Kdyby KFS Pardubice oceňoval nejlepší střelce Zlatou kopačkou, Jan Poláček by měl doma plnou vitrínu…

Jak se vyvíjela vaše fotbalová kariéra v mládí?

Začal jsem ve Slovanu Pardubice. Tam jsem hrál asi od šesti let do sedmé třídy. Od osmičky jsem na rok přešel do VCHZ Pardubice. Vyzkoušel jsem si tam žákovskou ligu. V jednom týmu jsem byl například s Jirkou Kaufmanem. Potom jsem šel na skoro celý dorostenecký věk do Tesly Pardubice. Poslední rok jsem strávil znovu ve "vécházce", kde se kopala dorostenecká liga.

Střílel jste góly od dětství. Byl jste tou „hvězdičkou“ týmu, která rozhodovala zápasy?

Dodneška si pamatuji, jak jsme v žácích hráli se Slovanem v Horních Ředicích. Vyhráli jsme 24:0. Já dal osm gólů, sedm jich dal Martin Danihelka a sedm Radim Flekač. To jsem ještě hrával v záloze. Takže góly jsem dával odjakživa.

Až do repre. Ale advokátní

Přechod do dospělé kategorie není vždy jednoduchý. Jak jste se s tím vypořádal?

Neměl jsem s tím větší problém. V osmnácti letech jsem se vrátil do Slovanu a v chlapech hrál divizi. Mimo jiné s dnešním trenérem FK Pardubice Jiřím Krejčím a jeho současným šéfem, spolumajitelem klubu Vladimírem Pitterem. Trénoval nás Roman Sokol. Ještě k Jirkovi. On byl špílmachrem našeho týmu ale nehrál si na nějakou hvězdu. Byl sice mazák, ale k nám mladým se nechoval vůbec povýšeně. Dodnes se přátelíme. Ze Slovanu jsem šel na hostování do Heřmanova Městce a FC Loko Pardubice. No a pak jsem přerušil kariéru?

Z jakého důvodu?

Sám pro sebe si říkám, že ze studijních důvodů. Vydal jsem se do Prahy na vysokou školu. Přes týden jsem byl mimo a tak v Pardubicích nešlo trénovat. Do pětadvaceti jsem fotbal vůbec nehrál.

Kdy jste se k fotbalu vrátil?

V šestadvaceti jsem byl na nějaké akci, hráli jsme tam na dvě. Byli tam kluci z pardubického Torpeda a říkali mi: Ty vole, tys to někdy hrál, viď? Já jim přitakal, že jo. A tam jsem se k fotbalu vrátil. Tehdy jsme hráli I. B třídu.

Vy jste se ale objevil ve vyšších krajských soutěžích.

Chodil jsem z Torpeda na hostování. Čtyři roky jsem strávil v Pardubičkách. S trenérem Kamilem Řezníčkem jsme postoupili z okresního přeboru až do toho krajského. Pak jsem působil tři roky v Moravanech.

Jan Poláček za to umí vzít nejen na zeleném trávníku.
Bomber z Pardubiček se jmenuje Poláček

Když jste byl takový snajpr, proč jste dal přednost civilnímu zaměstnání?

Těch talentovaných fotbalistů a promarněných talentů jsou mraky. Jak se říká: Je hodně povolaných, ale málo vyvolených. Rodiče mě spíše tlačili do studií. Nebudu zastírat, že jsem neměl dilema. Hodně jsem přemýšlel jestli dát přednost fotbalu nebo vysoké škole. Jako každý kluk jsem snil o tom, že budu hrát ligu, dostanu se do repre. Když jsem přišel do chlapů, tak bylo znát, jaká je za fotbalem strašná dřina. Já zrovna v tom věku, nebyl ten, který by na všechno, co život přináší zapomněl a věnoval se jen sportu. Rozhodl jsem, že půjdu na vysokou školu a stal ze mě právník.

Nestal jste tedy ligovým kanonýrem ale ligovým právníkem.

(směje se) V podstatě ano. Nakonec jsem to dotáhl i do reprezentace. Existuje totiž advokátní reprezentace. Ta se účastní turnajů jako je mistrovství světa nebo mistrovství Evropy. Jsem jejím členem. Paradoxně takovou oklikou jsem si splnil sen zahrát si proti týmům ze zahraničí.

