„Při každém pohybu jsem cítil tlak nebo píchání. Věděl jsem, že to není dobré. Samozřejmě jsem myslel i na budoucnost a fungování v osobním životě,“ říká Fusek v rozhovoru pro Deník.

Jak dlouho jste se rozhodoval o tom, že s fotbalem koncem února skončíte?
Měl jsem to v hlavě už poslední měsíc, ale snažil jsem si to nepřipouštět. Věřil jsem, že se to ještě zlepší, ale koleno mě bolelo stále více. Při jednom tréninku se mi pak podvrtlo. To už jsem věděl, že to takhle dál nejde. Že nemůžu hrát na profesionální úrovni.

Řešil jste to potom ještě s lékaři?
Po tom tréninku jsem měl ještě dlouhou konzultaci s panem doktorem Holibkou z Olomouce, kterému chci zároveň poděkovat, že mi dal vůbec šanci se k fotbalu ještě vrátit. Po poradě s ním jsem se rozhodl ukončit kariéru. Následně jsem to oznámil vedení klubu a šel za trenéry. Bylo rozhodnuto.

Jaké tedy byly hlavní důvody? Co vás nejvíce při fotbale omezovalo?
Koleno už mě vůbec nepouštělo do pohybu a věcí, které pro mě dříve nebyly žádný problém. Při každém pohybu jsem cítil tlak nebo píchání, koleno mi začalo otýkat a věděl jsem, že to není dobré. Myslím, že to je nejlepší rozhodnutí. Samozřejmě jsem myslel i na budoucnost a fungování v osobním životě.

Zdravotní problémy se u vás táhly již delší dobu. Bylo pro vás zranění na začátku roku 2018 v Brně to fatální, které může fotbalistu potkat?
Podle mě to byl osudný zápas, který mi ukončil kariéru. Od té doby už to nebylo nikdy jako dřív. Během následujícího roku jsme podstoupil několik operací a vždy se snažil vrátit. Koleno se vždy ozvalo. Bum a další zákrok. Bylo to náročné období i po psychické stránce. Pan doktor Holibka mě operoval a sám mi řekl, že koleno bylo v dezolátním stavu. Podle něj byla šance se vrátit, ale nic mi slíbit nemohl. Tak jsem se domluvil i s panem Zavřelem, že to je padesát na padesát. Když jsem teď věděl, že to nejde, tak jsem vůči klubu nechtěl být nefér.

Za áčko Pardubic jste odehrál téměř stovku zápasů. Vzpomenete si na ten první?
Na první zápas nikdy nezapomenu. To jsme hráli ve Varnsdorfu, ještě za pana trenéra Svědíka. Tuším, že jsem šel na hřiště na posledních dvacet minut. Byl to zážitek, tam se vše odstartovalo.

Bylo to v dubnu 2013. Trenér Svědík si vás tehdy vytáhl z dorostu?
Já jsem dohrával poslední ročník v dorostu, ještě zbývalo několik zápasů do konce sezony, ale po zápase s Baníkem Ostrava si mě trenér Svědík zavolal do áčka. Nastoupil jsem nejprve ve Varnsdorfu a hned další víkend už v základní sestavě doma proti Čáslavi, která tehdy hrála druhou ligu.

A v týmu dospělých už jste se usadil…
Pan Svědík odešel do Baníku a přišel pan Krejčí. Ten už mě vedl tři roky předtím, tak to pro mě nebylo nic nového (usmívá se). Znal jsem ho, vše bylo v pohodě.

Jaké byly začátky v novém kolektivu, kde byla řada zkušených hráčů?
Musím říct, že tenkrát to bylo jiné. Když se podívám na současnou skladbu týmu, tak v týmu je plno mladých kluků, kteří chtějí kariéru nastartovat. Dříve tam byli spíše starší kluci. Pamatuji si, že jsem byl takový holub. Dělal jsem všechno (směje se). A musel jsem poslouchat.

Při pohledu do statistik září u vašeho jména utkání v Mostě, které Pardubice vyhrály 5:2 a vy jste vstřelil tři góly. To byl z tohoto pohledu nejlepší zápas?
Byl to můj první a poslední hattrick ve druhé lize. Ten zápas si pamatuji, protože jsme je herně přejeli a padlo nám tam všechno. Když se mě někdo na ten zápas ptá, tak se musím i smát, protože si mě kluci dobírali kvůli tehdejším vyšetřovaným zápasům. Ptali se, jestli v tom nejedu taky (směje se). Ale to je samozřejmě sranda, na ten zápas rád vzpomínám. Byl to nejpovedenější zápas ve druhé lize.

