K vaší čtvrté jarní nule nevedla lehká cesta. Jaký to byl pro gólmana zápas?
Měl jsem rozhodně více práce než v předchozích zápasech, což je pro brankáře paradoxně lepší, do zápasu se více dostane. Po zákrocích, které jsem měl, mi stouplo sebevědomí. Myslím, že i kluci viděli, že jim můžu pomoci. Věřili jsme tomu, že zápas můžeme zvládnout.

Byl to tedy pro celý tým zatím nejtěžší zápas na jaře?
To se těžko hodnotí, Dukla má specifický styl hry. Je pravda, že jsme se dostali v posledních zápasech asi pod největší tlak, ale třeba zápasy s Vítkovicemi nebo v Sokolově byly podobně těžké. Když je to jenom o jednu branku, tak musí být koncentrace až do konce zápasu.

Ceníte si toho, že jste dokázali po přestávce zlepšit výkon a dojít si pro vítězství?
Změny to oživily. Hráli jsme pátý zápas po dlouhé pauze, někteří kluci jsou více unavení, někteří méně. A ti, kteří přišli do druhého poločasu, tak to ohromně zvedli. I Dukla byla unavenější a pak nás nedostala pod takový tlak. Myslím, že z naší strany byl druhý poločas lepší, dostali jsme se do zakončení.

Šestý jarní zápas, šestá výhra. To je i vaše bilance v Pardubicích. Zažil jste někdy dříve podobný začátek?
Něco podobného jsem zažil i na Žižkově a v Příbrami, kde jsem působil. Jestli se nepletu, tak na Žižkově jsem měl snad sedm nul za sebou. To už je dávno, taky ve druhé lize, ale na začátku soutěže. Nyní je to jiné. Od začátku jara se tady jede v nastavení, že se chce postoupit. V každém zápase jsme pod tlakem, tak jsem jenom rád, že se nám daří.

Přišel jste během zimního období a poznával pardubický tým. V čem je podle vás největší síla mužstva?
Musím říct, že takovou kabinu jsem zažil jen jednou v životě, když jsme s Příbramí postupovali do ligy. Tenkrát nás trénoval pan Csaplár. Je to taková synergie, jak to všechno funguje. Vztahy v kabině jsou zdravé, žádné postranní úmysly, všichni táhnou za jeden provaz. Samozřejmě že hráči, kteří nehrají, by chtěli nastupovat, ale to je podle mě normální. Zkrátka vnímáte tu pozitivní energii, která je ze všech cítit, ať už jde o trenéry, vedení nebo maséry.

Jak zvládáte netradiční sled zápasů, které jdou rychle po sobě?
Je to jiné (usmívá se). Na něco takového byl málokdo zvyklý. Takovou zátěž znají asi jen hráči, kteří se dostali do nejlepších zahraničních soutěží. Samozřejmě to je náročné. Když se daří, tak se únava snáší jinak, ale zvláštní to je. Člověk pomalu nevstřebá zápas, který byl, a už se musí soustředit na ten další. Není prostor nad něčím zbytečně moc přemýšlet. Jede se pořád dál.

A z pohledu regenerace? Začíná to po utkání, kdy hráči mají výklus. Vy taky zůstáváte na hřišti a věnujete se svým cvikům. To vám pomáhá?
Je to tak, že si každý musí regeneraci uzpůsobit sám sobě, protože toho času je hodně málo. Není to jen na stadionu a po zápase, ale i ve svém volném času. Sám mám rodinu a vím, že ten měsíc je trochu brutální. Člověk se o sebe musí opravdu starat, protože ten dopad nemusí být během měsíce, ale třeba na podzim. Všichni se tomu musí věnovat sami.