnost a vstupné je zdarma.

Jedná se o pilotní večer z připravovaného cyklu debat o třetím odboji, jehož záměrem je postupně navštěvovat česká města a představit protikomunistickou činnost přímo v oblastech, kde se odehrávala. Další chystané podvečery jsou ve stadiu příprav, o jejich tématu, místě a času konání Vás budeme včas informovat.

Vražda Lubomíra Krátkého a další vývoj událostí

Dne 11. 1. 1949 v 19.53 hod. byl nalezen před svým domem v Schulhoffově ulici na jihovýchodním okraji Pardubic mrtvý student pardubické obchodní akademie Lubomír Josef Krátký (1930−1949), syn předsedy Okresního národního výboru v Pardubicích. Lubomír Krátký se již ve svých patnácti letech stal členem agitačně-propagačního souboru KSČ a o rok později vstoupil do strany. Coby student třetího ročníku OA se krátce po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 podílel ve školském akčním výboru na prověřování „spolehlivosti“ spolužáků i profesorského sboru a v této politické angažovanosti pokračoval také v následujícím období jako předseda Krajského výboru Československého svazu mládeže (ČSM) a předseda školské skupiny ČSM v obchodní akademii. Svým vlivem se snažil prosadit vyloučení některých studentů, kteří byli zatčeni v kauze tzv. balíčkové akce, při níž byly při plnění vánočních balíčků s tehdy nedostatkovým zbožím (káva, rýže apod.), zprostředkovaných UNRRA, vkládány některými studenty místních středních škol do balíčků „štvavé letáky“ či spíše proužky papíru s pobuřujícími texty (např. „Ať žije USA naši milovaní spojenci, od nichž tyto balíčky máme.“ „USA nás brzy navštíví.“ „Těšíme se na strýčka Toma – to je UNRRA a ne balíčky komunistické vlády – smrt komunismu“). Vražda Lubomíra Krátkého tak byla od svého počátku považována za „politickou“ právě z důvodu jeho angažovanosti při potrestání studentů zadržených po „balíčkové akci“. Jelikož následným vyšetřováním případ ustrnul na mrtvém bodě a žádnému ze středoškolských studentů se nepodařilo nic prokázat, přesunula se pozornost StB k právě „realizované“ skupině osob, která měla být vedena ze zahraničí uprchnuvším učitelem Janem Žemlou, jenž byl bývalým lidoveckým funkcionářem a poválečným členem ONV v Pardubicích. Ten měl v uprchlických táborech v okupačních zónách Německa organizovat „agenty“ pro zpravodajské a teroristické diverze na území ČSR. Nakonec StB i za pomocí cílených provokací a prostřednictvím brutálního násilí při výsleších „realizovala“ početnou skupinu osob, tvořenou především bývalými členy a sympatizanty Československé strany lidové, z nichž uměle sestavila „ilegální skupinu“ napojenou na Žemlu, jenž měl být „ideovým původcem“ vraždy. Události kolem zatýkání „Skupiny Jana Žemly“, měly na pardubickou veřejnost dalekosáhlý dopad a v 50. a 60. letech se staly předmětem několikerého přešetřování, které prokázalo použití brutálních vyšetřovacích praktik a „vykonstruování“ případu ze strany StB. Vražda Lubomíra Krátkého zůstala nevyřešena až do současnosti.

Petra Jungwirthová, Ústav pro studium totalitních režimů