Návod Machatých. Rodit po meči a pak můžou hrát v týmu tři generace

"Fotbal hrál můj děda, táta z taťkovy strany. Kopačky si nazouval i taťkův brácha a můj strejda Fanda. Hraji ho já a můj mladý. Takže se jedná o čtyři generace," říká pro Deník prostřední z rodu, a to Radek Machatý. 

Jaké to je nastupovat v týmu se svým tátou a se svým synem zároveň?

Je to něco, co by mě nenapadlo. Jedná se o nádherný pocit a mnoha lidem, se to nikdy nepoštěstilo. Tahle myšlenka napadla našeho místopředsedu Zdendu Nývlta, někdy v říjnu. Taťka totiž stále trénuje s béčkem. Občas s námi chodí i můj mladý. Napadlo ho, že bychom se mohli takto sejít i v mistrovském utkání.

Který ten zápas utkví vašemu rodu v paměti?

Na podzim jsme se doma proti Lánům sešli na dvacet minut na hřišti já se synem i taťkou. Pocit je to fantastický a moc lidem se to nepoštěstí. Za prvé potřebujete mít linii tří chlapů a všichni ti chlapi musí hrát fotbal.

Jakýkoliv post

S vaším otcem jste si ale nezahrál poprvé, viďte?

Přesně tak. Ještě, když jsme hráli čtvrtou třídu, tak jsme se sešli v jednom mančaftu. Tuším, že to bylo v sezoně před covidem.

Co jste odkoukal od táty? Jaké jsou jeho přednosti?

Poctivost a přístup. Vždycky dělal na hřišti všechno na sto procent. Fotbalem žil, nevynechal jediný trénink. Střílel také góly, s balonem to uměl. Fascinovala mě jeho univerzálnost. V jednom utkání hrál beka, v dalším nastoupil v útoku. Dokázal zaskočit i v bráně (smích).

Bavíte se doma o něčem jiném než o fotbale?

Pochopitelně. Jak by k tomu přišly naše ženy (smích). Je ale pravda, že je fotbal v naší rodině na prvním místě. Taťka fotbalem žil. Mám to v sobě také já a myslím si, že můj mladý jde v našich šlépějích. Nechce chybět na jediném tréninku. I když má teplotu nebo je jinak nemocný, tak na fotbal chce. A když nemohu na trénink já, tak jsem z toho úplně špatný.

Oliva v 71 letech: Nedovolil bych si uhnout ze souboje, nebo snad skuhrat

Jedna věc je ta, v čem se mu chcete podobat, druhá geny. Co jste zdělil po fotbalové stránce?

Možná, že tu univerzálnost. Mohu hrát na všech postech z těch deseti v poli. Někde to nebude ono, ale kam mě trenér postaví, tak to nějakým stylem odehraji. Teď to může vyznít troufale.

Nicméně, odkoukal něco táta od vás?

(směje se na celé kolo a raději si to zopakuje) Taťka ode mne? To mě fakt nic nenapadá (pokračuje ve smíchu).

Hlavně, že jste se pobavil.

Jo, to mě vážně pobavilo.

Tak jinak. Může to být postavené tak, že žák už převyšuje učitele?

Tím si nejsem jistý. Mám za to, že ne. Určitě se nepovažuji za lepšího fotbalistu, než byl v době své největší slávy taťka.

V Holicích je možné všechno

Kam až sahají kořeny fotbalové dynastie Machatých?

Fotbal hrál můj děda, táta z taťkovy strany. Kopačky si nazouval i taťkův brácha a můj strejda Fanda. Hraji ho já a můj mladý. Takže se jedná o čtyři generace.

Navštěvoval jste tátovy zápasy, když válel za Holice?

Samozřejmě. Nicméně už si moc nepamatuji, když hrával za áčko, které kopalo divizi. Jak hrál za béčko, tak to jsem nechyběl na žádném jeho zápase a vlastně pak i tréninku. Měl jsem výhodu, že můj děda dělal správce stadionu v Holicích. Takže jsme s bráchou byli na hřišti de facto každý den. Vlastně jsem na něm vyrůstal. Prakticky jsem byl na zápasech pomalu všech holických týmů. Hodně jsme jezdili se dívat i na venkovní zápasy. Fotbalem jsme žili.

