Co se to do jara vřítilo za monstrum? Pardubičtí fotbalisté se asi zapomněli duchem na soustředění ve Španělsku, kde zůstaly na jejich kopačkách severské celky. Přitom Tromso i Odense by svoji kvalitou patřily do horní poloviny tabulky FORTUNA:LIGY. Jasně, někdo může namítnou: Pane novináři, dyť to byla jen příprava. Tak, ať si to myslí…

A nebo tomu je naopak? Vzpomněli si snad na hru, kterou proti Skandinávcům i jejich cizincům předváděli a přenesli si ji na ligové trávníky. I když. Podobným projevem vystupovali už na podzim. Jenže to jim citelně chyběly body a jejich rozlet brzdila nervozita a také nezkušenosti. V jarním vstupu hýří sebevědomím srovnatelným s giganty českého fotbalu. Nic je nerozhází. Pro příklady není nutné chodit daleko. V bezvadně rozehraném zápase na Slovácku je postihly tři rány během jednoho poločasu. Nesmyslně jim zrušili penaltu, přišli o vyloučeného hráče a v předposlední minutě inkasovali vyrovnávací gól. Nejeden provinční klub, navíc který hraje o záchranu, by se z toho sesypal a možná ještě prohrál. Ale Pardubice ne. Místo strachování se o výsledek se hnaly za výhrou. Fotbalový pánbůh je odměnil třemi body. Nepřipomíná vám to mentalitu Sparty či Slavie? Hrát s vírou v úspěch do závěrečného hvizdu.

Nabízí se tu další srovnání s letenským klubem. Pardubice čtyři dny po Spartě zvítězily v Karviné úplně stejným rozdílem. Také Východočeši po první půli vedli, aby po přestávce přidali další dvě trefy. Možná náhoda, ale možná také ne. A proč ne? Ještě před několika dny třináctý tým tabulky, s minimálním odstupem na příčky pod sebou, se může stejně jako konkurenti na Letné a v Edenu pochlubit tím, že má každý post zdvojený. A to není jen na papíře napsané. Zdvojený znamená, že trenér Kováč a spol mohou postavit dvě základní jedenáctky. Koneckonců tento model zarytě zkoušeli v testovacím období. To je na českou nejvyšší soutěž pořádný kauf. Pravda, za pražskou elitou bude vždy kvalitativně zaostávat, protože finančně jsou oba hegemoni českého fotbalu opravdu úplně někde jinde. Proto je až fascinující, jak v Pardubicích dokážou dělat hlasitou muziku za málo peněz. Tady to poopravím, protože oproti předchozím sezonám se i platové podmínky hráčů jistě zvedly.

Buď jak buď, nedávno jeden z aspirantů na sestup bourá na jaře sály. Po celých devadesát minut dokáže udržet tempo. Hráči mohou jet nadoraz, protože vědí, že za ně přijde na trávník rovnocenná náhrada. Ano, každý chce hrát devadesát minut. Současný trend fotbalu je ale takový, že se na hřišti nemůžete šetřit. A trenéři to po nich také vyžadují. Ne náhodou je Radoslav Kováč velkým obdivovatelem práce ve Spartě. Konkurence v každém týmu posouvá jednotlivce i celý kolektiv. Ne nadarmo se říká, že konkurence je nejlepší trenér. Ke vší úctě k pánům Trpišovskému, Priskemu i Kováčovi.

Míč je ale kulatý a nemá smysl dělat závěry po dvou zápasech. Pardubice však mají nakročeno k tomu, aby po dvou útrpných sezonách nehrály ve skupině o záchranu. No a pokud budou takto pokračovat v sebevědomých výkonech, daleko není ani první šestka…