Souhra čísla 23. Třiadvacetiletý fotbalista původem z Hlučína totiž skóroval už ve třiadvacáté vteřině. Z těch svých dosavadních šesti ligových tref byla ta do sítě Teplic asi nejsnazší. Ortiz nakopl míč, obrana si nedala vědět s gólmanem a balon se odrazil přesně do míst, kde se právě nacházel pardubický Zlatan.
„Podařilo se nám vstřelit rychlou branku. Beci se nedohodli s Grigarem. Pohyboval jsem se v dobrém prostoru a pak stačilo mě to jen trefit. Povedlo se,“ popisuje poněkud skromně svoji roli při vstřelení otevírací branky Zlatohlávek.
Na hřišti i na lavici…
Soustředění od úvodního hvizdu nemusí být stoprocentní. To se ukázalo na příkladu Teplických. Letící balon totálně podcenili. Naopak střelec branky je vždy koncentrován už před zápasem.
„Jdu do každého zápasu od začátku s vírou, že vstřelím gól. To, že se mi to povedlo takto rychle, bylo pěknější. Škoda, že ta trefa neznamenala tři body,“ lituje bývalý olomoucký hráč.
Okamžitě ale dodává a sportovně přiznává, že jeho tým by si výhru nezasloužil.
Bod určitě bereme. Soupeř byl lepší. Teplice si zasloužily vstřelit gól a získat bod. Po většinu zápasu jsme byli všude pozdě. Trochu nám došly síly.
Jeho hodnocení by mohlo vypadat jinak, protože i ve druhé šanci svého týmu měl prsty. Prsty u nohou. Vojtěch Patrák a Michal Hlavatý se poprali o míč s obránci, druhý jmenovaný v tísni našel tísněného Zlatohlávka, a ten měl prakticky zničehonic možnost zvýšit.
„Byla tam skrumáž. Grigar už byl na zemi a já jsem byl také v polopádu. Za mě to bylo těžké. Ale určitě mě to mrzelo, že jsem míč do sítě nedotlačil. Byla by to úplně uklidňující branka. Takhle zůstal stav 1:0 a oni byli pořád ve hře,“ vrací se k příležitosti.
Momentálně je pardubickým útočníkem číslo jedna. Ve třech jarních zápasech nastoupil třikrát v základní sestavě. Jako jediný z forvardů.
Jestli je to tak pro trenéra… Já to beru tak, že udělám všechno pro tým. Když budu hrát, tak do toho dám maximum na hřišti. Když hrát nebudu, tak do toho dám maximum na lavici,“ tvrdí hráč s číslem 33.
Nechali jsme nohy venku
A spoluhráči se na něj mohou spolehnout. Z náhradníka se stal v současné době nepostradatelný hráč. Pardubice na jaře vytěžily sedm bodů z devíti možných. Z toho šest venkovních.
„Cítím se v pohodě. Kabina se sedla. Všichni táhneme za jeden provaz. Hodně nám pomohlo soustředění ve Španělsku. Teď se nám to vrací v podobě výkonů a výsledků.“
Jeho sebevědomí vzrostlo, nebojí se ani špičkovat s obránci soupeře. Některé hráče a následně i protihráče to dostává v zápase do varu. Každého jinak…
„Takové to zdravé hecování mám rád. Pomáhá mi, když jsem do zápasu ponořen. Navíc pokud se člověk dostane soupeři do hlavy, tak to také může sehrát nějakou roli,“ směje se.
Smích ho trochu přejde, protože po třech zápasech během anglického týdne (většinou venkovního) dostihla pardubický celek únava. Hráči hodně za míčem běhali a nikoliv s míčem jako na Slovácku a v Karviné. Neudrželi balon na kopačkách a obrana se ocitávala pod tlakem.
„Od začátku zápasu jsme byli u všeho druzí. Teplice ale předvedly dobrý výkon. Bylo to velmi bojovné utkání. Většinu času se balon pohyboval nahoře a ne někde uprostřed pole. Bylo na nás znát, že jsme trochu unavení. Že jsme nechali nohy v těch dvou venkovních zápasech. Vzaly nám hodně sil. Bod je důležitý v tabulce a jsme za něj rádi,“ říká s pokorou Tomáš Zlatohlávek.