Bartoníček dostal k šedesátinám zážitkový dárek. Kopl si penaltu

Váš otec má výhodu, že v kádru holického béčka se to hemží technickými fotbalisty a on se tudíž nemusí tolik dřít.

(směje se) No. My máme v kádru vícero starších hráčů jako jsou pan Bartoníček nebo pan Oliva. Zařídíme jim vyšší vedení, aby když přišli do hry měli situaci ulehčenou. Za rozhodnutého stavu se snažíme o to, aby se s balonem potkali. Například poslední podzimní zápas proti Valům jsme to pojali slavnostněji. Pepa Bartoníček slavil šedesátiny, tak jsme ho nechali kopat penaltu, kterou proměnil. Tonda Oliva přihrával na gól.

Je pro vás školou pozorovat přístup k fotbalu těchto velezkušených borců?

Určitě. Jelikož ti chlapi, s námi poctivě chodí na trénink, tak je chceme odměnit tím, že sem tam nastoupí do ostrého zápasu. Když dají gól, tak to už je taková třešnička na dortu. Vlastně z naší strany se jedná o poděkování, že s námi chodí na tréninky. Protože kolikrát by nás bez nich bylo málo, řeknu osm a nedalo by se pořádně trénovat. Z té staré gardy chodí pravidelně čtyři borci, a ve dvanácti to už je parádní trénink. Jezdí s námi, byť se jen dívat, na hřiště soupeřů. Klobouk dolů před nimi.

Když vás tak poslouchám, tak se dá s nadsázkou říct, že kdyby žila holická legenda Jiří Zástěra, tak byste měli ligového trenéra…

(směje se) No, dá se to tak říct. U nás v Holicích je možné všechno.

Až do kuchyně

Jaké posty v tom památném utkání obsadili „chlapci“ Machatí? Sešli se třeba příslušníci jedné famílie na jedné straně?

Já nastupuji uprostřed zálohy a taťka s Dominikem hráli v útoku. Můj mladý může hrát i krajního halva.

Směřují vaše přihrávky častěji na rodinné příslušníky, nebo je neupřednostňujete před ostatními kolegy?

Když mám balon a oni jsou volní, tak se snažím hledat hlavně je. Především taťku, kluk si ho může vybojovat sám. Pro mě je to hřejivý pocit, pokud mohu v zápase přihrát taťkovi. A kdyby z mé nahrávky vstřelil gól, tak to byl vůbec bonus.

A když mu přihrávku neadresujete, dostanete od něj u večeře za uši?

Ne to vůbec. To mě vyčítáno fakt není (úsměv).

Čtyři branky stejnému soupeři! Prostě mi to nějak vychází, říká Kovařík

Jak koukají spoluhráči na to, že jste se z toho udělali rodinný podnik?

(směje se) Přejí nám to. Tedy alespoň si to myslím. Navíc v tu dobu stejně už je o výsledku rozhodnuto a zápasy se mění v naši exhibici. I moji spoluhráči se snaží hledat ty starší chlapy. Ať už je to taťka či ostatní.

Co vy a střílení branek?  

Nejsem žádný kanonýr. Pokud mohu, tak spíše své spoluhráče oslovuji přihrávkami. Čas od času se mi střelecky zadaří, ale bez ostatních kluků by to nevyšlo. Jako by se domluvili a chtěli mi to vrátit, protože mi ty góly perfektně připravili.

Patříte do té sorty hráčů, že vás přihrávka těší více než vstřelený gól?

Dá se to tak říct. Mám větší radost, když někomu gól připravím. O to více mě těší, když po mé akci, uklidí míč do prázdné brány. Ve třetí třídě jsme to hráli až do kuchyně. Já ale opravdu nejsem žádný střelec a na góly se sám nadřu.