FORTUNA:LIGA - 27. kolo:

FK Pardubice (13. místo, 26 bodů, 25:36) - SK Dynamo České Budějovice (16. místo, 18 bodů, 26:55).

Neděle 15:00, CFIG Arena.

Vzájemný zápas: 1:0 (venku).

S tímhle vytáhlým mladíkem nic nezacloumá… Odchovanec pražské Sparty si za poslední rok prošel několika perieptiemi. Zvládl desetiměsíční pauzu kvůli vážnému zranění. V prvním jarním kole byl na Slovácku vyloučen a dostal stopku na další zápas. Když se vrátil do základu, tak ho trenér Kováč vyndál po pětdvaceti minutách, když se mu „Mary“ nelíbil v domácím střetu s Teplicemi.

„Přijal jsem to. Bylo to však nepříjemné, což by potvrdil každý hráč. Nemyslím, že by to nějak se mnou otřáslo. Snažil jsem se dál na tréninku makat a přenést si to do zápasů. Teď naposledy proti Olomouci jsem do toho skočil a bylo to v pořádku,“ říká Dominik Mareš v rozhovoru pro Deník.

close Dominik Mareš se v jarní části utábořil v základní sestavě. info Zdroj: FK Pardubice/David Haan zoom_in Trenér Radoslav Kováč vystřídal Dominika Mareše ještě v první půlhodině utkání s Teplicemi. 

Přišel čas doma zvítězit

V kalendářním roce 2024 jste v domácím prostředí ještě nezvítězili. Nastal čas?

Určitě už přišel čas konečně zvítězit. Připravovali jsme se hodně na tento zápas. Před týdnem jsme vyhráli, tak teď bychom to chtěli potvrdit.

Doma dvě výhry, venku pět. Proč jste v "cizině" tak brutálně lepší?

Vůbec mě nenapadá, čím to je zapříčiněno. Přitom do každého zápasu dáváme všechno hrajeme prakticky stejně. Kombinačně se snahou hru tvořit a nejen čekat na brejky, jak to kolikrát venku chodí. Možná, když se ocitneme v roli papírového outsidera, tak nám to svědčí více.

Máte vysvětlení, čím to je, že se vám naopak vůbec doma nedaří? Může za to zvýšený psychický tlak?

Může tomu tak být. Když hrajeme doma, tak se od nás čeká, že budeme vyhrávat. Ta povinnost je více svazující. Trochu se z naší hry vytrácí lehkost. Každopádně v neděli je potřeba to tady zlomit.

Nemůžete si k tomu přát lepšího soupeře. České Budějovice ze třinácti venkovních duelů uhrály pouze dva body. Vnímáte jejich situaci?

Ano. Vnímáme. Na druhou stranu ale vnímáme také to, že my máme doma nejhorší bilanci ze všech. Bylo by super, kdyby si z nás dvou pohoršily Budějovice.

Je tu však jedno velké ale. Ze sedmi utkání nejvyšší soutěže Pardubice pětkrát Jihočechům podlehly.

Jednalo se ale vesměs o vyrovnané zápasy. Nás může nakopnout fakt, že v posledním vzájemném utkání jsme u nich vyhráli 1:0. Takže bychom na to navázat, abychom vítězně zvládli oba zápasy v základní části.

Vzpomenete si ještě na utkání pod Černou věží z konce října?

Dali jsme gól do desáté minuty. Osobně jsem tam nebyl. Koukal jsem na zápas v televizi, protože jsem teprve dokončoval rekonvalescenci po zranění. Byl jsem ale strašně rád, že jsme vyhráli, protože v tu chvíli to byly nesmírně důležité body.

Od té doby se ale v Českých Budějovicích mnohé změnilo. Vedení klubu, trenéři. Spatřujete u nich nějaký posun?

Je to nepříjemné. Vždycky, když se změní trenér, tak je to nějaký nový impuls. Sice je tam nový trenér už delší dobu ale náznaky zlepšení jsem u nich pozoroval. Bude to s nimi těžký zápas, ale doufám, že to zvládneme.

Zkraje jara se po dvou domácích výhrách zdálo, že mohou České Budějovice reálně myslet na uniknutí baráži. V poslední době jakoby se vrátili do starých kolejích. Co vy na to?

