Hledali se, až se našli. Kdo s kým? Bývalý hráč bundesligového Hannoveru a mládežnický reprezentant JIŘÍ KAUFMAN s fotbalem. Pardubický odchovanec platil za obrovský talent a tak není divu, že již od svých patnácti let hrál za dospělé. Lepší profesionální kariéru mu zhatila mnohá zranění. Navzdory zdravotnímu stavu dál prohání míč alespoň na krajské úrovni. Několik sezon hájí barvy Libišan.

Prvoligovou scénu jste opustil po sezoně 2011/12 a zakotvil jste v Živanicích, které tehdy hrály jen krajský přebor. Mohla za to osoba stejného majitele, jako v Lázních Bohdaneč, kde jste naopak svoji kariéru v nejvyšší soutěži začal?
Byl jsem v kontaktu s některými druholigovými kluby, ale jednání ztroskotala. Lákalo mě vrátit se do Pardubic a nějakým způsobem jim pomoct. Oslovil mě pan Zavřel i s výhledem na práci v klubu i po skončení kariéry. Bohužel tehdejší trenér Svědík a můj bývalý spoluhráč z Bohdanče, se na mě z nějakého důvodu vykašlal. Vzal jsem tak nabídku ze Živanic, protože jsem chtěl hrát blízko domova. Navíc jejich filozofie měla hlavu a patu. Co se týče kádru, trenéra, zázemí a máte pravdu i majitele.

Nicméně jste se tam dlouho neohřál a po půl roce jste odešel ještě jednou do ciziny.
Z působení v Živanicích jsem měl zpočátku dobrý pocit, ale potom se objevily neshody s trenérem. Lišily se naše představy ohledně nároků na mou výkonnost. S přibývajícím věkem a se všemi zraněními na krku, už to nebylo ono. Hlava chtěla, ovšem tělo tolik nefungovalo. V opačném případě bych nehrál krajský přebor. Vykrystalizovalo to odchodem do nižší rakouské soutěže.

Můžete popsat, jak to v Rakousku chodí?
Jezdil jsem tam pouze na víkendy. Absolvoval jsem jeden trénink týdně a jeden zápas. Bylo to příjemné ze dvou pohledů. Člověk vypadl z českého prostředí, nikdo na něj nekoukal divně. Tam jsem si odehrál zápas a měl jsem klid. Navíc zázemí v podobě útulných stadionů je na ještě lepší úrovni než u nás. No a také jsem dostal nějaké to Euro. Nebylo to na uživení, ale na nějaký ten nákup, benzín nebo pivko se za to dalo pořídit. Mohl jsem dál dělat co mě baví a nemusel jsem se kvůli někomu nebo něčemu nervovat.

Povězte, jak se poté bývalý bundesligový hráč ocitl v I. B třídě Pardubického kraje?
Po návratu z Rakouska jsem měl ještě snahu ve fotbale pokračovat. Mám fotbal rád, tak jsem se snažil u něj zůstat.

Vaší další štací se staly Libišany. Kdo vás přivedl na tuto myšlenku?
Chtěl jsem někam k domovu. Libišany dostaly z hlediska majitele nádech klubu, kam se snaží přivádět nadstandardní hráče. Podobně jako Živanice měly kvalitní zázemí především po materiální stránce. Trochu si tam hráli na to, že překročili fotbalovou úroveň v krajských soutěžích. Proto tým stál postupoval.

Jak se upekl váš příchod?
Znal jsem tam několik kluků a oni mě kontaktovali, jestli bych neměl zájem si za ně zahrát. Já jim na nabídku kývl. Nestěžuji si. Manšaft jsme vždy měli dobrý, hrajeme pohledný technický fotbal. Samozřejmě soupeři a jejich fanoušci nás nemají rádi, protože si všichni myslí, že si na kraj vyděláváme astronomické peníze. A hrajeme jen kvůli nim. Na druhou stranu je to pro nás motivující.

Proč po všech těch zraněních, které vás potkala, riskujete další na krajské úrovni, kde se nejde pro ostřejší zákrok daleko?
Pochopitelně riskovat nemá cenu. Nicméně, když hrajete fotbal celý život, tak vám to nedá. Stále vás to nutí: přijít do kabiny, vyběhnout na plac, radovat se z výhry, smutnit po prohře…

V krajských soutěžích není k vidění jen technická hra. Vy jste naopak patřil k elegantním fotbalistům. Musel jste v soubojích přitvrdit, nebo raději pronásledovatelům utečete?
Vždycky jsem byl technický fotbalista. Mám nějakou kvalitu a velkou dávku zkušeností na to, abych hrál jinak než dřív. Nemůžu a ani nechci se měřit s mladými kluky v nějakých soubojích. Ať už běžeckých či osobních. Spíše to řeším chytrostí. Každopádně nemíním uhýbat, nicméně ve svých letech a vzhledem k prodělaným zraněním už si musím dávat větší pozor.

Vědí vůbec vaši protihráči, že nastupují proti exbundesligovému hráči?
Někdo to ví, ale spousta nemá tušení. Hlavně mladší tomu nevěnují pozornost.

Jak vás vnímají, berou na vás ohledy, nebo vám to chtějí na trávníku osolit?
Na hřišti se ohledy neberou. Občas se stane, že někdo je trochu ostřejší. Já už jsem se ale naučil hrát s určitým nadhledem. Takže se nepouštím do velkých akcí. Soupeři nedovolím k sobě dojít, aby z toho nebyl nějaký zbytečný souboj. Vytočil by mě opravdu jen nějaký zákeřný faul.

