Zdá se, že třiadvacetiletý fotbalista chce být se vším hned hotov… Do zápasů se těší takovým způsobem, že v první čtvrthodině zvedá ruce nad hlavu. Vždyť hned čtyři góly vstřelil v počáteční fázi. Který klub by nechtěl mít kanonýra, co ho umí takto rychle poslat do vedení?

„V prvních nebo posledních patnácti minutách se rozhodují zápasy. Koncentrace tam má být nejvyšší. O to jsem šťastnější, že když gól brzy vstřelím, tak je to pro dobro týmu. Každému z nás se pak na hřišti dýchá lépe, když vedeme,“ říká Tomáš Zlatohlávek v rozhovoru pro Deník.

| Video: Youtube

Potřeboval jsem více času

Kdy a kde jste začal s fotbalem?

S fotbalem jsem začal v Hlučíně ve čtyřech letech.

Jak se vyvíjela vaše kariéra až po dospělou kategorii?

V nějakých deseti letech jsem šel na hostování do Baníku Ostrava. Pak jsem se sice vrátil domů, ale moje rodina už v tu dobu byla v kontaktu s Olomoucí. Zhruba od dvanácti let jsem tak působil v Sigmě, která si mě vybrala. Kvůli mně se tam přestěhovala celá rodina. Později se naši vrátili do Ostravy, já se přesunul na internát a pokračoval v Olomouci.

Kam všude vás zavál fotbalový vítr v dospělých?

Olomouc mě uvolnila na mé první hostování do Třince. Vzal si mě tam trenér Habanec. Po půlroce jsem šel na další hostování, do Prostějova, kde působil trenér Šustr. Pod ním jsem poprvé začal v mužích pořádně hrát. Vstřelil jsem tam několik gólů. Po návratu do Olomouce jsem naskočil do přípravy s áčkem. Myslím, že se mi podařila, ale stejně jsem putoval na hostování do Vlašimi. Měli jsme tam velice úspěšnou sezonu, když jsme se probojovali až do baráže o FORTUNA:LIGU. S Teplicemi jsme však neuspěli. Po roce jsem se vrátil do Olomouce. Byl jsem na pomezí áčka a béčka. Prožil jsem si takový těžší rok. Proto jsem byl šťastný, že si mě vybraly Pardubice.

Cože jste se rozhodl pro Pardubice?

Kontaktoval mě sportovní manažer pan Shejbal, z čehož jsem byl nadšený. V Sigmě jsem neměl úspěšnou sezonu. V áčku jsem fakt paběrkoval, nakoukl jsem asi do šesti zápasů. Tuším, že za béčko jsem dal pět branek. Ani tam jsem potom už nenastupoval. Takže opravdu jsem byl rád za zájem z Pardubic.

Do Pardubic jste přišel jako střelec, ale trvalo nějakou dobu, než jste pověst potvrdil. Proč?

Každý jsme jiný. Potřeboval jsem delší čas na aklimatizaci. Nakonec trvala dva, tři měsíce. Nebyl jsem zvyklý na takové tréninkové dávky. Kondiční trenér Hampel a vůbec celý realizační tým se mnou začali pracovat. Postupem času, se to vykrystalizovalo tak, že už zvládám úplně všechno. Teď už jsem v nejlepší kondici. Mám týmu fo dát a určitě mu můžu pomoct.

Bavíme se o fyzičce a vy jste sám cítil, že se potřebujete dostat do kondice? Proto jste pořádně naskočil do hry až ve třináctém kole?

Přesně tak. Musel jsem něco naběhat, musel jsem něco nacvičit v posilovně. Splnit nějaké testy s danými parametry. Neměl jsem v hlavě, že když to nevyjde teď, že to nevyjde vůbec. Na nic jsem netlačil. Pokračoval jsem ve své práci a věřil jsem, že se to podaří.

(Pokud se chcete dozvědět jak Tomáš Zlatohlávek vzpomíná na první gól v lize, nebo jaké jsou jeho nejsilnější fotbalové stránky, pokračujte ve čtení v placeném obsahu Deníku).