Oni nabrali nějakou ztrátu a je těžké ji smazávat. To jsme si prožili v loňské sezoně. Nejhorší pak je, když týmy v tabulce před vámi také vyhrávají. Je to o nějaké vítězné šňůře. Každopádně očekávám tuhý boj až do konce.

Navázat na Olomouc

V tomto kontextu se nabízí otázka, jak je pro váš tým zásadní výhra v Olomouci?

Určitě zásadní. Po čtyřech prohrách jsme konečně vyhráli. I když s Plzní jsme hráli celý zápas o jednoho muže méně, s Baníkem nám vyloučili dokonce dva hráče. Proti Budějovicím nám remíza nestačí, chceme samozřejmě vyhrávat.

Když nic jiného tak jste si narovnali pošramocené sebevědomí, které vám po parádním začátku jara prudce vzlétlo nahoru.

Výhra v Olomouci nám zvedla sebevědomí. Když takhle získáte tři body na půdě celku z horní poloviny tabulky, navíc po neúspěšné sérii… Teď jen na to navázat.

Vnímali jste před utkáním, že olomoucký klub se momentálně ráchá v bahně?

Vnímali jsme situaci, že měli nějaké problémy. My se ale soustředíme jenom to, co je na hřišti. To je pro nás nejdůležitější.

Trochu paradoxně jste vytěžili všechny tři body ze zápasu, kdy jste z tradiční obranné čtyřky zůstal pouze vy. Měl jste v tomto utkání obranu na povel?

No, úplně se to tak říct nedá. Nicméně si myslím, že jsme hráli zodpovědně dozadu. Nesmíme zapomenout, že rovněž Olomouc si vypracovala nějaké příležitosti, ale Tonda (gólman Antonín Kinský) nás podržel. Hlavně díky němu jsme to zvládli vzadu s nulou.

Pozoroval jste na svých nových spoluhráčích, že si váží toho být v základní sestavě a že jen tak nebudou chtít pustit zpět na hřiště obranné stálice?

Určitě to bylo znát. Celá obranná čtyřka jsme hráli soudržně. Sbírali jsme míče ze vzduchu, Dony (Denis Donát) vyhrával souboje s Julišem. Všechno nám fungovalo.

Co jste z opačné poloviny hrací plochy říkal na kardinální kiks brankáře Macíka?

Vůbec jsem to nečekal. Viděl jsem Sychryče (Vojtěch Sychra) jak doráží na Beneše. Macík se rozhlížel, kam by to dal a najednou mu míč podjel pod nohou. Pak jsem se jenom modlil, aby se dokutálel do sítě (směje se).

Zaznamenal jste někdy takový gólmanský zkrat?

Přímo na stadionu to bylo poprvé. V televizi jsem už pár takových minel viděl. Naposledy teď ve čtvrtek, kdy hrál Liverpool. Nebylo to úplně stejně jako v případě Macíka. Brankář Sheffieldu při odkopu trefil Nuňéze a od něj se odrazil míč do sítě.

Úprk z barážových pozic

Bavíte se v kabině o tom, že se před vámi otevřela ideální možnot odskočit Českým Budějovicím až na jedenáct bodů. Vzhledem k tomu, že váš soupeř okupuje poslední příčky, by se jednalo o důležitý krok k přímé záchraně. Je stále prioritním cílem, nebo už přemýšlíte o tom, že byste se vyhnuli baráži?

Pořád zůstává hlavním cílem přímá záchrana. Ale určitě přemýšlíme nad tím, že se chceme utrhnout z barážových pozic. A možná se objevuje i myšlenka, ale to je hodně daleko, proklouznout do prostřední skupuny. To by bylo úplně nejlepší (zasní se).

V Pardubicích kroutíte už třetí sezonu. Jak jste v klubu spokojený?

Jsem tady velice spokojen. Dostávám šanci v základu, navíc máme super tým, super partu i mimo hřiště. Občas se to v kabině promění, ale spíše jsou tady kluci, se kterými se znám.

Na několik měsíců jste vypadl z kádru. Jak dlouho jste nemohl hrát a co se vám přihodilo?

Měl jsem přetržený zkřížený vaz v koleni. Vlastně mi doktoři spravovali i meniskus. Pauza trvala necelých deset měsíců. Po zranění jsem se rozehrával v béčku. Tuším, že tři zápasy, pak jsem naskočil za áčko.