A co třeba pohárové bitvy proti Spartě?
Pro mě to byly velké zápasy. Už jen ta atmosféra, přijela Sparta, na to jsme nebyli zvyklí. Hráli jsme výborně a myslím, že jsme ji tady přejeli. Mohli jsme dát i více gólů. Byl to úžasný zážitek, navíc se nám každému dařilo. Ale vůbec zápasy s ligovými mužstvy nebo derby s Hradcem, když se vytvoří krásná atmosféra, tak se hraje úplně jinak. Zápas má náboj.

Neuvažoval jste někdy o přestupu jinam?
Fotbal hraji od pěti let, tak jsem samozřejmě jako každý kluk přemýšlel o tom, že bych si chtěl zahrát první ligu. Lákalo mě to, ale skončilo to takhle.

V týmu jste začínal jako útočník, ale potom vás trenéři chtěli využít i v obraně. Jak jste na to reagoval?
Musím říct, že když jsem se to dozvěděl od pana Zavřela a pana Krejčího, tak jsem z toho byl celkem špatný. Vždy jsem hrál dopředu. Když jsem pak ale koukal na různé sestřihy, jak krajní beci hrají, tak vlastně mají dost ofenzivní práce. Vzal jsem to tak a vůbec mi nevadilo, že budu hrát krajního beka. Vyzkoušel jsem si to v několika zápasech, nedělalo mi to problém a dokonce mě to i bavilo.

Jak vám trenér Krejčí vysvětloval tuto změnu?
Už od dorostu mi říkal, že umím výborně bránit jeden na jednoho. To byl pro něj asi hlavní důvod, proč mě tam dát. Věděl, že ofenzívu potom vždy podpořím.

Když jste v A-týmu začínal, mohl si někdo z diváků plést Dominika Fuska a Adama Fouska. Vy jste byli jako fotbalová dvojčata, je to tak?
Ten příběh je hezký v tom, že my jsme se potkali hned na prvním tréninku. Přišli jsme na nábor na Letní stadion a navíc jsme zjistili, že se jmenujeme podobně, tak jsme se začali bavit. Potom jsme zjistili, že bydlíme dva vchody od sebe. Byli jsme spolu skoro každý den, hráli fotbal i hry na počítači.

Dotáhli jste to z vašeho ročníku 1994 fotbalově nejdál?
Byl tam ještě Honza Shejbal, který hraje ligu v Teplicích. Měli jsme tam i další výborné kluky, byli jsme šikovný ročník.

Adam Fousek hraje nyní v Brně. Jak často ho máte možnost sledovat?
Do Brna někdy jezdím, pořád jsme ve spojení. Probíráme spolu všechno.

Pravidelně chodíte samozřejmě na zápasy Pardubic. Co jste říkal na podzimní jízdu spoluhráčů?
Měl jsem obrovskou radost. Bylo hezké, jak zápas od zápasu chodilo i více lidí. Začíná je to bavit, protože kluci hrají perfektní fotbal. Předvádí nejlepší fotbal ve druhé lize.

Věříte tomu, že někdy půjdete na fotbalový zápas na Letní stadion?
Rád bych tomu věřil. Nevidím do toho, tak jen slyším, jaké informace se k nám dostanou. Byl bych rád, kdybych jednou mohl na kluky zajít na nový stadion. Ale jak to bude, to opravdu nevím. Věřím tomu.

Máte jasno, co budete dělat? Chtěl byste zůstat u fotbalu?
Teprve se sám rozmýšlím, co mě bude živit. Jednou bych se chtěl k fotbalu vrátit. Dělám si i trenérskou licenci, chci se vzdělávat. Každopádně nechci fotbal opouštět. A když to půjde, tak bych si ještě rád rekreačně i zahrál.

Někteří bývalí spoluhráči se vrhli na trénování mládeže. Láká vás něco podobného?
Bavili jsme se o tom hodně s Filipem Kopřivou, který mě taky podpořil. Proto jsem šel na trenérský kurz. Příští rok půjdu na béčko a pak se uvidí.

A na závěr… Jak se vyrovnáváte se současnou složitou situací, kterou způsobuje pandemie koronaviru?
Já ta nařízení beru, všichni bychom měli být ohleduplní na lidi kolem sebe. Měli bychom to dodržovat, protože už to není žádná sranda. Sedím doma, koukám na seriály. Už mě to doma taky nebaví, ale musíme to zvládnout. Když se najde článek, který to bude bourat, tak se to odsud nikdy nedostane… Mohl bych ještě něco vzkázat?

Povídejte…
Chtěl bych poděkovat pardubickému klubu. Vedení, všem trenérům, zejména Jiřímu Krejčímu a Martinu Shejbalovi, kteří se mnou byli od začátku až do konce. Chtěl bych poděkovat Lence Konvalinové, která se o mě starala po dobu zranění. Taky Ivanu Svědíkovi, který mě dostával zpátky. Samozřejmě spoluhráčům za nepopsatelné zážitky, na které nezapomenu. Už jsem zmínil doktory - ať už pan Holeka nebo pan Holibka. A největší dík patří mojí rodině, která za mnou stála.