Sváteční den 28. října bude asi i vaším svátkem. První ligový gól. Na ten se nezapomíná, tak jaký byl?

Krásný pocit. Ve čtvrtek jsem se dozvěděl, že budu hrát v základu. Celou dobu jsem se připravoval na to, že už ten gól vstřelím. Povedlo se mi to brzy, někdy už v desáté minutě. Byl jsem o to víc šťastnější, že tato brzká trefa přinesla týmu tři body.

Všichni za jeden provaz

První domácí gól jste vstřelil Spartě. Vy si tedy umíte vybrat soupeře. Jaký to byl pocit, dát gól evropskému týmu?

Jednalo se o vyrovnávací gól. Znovu krásný pocit (úsměv). Vojta Patrák pro mě vyhrál souboj, první myšlenka byla přihrát Míšovi Hlavatému, ale balon se mi zamotal pod nohama. Tak jsem si řekl: Vystřel na přední tyč. No a spadlo to tam. Škoda, že jsme neodešli z utkání s nějakým bodovým ziskem. Pro mě jako střelce to však byl výjimečný okamžik.

Do konce podzimu jste od třináctého kola zaznamenal čtyři góly, nebylo vám líto, že končí?

Nelitoval. Nepochyboval jsem o sobě v tom, že v jarní části na ně navážu. Nejen že budu střílet góly, ale také si připisovat asistence. Myslím, že za ta první dvě kola, se to potvrdilo.

Pardubicím vyšla příprava. Jaká byla ve vašich očích? V čem třeba jiná než ve vaší kariéře doposud?

Kabina si sedla. Chvíli to trochu trvalo a na podzim to bylo znát. Teď táhneme všichni za jeden provaz. Kluci na hřišti i na lavici. Hodně nám pomohlo soustředění. Více jsme stmelili partu. K tomu panovalo teplé počasí, ideální podmínky pro přípravu. Myslím, že se nám ten společně strávený čas ve Španělsku vrací. A doufám, že ještě bude vracet.

Výhrou na Slovácku jste šokovali veřejnost. Kde se ve vás vzalo takové sebevědomí, které na podzim týmu chybělo?

Do utkání jsme šli s cílem předvést stejný výkon jako v přípravných utkáních s Tromso a Odense. V nich jsme si ověřili, že můžeme zvládat těžší zápasy. Už se Spartou jsme na hřišti působili velice sebevědomě. Nesrazil nás na kolena první gól. Podle mě, i když jsme prohráli, něco se zlomilo. Na týmu ale bylo znát, že si jde pro dobrý výsledek.

Narážím na to, že jste dostali tři rány a stejně vyhráli. Na podzim stačila jedna a prohráli jste…

Nechtěli jsme se nechat položit za žádné situace. Po vyrovnání Slovácka jsme si říkali: Tak teda dobrý, hráli jsme o deseti, máme alespoň bod. Ale proč nezkusit tři. Při té gólové akci bylo vidět, jak ti hráči, za ním šli. Míša Hlavatý běžel v nastaveném čase přes celé hřiště v době, kdy už měl natočeno téměř čtrnáct kilometrů. To je strašně obdivuhodné. Je vidět síla týmu, který se tady utvořil.

Síla týmu se ukázala i v Karviné. Vypadalo to, že si jdete od první minuty za výhrou. Co vy na to?

Na každého soupeře se připravujeme zvlášť. Troufnu si říct, že máme na každý zápas trochu jinou taktiku. Věříme principům naší hry a výhrami se nám to vrací. Už v prvním poločase jsme klidně mohli odskočit o dva góly. Pak jsme sice přežili velkou šanci soupeře, ale stále jsme si šli za dalšími góly. Je znát, že si všichni teď hodně věříme.

Jsem vděčný za každý gól

Je pravda, že Pardubice, když skórují jako první, v drtivých případech neprohrávají. Je tohle recept?

Určitě se hraje týmu lépe, když vstřelí úvodní gól zápasu. Je pravda, že v poslední době skórujeme jako první. Při vedení se můžete trochu uklidnit a více si na hřišti dovolit.