Jaké to bylo pro mladého kluka sledovat své spoluhráče z tribuny?

Na začátku to bylo v pohodě. Soustředil jsem se hlavně na to, abych nic neuspěchal a správně se vyléčil. Ke konci už mi to přišlo psychicky náročné. Člověk ví, že se blíží jeho návrat, ale pořád ještě nemůže hrát. Pořád se doba rekonvalescence protahovala. Oddychl jsem si, když jsem mohl alespoň na dvacet minut nastoupit za rezervní tým. Byl jsem strašně šťastný, že jsem zpátky u fotbalu.

Jarní část jste zahájil v základní sestavě. V prvním kole jste ale byl vyloučen, pro druhé vás potrestali a ve třetím vás vyndal trenér už po pětadvaceti minutách. Neotřáslo to nějak vaší psychikou, či jste kritiku přijal?

Přijal jsem to. Bylo to však nepříjemné, což by potvrdil každý hráč. Nemyslím, že by to nějak se mnou otřáslo. Snažil jsem se dál na tréninku makat a přenést si to do zápasů. Proti Olomouci jsem do toho skočil a bylo to v pořádku.

Zdá se, že jste si u trenérů vydobyl největší důvěru na pozici krajního beka?

Trochu to vnímám. Je to příjemný pocit, když máte důvěru trenéra. Pak si na hřišti více věřím. Chci odevzdat ten nejlepší výkon a nutí mě to ještě více na sobě pracovat. Při takovém zjištění se chce člověk výkonnostně posouvat dál.

Tenis, lyžování, vyhrál fotbal

Co říká na pardubické angažmá váš táta Pavel? V době, kdy on hrával za Spartu, se Pardubice plácaly někde v divizi…

Říkal, že je super, jak tady pracují s mládeží. Hodně se mu to líbí. Když jsem přestupoval ještě v juniorském věku tak mi to jen doporučil. Považujeme to oba za správný krok.

Táta je tím důvodem, proč hrajete fotbal?

Přesně tak. Kdybych měl tátu v jiným sportu, tak bych dělal ten jeho. Ale tím, že jsem vlastně už od tří let kopal do míče, tak mě to táhlo spíše k tomu fotbalu. Ale vyzkoušel jsem si i jiné sporty.

Povídejte.

Hrál jsem tenis. Už jsem měl i svého trenéra. sem trenéra na tenis. Lyžoval jsem. Odjel jsem pár závodů. To je asi tak všechno.

Každý syn se chce vyrovnat svému tátovi. Vám to ale nezávidím: dva tituly se Spartou, reprezentace, zahraniční angažmá. Kam vedou vaše sny?

(zasměje se). No, bude to hodně těžké. Chtěl bych překonat taťku, nebo dokázat to, co on. Protože to byly velké zápasy, co on hrál. Má bronz za mistrovství Evropy 2004. Zahrál si tam proti Německu. Ještě to bude zajímavé…

Oba jste obránci, kteří ale umějí zaútočit jako falešné křídlo. Je to jenom náhoda? Skoro to vypadá, že zděděné geny nemohou mít dokonalejší strukturu?

(úsměv) Já jsem hrával i střed zálohy, hrál jsem křídlo a skončil jsem vlastně v obraně. Táta mi dává rady, budu se snažit na pozici krajního beka hrát co nejlépe. I když on občas také nastupoval na kraji zálohy…

Utkání s Českými Budějovicemi bude beneficí borců, kteří hráli první ligu na tomhle stadionu před padesáti pěti lety. Je třeba pro vás hráče vyšší motivace se před nimi ukázat?

Máme motivaci i v tomto ohledu. A doufám, že to před jejich zraky zvládneme. Konečně by to už chtělo doma vyhrát.

Postřehl jste, že jedním z pamětníků konce prvoligových šedesátek je Jan Mareš. Rodák z Karlína hrál i za Slávii…

Tak to jsem vůbec nečetl. Já ale pocházím ze Zlínska. Narodil jsem se ve Zlíně, taťka s mamkou jsou také z Moravy. Mamka ze Zlína, táta z Otrokovic, takže se jedná pouze o shodu jmen.