A stalo se vám, že do vás někdo zajel a vy jste si ho musel vzít stranou se slovy: Takhle ne?
Ne, naštěstí nestalo. Samozřejmě nějaké emoce na hřišti mám. Někdy řeknu něco víc, než bych měl. Pokaždé se ale držím v mezích. Nad nikoho se ale nepovyšuji, snažím se soustředit jen na hru.

Ve vaší libišanské éře tým dobrovolně propadl z krajského přeboru až do toho okresního. Na takové úrovni jste se už neobjevil a raději šel do Holic. Už to byla na vás velké dno?
Přesně tak. Řekl jsem si, že kraj je strop a níž už nepůjdu. Krajské soutěže mi vyhovují zázemím, kvalitou hřišť a fotbal má nějakou úroveň. Samozřejmě, že divize a ČFL jsou někde úplně jinde. Než jít hrát do okresu, tak to raději skončím s fotbalem…

Po roce se Libišany vrátily do I. B třídy, ve které jste s nimi začínal. A tak jste se vrátil. Soutěží jste prolétli a po podzimu vedete I. A třídu. Míříte nekompromisně do přeboru?
Kádr v Libišanech máme velice kvalitní, ale také úzký. Pokud zůstane pohromadě, jiné ambice než postup do krajského přeboru, mít nemůže. Otázkou zůstává co bude po případném postupu. V těchto soutěžích se totiž nedá dopředu naplánovat, co bude za půl roku. Jestli zůstanou lidi a záleží také na ochotě vedení, majitele i obce.

V krajských soutěžích musí týmy čelit také nefotbalovým věcem. V otázce rozhodčích jste byl zvyklý na vysoce profesionální přístup. Nevadí vám české poměry?
Vyrostl jsem v českém prostředí, hrál jsem v něm a také jsem se do něho vrátil. Pochopitelně sleduji i situaci okolo rozhodčích. Vím, jak to bylo dřív, vidím, jaké je to teď. Rozhodčí v Čechách jsou samostatnou kapitolou. Člověk se s tím musí vyrovnat. Na druhou stranu velkou hlavu si z toho nedělám. Někdo ty zápasy pískat musí. Jednou pomůže, podruhé ublíží. Záleží na tom, jestli se jedná o úmysl. Nepopírám, že tendence v nižších soutěžích, občas ovlivnit zápas existuje.

Problémy s rozhodčími se táhnou českou kotlinou od nepaměti. Co vy na to?
Podle mě to bylo dřív daleko horší. Člověk se nad to musí povznést. Tedy pokud to není extrémně za hranou. Rozhodčí jsou také jenom lidi a někdy mohou udělat chyby i neúmyslně. Podle mě nemá cenu se nad tím moc pozastavovat. Přeci se nenecháme zkazit lásku k fotbalu…

Chorobopis „pacienta“ Jiřího Kaufmana

„Moji fotbalovou kariéru nejvíce ovlivnilo levé koleno. To byl základ všeho neštěstí. Někdy v šestnácti letech, ještě ve vývoji, jsem se zranil. Podstoupil jsem svou první artroskopii, ovšem lékař mi nahlásil, že je vše v pořádku. Zpětně si myslím, že tam něco přehlídl. Asi čtyři měsíce na to jsem se totiž zranil na Spartě a dostal jsem se k doktoru Váchalovi. Ten mi oznámil, že mám natržený křížový vaz, pryč celý meniskus a výrazně je poškozena chrupavka. Na začátku kariéry jsem dostal ránu kladivem. Od té doby jsem cítil, že celá noha je slabší a já už nemohl dávat fotbalu maximum. Začal jsem hrát spíše hlavou a nějakou tou chytrostí. Bohužel už jsem nemohl vložit do hry potřebnou agresivitu. Při angažmá v Drnovicích jsem šel na třetí operaci kolene. Zase mi to jen vyčistili. Stejných problémů jsem pak měl i v Německu. Z osmi let v první nebo druhé Bundeslize jsem polovinu promarodil. Zúčastnil jsem se asi dvanácti magnetických rezonancí a iks hmatových vyšetřeních u různých doktorů. Nejdříve mě chtěli poslat do Ameriky, kde by mi transplantovali chrupavku. Nakonec nade mnou mávli rukou. Dávali mně injekce a měl jsem posilovat sval, že prý to bude držet. Vždy to vydrželo jen krátkou dobu. Vyvrcholilo to v Bohemians. Znovu mě otevřeli a lékař mi řekl, že křížový vaz tam není. Plastiku mi tak dělali až někdy po třicítce. Roky, včetně Bundesligy, jsem hrál bez křižáku! Člověk léta ulehčoval práci kolenu a tím pádem běhal jinak. Blbě. Doplatily na to další části levé nohy. Takže jsem měl různé praskliny v lýtkovém i stehenním svalu. Ale i v zádech a břiše. Do toho výrony a také operace kotníků. Měl jsem zlomenou ruku. Mou kariéru ovlivnily rovněž plotýnky. V šestadvaceti jsem měl vyhřezlou jednu, o dva roky později druhou. Znovu kvůli disbalanci. Když to shrnu tak pravé koleno mám jako jura, zato levé na kaši…“