Ten recept píšete vy. Z pěti svých branek jste čtyřmi otevíral skóre. Navíc všech pět bylo prvními pardubickými trefami v zápasech.

Já jsem útočník. Mým úkolem je týmu pomoct góly a asistencemi. Nicméně v konečném důsledku je prakticky jedno, kdo ten gól vstřelí. Fotbal je kolektivní sport. O to je fajn, že se v našem týmu prosazuje více a více hráčů. Proto střílíme tolik branek (směje se).

Ještě jedna zajímavost. Čtyřikrát jste rozvlnil síť v první čtvrthodině (9., 12., 12. a 14. minuta). Náhoda?

V prvních nebo posledních patnácti minutách se rozhodují zápasy. Koncentrace tam má být nejvyšší. O to jsem šťastnější, že když gól poměrně brzy vstřelím, tak je to pro dobro týmu. Každému z nás se pak na hřišti dýchá lépe, když vedeme.

Děláte to kvůli tomu, abyste rychle získal v utkání sebevědomí? A proč pak nepřidáte ještě jeden?

(rozesměje se) Také už jsem podobnou narážku slyšel. Samozřejmě, že bych chtěl. Nicméně jsem vděčný za každý gól, který můžu vstřelit.

V Karviné vás předstihl Kryštof Daněk a vy už jste pak na svoji čtyřzápasovou šňůru nenavázal. Jako byste nechtěl být druhý, co říkáte?

(smích) Měl jsem šanci za stavu 1:0. Vojta Patrák mi naservíroval míč před Holce, ale ten mi výborně zmenšil střelecký úhel. Koukal jsem na to na videu a šlo to určitě zakončit lépe. Na přední tyč. Já tu střelu rval nahoru, protože jsem mu to chtěl dát nad hlavu. To, že jsem v Karviné nevstřelil gól, mě netrápí. Hlavní byly tři body a posun v tabulce. Na týmu je fakt vidět, že chce výše a výše.

Můžete se pochlubit čtyřicetiprocentní úspěšností střelby. Něco vám to signalizuje, je to pro střelce důležitý ukazatel?

Na čísla se nekoukám. Nicméně, když to takhle slyším, tak by to mohlo o něčem vypovídat. Proto mě může těšit, že dokážu ty šance proměňovat. Většinou se mi to povede, naposledy v Karviné mě vychytal gólman.

Noha lepší než hlava

S Daňkem se perete o prvenství v klubové tabulce střelců. Je mezi vámi rivalita, či kolegialita? Klidně mu nahrajete?

Jasně, klidně mu nahraji. Žádnou rivalitu necítím. Oba dva, stejně jako ostatní kluci, tady jsme od toho, abychom pomohli Pardubicím. Navíc se s Dáňou známe z Olomouce.

Je v kabině vypsána nějaká prémie za zlatou kopačku?

Jo, to nevím. Musel bych se zeptat Pavla Černého, který drží kasu. Nicméně jsem o tom ještě neslyšel.

Když už jsme u toho zlata, jak se hraje s přezdívkou Zlatan? Není to zavazující s ohledem na střelecké umění Ibrahimoviće?

Není to zavazující. Odmalička jsem zvyklý na přezdívky jako Zlaťa, Zlaťák, občas padlo Zlatan, Zlato. Takže se to se mnou táhne. Každopádně slyšet Zlatane je příjemné (směje se).

Vaše příjmení je Zlatohlávek. Máte zlatou hlavu, nebo spíše nohu?

(vypálí) Určitě nohu.

Co považujete za svoji největší zbraň a kde vidíte své slabiny?

Myslím si, že pohotovost. Dokážu se rychle zorientovat ve vápně. Najít si správný prostor a prosadit se. Každý člověk, každý fotbalista má nějaké slabiny, ale já si je nechám pro sebe.

O Ibrovi nemluvíte jako o svém vzoru, máte vůbec nějaký? Ke komu byste se přirovnal, kdo je vám nejblíže?

Robert Lewandowski. Vždycky jsem ho sledoval a těšil se na jeho góly.