Děda kamarádil s Pláničkou

Po kom máte takový čich na góly?

Táta snad fotbal nikdy nehrál, takže po něm mám v krvi tu právničinu (směje se). Ale oba dědové byli aktivní fotbalisté. Nicméně oba chytali. Jestli je nepředělali z ofenzivních hráčů, tak ho nemám mít po kom. Děda z máminy strany se ale kamarádil s Pláničkou. Musel jsem být odmalička slávista (úsměv). Babička s dědou bydleli ve Starém Hradišti hned u hřiště. Já byl od rána do večera na place. To samé na sídlišti na Dubině, kde jsem vyrůstal. Tehdy po škole neexistovala jiná zábava než přijít za barák a hrát fotbal nebo hokej. Jako tyče nám posloužily stromy, nic nám nevadilo. Kromě míče jsme nic nepotřebovali.

Vždy vás to táhlo dopředu?

Jasně. Každý chtěl dávat góly. Fotbal jsem začal vnímat po mistrovství světa v Mexiku v roce 1986. No a tam hrál Maradona. Já z něj byl úplně vyřízenej. Mamka mi musela udělat pruhované tričko a napsat na něj Maradona. Od té doby jsem věděl, že je lepší hrát v útoku.

"Čurby" a jeho Maradona
Miloslav Urbanec: Maradona pro mě zůstane nesmrtelným

Jaký jste měl recept na střílení branek?

Nikdy jsem nebyl brilantní technik ani výjimečný talent, ale vždy jsem si za góly šel.

Tedy hráč se zabijáckým instinktem?

Dá se to tak říct. Takový trochu buldočí styl. Časem jsem vyrostl a zesílil, takže jsem míval navrch i v osobních soubojích. Ve vápně jsem na tom byl docela slušně. Uměl jsme si sjednat respekt. Tam jsem byl pro tým vždy nejplatnější. Čím stárnu, tak dávám góly z menší blízkosti.

Jakým způsobem jste jich dal nejvíc?

Před přerušením fotbalové kariéry jsem byl rychlý a hodně jsem jich dával po únicích. Zrychlil jsem krok a už mě nechytili. Kolem třicítku jsem střílel góly, které pramenily z práce celého týmu. Většinou padaly po centrech nebo přihrávkách pod sebe. Také po standardkách.

Imponoval mi Batistuta

Nedávali spoluhráči centry naslepo do vápna, protože věděli, že vy už se o nějak postaráte?

No skoro jste to trefil. Já si z nich dělal srandu ve smyslu ať to tam dají a už jdou na půlku (chechtá se).

Jednu sezonu v Moravanech mi to padalo až neskutečně. Se spoluhráčem Tomášem Křížem jsme se přetahovali o klubové prvenství. Dal jsem snad pětadvacet branek. To samé v Pardubičkách. Stal jsem se nejlepším střelcem v okresním přeboru, I. B třídě a I. A třídě. Kolem mě samí mladí kořeni. Ty to oběhali a já byl od toho, abych dával góly.

Kolik jste dával průměrně gólů mezi dospělými?

V Pardubičkách klidně přes třicet gólů. A když jsem byl ještě mladej Janek v tom Heřmáňáku nebo Lokádě tak patnáct až dvacet branek.

Jiří Kaufman v dresu německého Hannoveru
Kaufman se postavil za Kúdelu: Kdo není tmavé pleti, má problém

Už jste zmínil dětský idol Maradonu, měl jste ještě nějaký vzor?

Měl jsem rád vlasaté Argentince. Nejvíce se mi líbil Batistuta. Nebyl úplná hračička, ale rval všechno na bránu. Imponoval mi tím gólovým instinktem a schopností brát to na sebe. Za prvé měl dlouhé vlasy, což já kdysi také a za druhé to byl typ útočníka, který nemyslel na nic jiného, než jít na bránu. Žádné kličky k praporku.

S pardubickým Torpedem nyní hrajete třetí třídu. Jak si vedete v tabulce střelců?

Teď už se jako bůhvíjaký kanonýr se necítím. Člověk už ale rychlejší nebude (úsměv).