Řeknu vám jedno, děsně se těším, až Sokolov na jaře přijede do Pardubic. Mám totiž pro Jakuba Blažka a jeho dlouhatánské auty docela slabost.

Mě totiž tahle disciplína taky docela bavila. Nikdy jsem neuměl vyšívat nohama jako Ronaldo. Ale vzít míč do ruky a poslat ho daleko? To zase jo…

Základním předpokladem není síla, ale rychlý švih. A pak taky musíte přemýšlet, kde míč z rukou vypustit, důležitá je trajektorie letu.
A teď hlavní věc: dá se to naučit.

Proto moc nechápu, že tenhle taktický a brutálně nebezpečný manévr používá jen zlomek týmů. Naučit se hodit aut daleko a k tomu docela přesně, navíc zabere mnohem méně práce, než správně do hlavy nadrtit presink.

Že existuje jedna skupina, co má takovou vlastnost v sobě a pak i druhá, co ji má vydrilovanou, mě napadlo někdy v mladším dorostu. Proti nám tehdy nastoupil soupeř s „cirkusákem". Při každém autu dělal salto. Opřel se o míč a přemetu využil k tomu, že balón poslal vždycky až do vápna.

Houby svaly veterána z války ve Vietnamu. Ale technika…

Salto jsem si tedy odpustil. Ale asi rok jsem vhazování cvičil. Jak se rozběhnout, kolik potřebujete kroků, kdy vyskočit a získat energii, kdy po dopadu odhodit míč. První můj soutěžní pokus skončil fiaskem, přes obrovské nažhavení jsem si nějak nevšiml, že mám rozvázanou tkaničku, při rozbíhání jsem si na ni dupl a u čáry se rozplácl jak hroch. Vzpomínám, že kromě spoluhráčů se na celé kolo chechtal i rozhodčí.

Postupně jsem tuhle činnost ale vypiloval, že na první tyč moje auty padaly běžně. Nebudete tím rozhodovat každý zápas. Ale způsob, jak dostat soupeře pod tlak? Proč ne…