Jablko, které spadlo ke kmeni… Fotbalové geny mu nenadělily sudičky, nýbrž děda s tátou. V celém Hradci Králové se nikdo nemohl divit, že se vydal v jejich šlépějích. PAVEL ČERNÝ není tak slavný, ale jeden jeho zápis do rodinné kroniky se nepřehlédne. Po vyhazovu z Hradce zakotvil v dresu jeho věčného rivala. A s Pardubicemi si zahraje první ligu!

V KOUTKU DUŠE DOUFAL

Zažil jste několik postupů do nejvyšší soutěže. Berete tento jako nejméně čekaný v kariéře?
Asi ano. Chtěli jsme se pohybovat v horní polovině tabulky a čeřit vody někde kolem třetího místa. Poprat se o baráž. Kdežto v Hradci byl postup vždycky hlavním cílem. Tím, jak nám vloni v létě odešli, nebo odpadli stěžejní hráči, tak nás soupeři možná podceňovali. Nás to nakoplo, měli jsme sérii a od pátého kola jsme se drželi na vedoucí příčce.

Věřil jste po nuceném odchodu z Hradce, že se ještě dočkáte postupu mezi elitu?
První sezona nám vyšla parádně. Skončili jsme třetí. V té druhé jsme sice byli až sedmí, ale na třetí místo jsme ztráceli jen čtyři body. Poté, co vznikla baráž, tak člověk v koutku duše doufal, že by se to mohlo ještě jednou povést.

Když je něco poprvé, tak je to nejhezčí. Pardubičtí kluci museli být v pořádné euforii. Co vy jako postupový mazák?
Kluci si to užívali plnými doušky. Já jsem si to vychutnal také, ale trošku jinak. Už jsem to neslavil jako první dva své postupy. V klídečku jsem si sedl a díval se na ně, jak dovádí. Bylo strašně hezké je sledovat. Jasně člověka to baví postupovat, ale už nemusí být středem pozornosti, skotačit a halekat.

A jak tedy vzpomínáte na svůj první postup v dresu Hradce Králové?
Nádhera. S trenérem Kotalem jsme si šli za postupem hned od prvního kola. Dařilo se nám a také jsme postoupili. Pro mě to bylo více euforické. Hradec vykopal první ligu po iks letech. Kabina byla z osmdesáti procent ryze hradecká. Tím se to umocnilo. Slavili jsme asi tři dny.

Pikantní je pohled na ligové starty jednotlivých hráčů Pardubic. Vy jich máte zdaleka více než celý zbytek kádru. Dobíráte si je?
Ne vůbec. Tady to nikdo neřeší. Já se budu snažit, abych rozestup těch startů udržel (úsměv). Aby naskakovaly klukům i mně stejně.

RUM? POLOVINA TO NEVÍ

Pocházíte z fotbalové rodiny. Jak bylo těžké se s tím vyrovnávat v průběhu vaší kariéry?
Nejvíc mně to dávali sežrat v Hradci. Někteří trenéři na to stále poukazovali. Člověk se musel naučit na jejich narážky povznést. A časem mě to tak otupilo, že už jsem nereagoval.

Pomohlo vám někdy slavné příjmení v kariéře?
(směje se) Ne. Navíc táta se po skončení kariéry ve fotbale neangažoval.

Takže naopak. Ocitával jste se neustále pod drobnohledem, srovnávali vás s otcem. Nechtěl jste s fotbalem praštit?
Je pravda, že do šestadvaceti mě pořád s tátou srovnávali. Trochu mi pomohl odchod do Kazachstánu. Nejvíc jsem trpěl v mládežnických letech. Potom už se trenéři Kotal ani Pilný k tomu nevraceli. Své jsem si vyslechl i od fanoušků.

Vždyť vy jste zdědil i přezdívku Rum. Jste na ni spíše pyšný, nebo byste měl raději nějakou nezávislou?
(zamyslí se) No pyšný? Automaticky mi ji přišili už v dětství. Ale zvykl jsem si na ni. Tady mi řekne tak polovina mančaftu. Ta druhá možná ani neví, jakou mám přezdívku. Oslovují mě normálně jménem.

Famílie Černých je fotbalovým symbolem Hradce Králové. Vy jste se rozhodl pro menší rebelii. Jak to snáší v Hradci?
Podle mě to neberou ve zlém. Z Hradce jsem neodešel z vlastní vůle. Byl jsem pro ně starý, neperspektivní, a proto mi nebyla nabídnuta další smlouva.

Jasně, ale fanoušci odpustí cokoli, jen ne Pardubice…
Mohou si myslet, co chtějí, ale pro mě je to práce. Já jsem to bral z profesionálního pohledu. Přišla nabídka z Pardubic. Byli tam nejrychlejší, přímočaří, s panem Zavřelem jsem se dohodl na podmínkách během pěti minut. Navíc už jsem nechtěl nikam daleko dojíždět.

Co říkala na postup rodina, kamarádi, bývalí spoluhráči?
Všichni mi to přejí. Rodiče jezdí na každý domácí zápas, když jim to tedy vychází. To samé přítelkyně s dcerou. Všichni mě podporují a mají radost, že se podívám zpátky do ligy. A kamarádi, fanoušci, kteří věděli, že jsem byl v Hradci de facto vyhozený, mi to přejí také. Ptají se mě, jestli to beru jako satisfakci. Odpovídám, že ne. Takhle to prostě v životě chodí.

Pardubice musí odehrát letošní sezonu v azylu. Jak vám osobně se hraje v pražském Ďolíčku?
Vždycky špatně. Fanoušci Bohemky jsou blízko hřiště, podobně jako u nás Pod Vinicí. Jsou hlasití, většinou zaplní celý stadion. Na druhou stranu je to ryze fotbalové prostředí. Jsem rád, že budeme hrát tam a ne v Boleslavi. Je to v Praze, člověk bude více na očích. Mohou přijít i nezávislí fanoušci.

Z Hradce máte zkušenost. Jak se hraje ve vypůjčeném prostředí?
Člověk přežije rok v azylu, jenom proto, aby si zahrál ligu. Vždyť už se to nemusí opakovat. Například pro mě a Honzu Jeřábka, kdyby to náhodou dopadlo špatně, tak by to byla poslední ligová sezona. Rozhodně je lepší hrát ligu ve vypůjčeném prostředí, než ji pustit…

Fotbalová rodina

Narodil se do slavné fotbalové famílie. Jeho otec Pavel a děda Jiří se mohou pochlubit ziskem mistrovského titulu. Mladší z nich dosáhl na dva se Spartou Praha na začátku devadesátých let a zakladatel fotbalového klanu přesně před šedesáti lety s Hradcem Králové. Ještě jeden zážitek mají společný. Oba dva nastoupili do utkání proti slavné Barceloně v PMEZ respektive Lize mistrů. Pavel starší dokonce vypracoval jediný gól utkání v pražské odvětě. Kromě syna Pavla, který čerstvě postoupil s Pardubicemi do ligy, má druhého potomka Jiřího. Ten nastupoval v nižších republikových soutěžích. A zatímco Pavel junior má dceru, tak jeho bratr syna. Fotbalová „mafie“ tak může řádit dál…